Pokud jste zažili 90. léta, máte jeho hity zakořeněné v paměti. Jen zkuste zabroukat refrén písničky Na ptáky jsme krátký, Právě teď, Budu všechno, co si budeš přát nebo Pěkná, pěkná, pěkná. Své posluchače, starší i mladší, mají dodnes. Dokazuje to nejen Ledeckého poslední album Symphonic, na něž nahrál své největší hity se sedmdesátihlavým orchestrem, ale i jeho nabité narozeninové turné.
Na začátku hektického léta se vrátil z Řecka, kde tráví volné dny s rodinou. Opálený oslavenec s kytarou v našem rozhovoru vypráví o roce ‚92, kdy opustil skupinu Žentour a po ošklivém pádu zjistil, že paragliding není nic pro něj, o kondičním kempu s dcerou Ester a o hodinách absolutní svobody, které zažívá s windsurfingem.
Na konci července oslavíte šedesátiny. Je to jen číslo?
Cítím se pořád stejně. Jen když se podívám do rodného listu, je to trochu strašidelné. Ale mám to štěstí, že fyzička mi funguje stejně, jako když mi bylo pětadvacet.
Záda nebolí?
Občas, ale vím, co proti tomu dělat. Mám tu výhodu, že co mi ubylo na fyzičce, udržuji technikou. Celá rodina jsme ujetí na klouzavých sportech – v zimě lyže a snowboard, v létě windsurfing a vodní lyžování. Na horách mi chyby v řezaném oblouku opravují světoví trenéři, kteří trénují trojnásobnou olympijskou vítězku. (směje se) Takže mám opravdu senzační péči, a díky tomu jezdím daleko líp, než jsem kdy jezdil. A s tím windsurfingem je to némlich to samé. Když v Řecku přijde dobrá termika, jsem schopný najezdit sedmdesát i osmdesát kiláků. Občas chodím běhat a zvedat činky do tělocvičny, což mě sice nebaví, ale vím, že je to potřeba, abych pak na windsurfu vydržel i pár hodin v kuse.
Nespadl jsem do vody, ale na cestu. Padák se mi takzvaně vylil, takže jsem se rozsekal, ale kupodivu jsem se jenom přizabil.
