Lidovky.cz: V jednom z rozhovorů jste vzpomínal na první setkání s českou literaturou v osmdesátých letech, když jste studoval na Varšavské univerzitě. Kteří čeští autoři se tehdy objevovali v samizdatových nakladatelstvích?
Kundera, Hrabal, Havel, to byli nejpopulárnější autoři. Jejich knížky vycházely v několikatisícových nákladech, prodávaly se třeba na univerzitách, a šlo na tom vydělat, aniž by bylo nutné platit jakoukoliv daň. Samizdat byl totiž za komunismu v Polsku, zvláště v posledních letech minulého režimu, také skvělý byznys.
Díky němu jsem si mohl ve svých dvaceti letech přečíst v polštině knihy jako Nesnesitelná lehkost bytí, Příliš hlučná samota nebo Dálkový výslech. Byl jsem ohromen příběhy, erudicí, sebeironií a moudrostí jejich autorů. Češi tehdy byli vnímáni polskou inteligencí jako malý národ velké kultury, zejména literatury. Všichni jsme vám záviděli geniální romanopisce Kunderu, Hrabala nebo Haška. Vycházely ale také knihy mnoha dalších prozaiků, třeba Škvoreckého nebo Třešňáka, a samozřejmě filozofů a esejistů Václava Černého nebo Jana Patočky. Prostě Češi měli renomé a my jsme je četli.
Výstava Kocoura Líby a jeho kříženců připomíná nejen historii vzniku, ale také autorku Niklovou |
Lidovky.cz: O co je dnes nejvíc zájem?
V současnosti se v Polsku překládá hlavně beletrie, nejuznávanějšími autory jsou Radka Denemarková a Jaroslav Rudiš. Bohužel, za poslední čtvrtstoletí nevyšla polsky jediná esejistická nebo filozofická knížka Václava Bělohradského nebo Martina C. Putny. A to je škoda.
Podle mě potřebujeme speciální program pro překlady české a polské vědecké literatury, filozofie, esejistiky. Měli bychom se soustředit na spolupráci intelektuálních elit v obou zemích, jak tomu bylo koncem osmdesátých let, když se hroutilo tehdejší ruské impérium. Tohle se nyní opakuje a měli bychom být připraveni.
Lidovky.cz: Na vaší alma mater jste později vedl kurz o české literatuře. Je mezi studenty oblíbený Bohumil Hrabal, jehož skoro všechny knihy byly do polštiny přeložení?
Na univerzitách je bohužel literatura všeobecně marginalizovaná, můžete získat diplom, aniž abyste přečetli třeba Švejka. Naprostá většina studentů nemá o literaturu zájem. Na bohemistiku se hlásí většinou dívky, které se učí česky, aby si pak našly práci v Praze, což samo o sobě je samozřejmě skvělý životní plán a všem jej doporučuji. Česko dnes obecně není vnímáno jako země zajímavé kultury, ale jako příjemné místo k životu nebo k výletu.
Lidovky.cz: Sledujete, jak si aktuálně vede česká literatura v Polsku? V nakladatelství vznikají edice české literatuře věnované, nicméně v téměř čtyřicetimilionové společnosti je česká literatura, předpokládám, zastoupena zlomkově, je to tak?
Knih českých autorů vycházejí desítky ročně, takže když má někdo zájem o současnou českou prózu a neumí česky, tak ji klidně může sledovat v polštině a stěží najde čas na jakoukoliv jinou četbu. Je ale pravda, že poslední český autor, kterého v Polsku četli všichni, byl kolem roku 1989 Milan Kundera.
„Švejka zná na Islandu každý, Haškův humor je nám velmi blízký,“ míní islandský spisovatel Bragi Ólafsson |
Lidovky.cz: V brněnském nakladatelství Host vám aktuálně vychází zredigované vydání Pražského slabikáře. Právě Pražský slabikář byl vaší první knihou o Česku, respektive o české literatuře. Jak se liší současné vydání od toho prvního, které vyšlo před dvaceti jedna lety?
Aktuální vydání je výrazně delší. Jsou to vlastně dějiny české kultury dvacátého století, ukázané skrze životní osudy největších pražských spisovatelů: Kafky, Haška, Čapka, Kundery, Hrabala, Škvoreckého, Oty Pavla a několika dalších. Končí to Havlem, posledním velkým českým autorem dvacátého století. V prvním vydání těch portrétů bylo pět, v tom letošním, vydaném v brněnském nakladatelství Host, je jich už patnáct.
Lidovky.cz: Pražskému slabikáři naprosto dominují autoři muži, to je ve srovnání s minimálně současnou literaturou ohromný rozdíl…
Ano, česká literatura dvacátého století je mužský svět. Vypovídá to o české společnosti tohoto období, o tom, že i během komunismu byla velice konzervativní. Muži tehdy rozhodovali o všem, co mělo cokoliv společného s mocí, což se samozřejmě týkalo také literatury a kultury vůbec.
Dnes na kultuře tolik nezáleží, proto se v ní muži neangažují, čehož využily ženy, které mají v kapitalistické společnosti mnohem více času pro sebe, než měly naše matky, jsou mnohem vzdělanější a prostě se mohou realizovat po svém. Stejně většina čtenářů jsou ženy, takže mi přijde přirozené, že se literatura všude ve světě stále více feminizuje. Pokud bych psal knížku o českých spisovatelích po revolučním roce 1989, tak bude téměř výlučně o autorkách.
Lidovky.cz: Jste autorem monografií o Václavu Havlovi, Otu Pavlovi a Bohumilu Hrabalovi. Myslíte si na některého dalšího literáta? O kom byste rád napsal?
O Milanu Kunderovi, neboť o něm se píší buď chvalozpěvy, nebo naopak literární paskvily. Právě Kundera si zaslouží skutečnou intelektuální a uměleckou biografii na pozadí dějin střední Evropy.
Lidovky.cz: Na žebříčku nejčtenějších polských prozaiků se v Česku dlouhodobě drží Olga Tokarczuková, jejíž romány jsou do češtiny systematicky překládány a opakovaně vydávány. Jaké současné polské autory byste českým čtenářům doporučil sledovat?
Pro mě je stále číslo jedna spisovatel a publicista Andrzej Stasiuk. Rád bych ale zmínil i skvělé reportéry, Zbigniewa Rokitu, jenž vloni získal literární cenu NIKE za knihu Kajś, vynikající literární reportáž o jeho rodném Horním Slezsku, a Agnieszku Dauksza, literární vědkyni z Krakova, která předloni získala cenu Juliusz za životopis polské malířky Marie Jaremy. S velkým zájmem čtu i texty levicového myslitele Przemysława Wielgosze. Jejich knihy si zcela jistě zaslouží překlad do češtiny.
