Když se nějaká knížka jmenuje Krev, slzy a sperma, tak se nám to nezdá. Ani podtitul Čítanka filmového braku mi nesedí. Asi jsem pokrytec. Sám bych publikaci od pánů Blažka, Čeňka, Flígla a Tesaře raději nazval Filmy na úrovni. A jen bych nepřipojil na jaké. Že na nižším levelu. Ta knížka je nejlepším dílem o zábavných filmech za posledních dvacet let, řekl bych.

A jako se dá číst metodou campu, dají se i díla pokleslejší kinematografie podobně vstřebávat. S nadhledem. S tolerancí. S odpustky. Aniž to tvůrci horších filmů zamýšleli, baví nás někdy „na kvadrát“, takže na výsledky této práce neplijeme, i když mohou být filmy asociální, morbidní, amorální a dekadentní.

Publikace Krev, slzy a sperma sestává ze sedmera zásadních kapitol na sedm témat: Exploatace, Béčkové filmy, Gimmick, Filmové kulty a camp, Gore, Porno a Lidová kultura a lidový hrdina.

Antonín Tesař napsal první a čtvrtou část, David Čeněk pátou a poslední část, o béčkových filmech a o pornu rozpráví Jiří Flígl, kapitolu Gimmick připojil Jiří Blažek. Ještě následuje oddělení osmé: Česká stopa filmového braku. Analyzuje rezonanci všech sedmi témat v této kotlině a je společným dílem autorů, i když světoobčana Davida Čeňka (anebo si myslím, že chce být světoobčan) zastupuje Antonín Tesař.

Nyní ke gimmicku. O co jde?

O triky, kterými poutáte pozornost diváků. Jindy o dar, jenž obdržíte u vstupu do kinosálu, a v širším pojetí o veškeré vnějšní metody, kterými nás masíruje reklama. Jako gimmick byl kastován dokonce Oscarový film 1917, protože jste dopředu věděli, že je v jediném záběru. Sice pravdivá informace, ale co říká o uměleckých kvalitách? Minimum. Nic. Je to gimmick. A jistě, pan režisér Nolan je génius, ale také Dunkerk je podezřelý. Není to náhodou od A do Z gimmick? Klidně by se to mohlo říct. Ale gimmick vstoupil do popředí již v padesátých letech, kdy začali fungovat nezávislí distributoři. V USA to umožnilo protikartelové soudní rozhodnutí (1948). Až do toho roku Hollywood udržel na uzdě síť vlastních biografů a fakticky byla ta kina rukojmí Hollywoodu, ale po roce 48 začali víc a víc filmovat sami majitelé kin, stali se postupně nezávislými producenty - a distributory. A někdy tvořili, to je pravda, naprosté příšernosti, ale zachraňovali to napůl právě prostřednictvím gimmicků. Šejdířskou reklamní praxí.

Bez ní by si o jejich pokleslé výtvory soudný divák neopřel ani kolo. Ale gimmick je dnes běžně spojován s praktikami mainstreamového průmyslu, což už začalo během boje biografů s expanzí televize. A gimmicky jsou šálení, ale výbojné. Mohou být šok. I 3-D technika je fakticky gimmick a nezapomínejte, že první komerční pokusy s ní se odehrály už koncem 19. století. Než propukla třicátá léta, byla většina těchto principů ozkoušena prakticky. Jen těsně po svém „vynalezení“ byl gimmickem film sám - jako takový a jako překvapení. Později se gimmickem stal širokoúhlý systému Cinerama a příklad ještě úžeji chápaného gimmicku je někdejší humbuk kol filmu Záhada Blair Witch. Tím nejzřetelnějším ztělesněním gimmicku však byl zřejmě snímek Tingler (1959), který kumuloval strach do tvaru jakési housenky křížené se škvorem. Velmi volně teď ocituji Jiřího Blažka (str. 77-78):

Ten malý, fušersky zpracovaný, leč přízračný objekt (ztělesnění gimmicku) v závěru filmového příběhu ohrozí publikum kinosálu na plátně. Film ve filmu se tu prosazuje a kreatura útočí zpod sedadla na divačku. Ta zaječí, načež děj přejde do černé mrtvolky. Dr. Warren, který zatím stíhá v postranních uličkách „Třaslavce“, oznámí publiku voice-overem, že dotyčná sice omdlela, ale vše je v pořádku a „brzy budeme pokračovat“.

Po opětovném spuštění filmu ve filmu monstrum bezskrupulózně útočí na kinematografický aparát, a než se ozářená silueta škvora promítne na plátně, doprovodí „trhlinu v medialitě“ skutečná deformace média. Třaslavec vniká do projektoru a znetvoří film. Setmí se a Warrenův hlas publikum podněcuje k jekotu, protože prý pouze jekot dokáže monstrum paralyzovat. Obecenstvo je ale vzápětí ujištěno, že vřískot potvoru ochromil a lze přistoupit k rozuzlení původně zamýšleného příběhu.

Když Třaslavec útočil prvně, začala společně s hrdinkou na plátně vřískat nastrčená dívka, a podle toho, co prováděl Warren, se synchronně rozsvítila světla. Komparsistka sehrála mdloby, byla odnesena v nosítkách. Opět se zhaslo a promítač pustil motory pod sedadly, které je roztřásly, zatímco voice-over v temnotách panicky vyzýval diváky k řevu.

Konec citace. A gimmick tedy je druh nápadu či vynálezu, ale současně i úskok producenta a jeho bojová lest, záludný manévr. Už roku 1916 se rozhlašovalo, že byla herečka Q vybrána do jednoho filmu jasnovidcem. Ano, a to byl regulérní gimmick. Tedy lákání diváka něčím, co není na filmu samotném.

Gimmicky jsou tudíž i technické záležitosti, ale chápejme je rovněž jako abstraktnější akt reklamy a jako moment, kdy vám před sálem nabídnou, abyste vyplnili životní pojistku.

Pro jistotu. Infarkt je infarkt. A máte gimmicky ryze distribuční, ale taky jaksi lidské, a jednou z esencí gimmicku tak býval showman William Castle (1914-1977).

Ale gimmick není, jak řečeno, postava, nýbrž metoda. Způsob, jak zpopularizovat film aktem vnějšího světa. Při hororu vám přeletí nad hlavou bílá kostra, což se skutečně praktikovalo během promítání adaptace románu Shirley Jacksonové Dům na kopci (1958). Jindy se divákům jenom rozdaly laciné prsteny (Nevěsta oltáře smrti, 1968) a ještě jindy „odpuzovače čarodějnic“ (Čarodějnictví, 1964). Dalším živoucím gimmickem byl rovněž herec Maurice Manson, a to v masce Stalina při propagaci Vězenkyně Kremlu (1957).

V části naší knihy Exploatace máme navíc dobrou šanci sledovat v souvislosti s gimmicky, co obnáší znásilňující vytěžení tématu. Došlo k němu například v případě maďarského artového filmu Saulův syn (2015), který vypráví o židovském vězni v Osvětimi pokoušejícím se důstojně pohřbít chlapce. Stalo se to někdy? Možná, ale o to nejde. I kdyby se to stalo, nic to nemění na tom, že film na ono téma trapně tenduje k pornografii. K pornografii ve smyslu znásilňujícího vytěžení tématu.

V případě Tarantinova snímku Auto zabiják (2006) to překvapivě nevadí. Tady ano. U Saulova syna určitě. Exploatační filmy jsou ty, které zneužijí zakázaná témata. Nahotu, sex, násilí, drogy, četbu. Což žertuji. A často, jste-li režiséry, tvoříte exploatačně, nemáme-li ani vindru a nemůžeme si zaplatit Johnny Deppa.

Ale mrkněme se i do dalších částí té samé knihy.

Jiří Flígl nás bere na pouť ke kořenům (rozostřeného) pojmu filmové béčko - a David Čeněk probírá krvavosti a název subžánru gore odvodí od sousloví blood and gore doloženého už roku 1563.

Gore, dodejme, znamená… něco mezi špínou a sraženou krví.

Za první podobný film bývá považována Krvavá hostina (1963) - scenáristy a režiséra Herschella Gordona Lewise. Čeněk tomu paňácovi věnuje veškerý zbytek kapitoly!

Až magické je, že za prvním „gore filmem“ vůbec nestojí filmová, nýbrž ryze divadelní adaptace, a to povídky Edgara Allana Poea Metoda doktora Téra a profesora Péra. Hra měla premiéru v pařížském divadle Le Grand Guignol - na konci uličky Cité Chaptal - roku 1903. Povídku předtím velmi působivě přepsal André de Lorde (1869-1942) - a nebál se na jevišti předvést i zohavenou mrtvolu. Čekali prostě, co to s lidmi udělá, a úspěch byl nečekaný.

Inspirován opět Edgarem Allanem Poem, který se obracel v hrobě, napsal de Lorde ještě Koncert u šílenců (1909), Zločin v blázinci (1915) a Zámek krvavé smrti (1916). Vše bylo uvedeno na prkna, která znamenají svět, a producent Krvavé hostiny David Friedman označil jako svůj iniciační zážitek právě návštěvu onoho divadla.

„Gore filmy“ jsou obdobou pouťové atrakce a jejich první diváky režisér Lewis ne náhodou objevil na americkém Jihu. Ano, vraždy odpuzují, ale… na druhou stranu bývají groteskně teatrální a jedná se tu o paralelu k freakshow. Projevoval se taky jižanský vliv „soudce Lynče“, jak mu zde rádi dávali slovo, a v reálu ostatně LYNČ nabýval takřka charakteru pohanského rituálu. Filmy tak jen odrážejí zcela šokující realitu s prvky kanibalismu. Je totiž doloženo, že si diváci (a byly jich tisíce) z lynčování odnášeli kousky uškvařených lidských těl, když předtím během upalování nebožáků popíjeli… a lízali zmrzlinu. A katové - někdy - oběti nutili pojídat pečené části svých vlastních těl.

V kapitole Lidová kultura a lidový hrdina se David Čeněk propracoval od historického základu obou titulních pojmů k bizarním zápasnickým filmům a nejslavnějšímu mexickému zápasníku El Santovi (1918-1984). Ten, dodejme, natočil 52 filmů.

Zmiňovaná již česká sekvence knihy nemíjí ani spektákly současného předsedy Obce spisovatelů České republiky Tomáše Magnuska (což jsou jeho exploatace), ani Vyznavače ohně a Studnu z Majora Zemana (maskovaná béčka), ani známý film Chocking Hazard (2003).

Ústředním autorem „knihy desetiletí“ Krev, slzy a sperma je Antonín Tesař, jinak redaktor časopisů A2 a Cinepur. Napsal knihu o japonské popkultuře Planeta Nippon (2017) a na FF UK vystudoval filozofii.

Jiří Blažek absolvoval tamtéž Katedru filmových studií a uplatnil se jako dramaturg filmových festivalů, než se dostal k práci dramaturga zahraniční tvorby České televize. Zajímají ho prý „tělesné žánry“, avantgardní film a fenomén grotesknosti.

Během studia filmové teorie a historie projevoval další z autorů Jiří Flígl zájem o asijské kinematografie. Pro Českou televizi začal pracovat roku 2010. Stal se dramaturgem Centra převzatých pořadů. - A David Čeněk? Vystudoval francouzštinu a španělštinu, stal se absolventem Katedry filmových studií FF UK a přednáší tu historii světového filmu. Lví podíl má na Festivalu otrlého diváka a přispěl do sborníku Alain Resnais (2013). Ořezávátkem tedy není - a přeložil také publikaci Bresson o Bressonovi (2016). Sepsal i monografii o životě a díle francouzského spisovatele a multimediálního umělce Chrise Markera (2012), která osudově vyšla právě v roce jeho smrti. Ořezávátky nejsou ani tři jeho spoluautoři. K filmu by se nemělo přistupovat jenom přísně vědecky a potrhle rozumářsky; a právě tady máte příklad, jak se dá film analyzovat úplně svobodně.

Antonín Tesař, David Čeněk, Jiří Flígl, Jiří Blažek: Krev, slzy a sperma. Čítanka filmového braku. S podporou Státního fondu kinematografie vydalo nakladatelství CASABLANCA - Václav Žák. 240 stran

KNIHU NAVZDORY VAROVÁNÍ SEŽENETE: https://www.kosmas.cz/knihy/267318/krev-slzy-a-sperma/