Léčil vojáky i slavnou dirigentku. O životě Josefa Liškutína vypráví kniha

  6:26
Narodil se jako syn rolníka ve Tvarožné na Brněnsku, vystudoval lékařskou fakultu v Brně a za protektorátu dostal povolení vyjet studovat léčení rakoviny do Francie. Tam Josefa Liškutína zastihla druhá světová válka a také se tam pokoušel přispět k uzdravení známé české hudební skladatelky, dirigentky a brněnské rodačky Vítězslavy Kaprálové.

Od smrti lékaře a generálmajora zdravotnické služby Josefa Liškutína letos uplynulo 65 let. Na svého rodáka zavzpomínají místní, ve Tvarožné na Brněnsku mu odhalí pamětní desku. | foto: archiv rodiny Josefa Liškutína

Od smrti lékaře a generálmajora zdravotnické služby Josefa Liškutína letos uplynulo 65 let. Na svého rodáka zavzpomínají místní v sobotu, kdy mu v 19 hodin odhalí pamětní desku na rodném domě s číslem 92. Jeho životní osudy zmapoval místní kronikář František Kopecký.

„Když Francouzi podepsali kapitulaci, dostal se Liškutín jako příslušník československého zahraničního vojska do Anglie, kde působil jako epidemiolog. Setkal se tam s mnoha významnými osobnostmi, které tam odešly do exilu – tehdejším prezidentem Edvardem Benešem i generálem Janem Sergějem Ingrem, ministrem národní obrany londýnské exilové vlády. Pomáhal tam také dostudovat našim medikům, kteří před válkou studovali v Praze nebo Brně. Zařídil jim, aby mohli dokončit medicínu na anglických univerzitách,“ vypráví Kopecký, jenž je kronikářem Tvarožné od roku 2011.

S vládní delegací se poté Liškutín dostal přes Teherán do Chustu na Ukrajině. „Tam naznal, že je ho u vojska potřeba více než někde v bezpečí. Jako příslušník I. armádního sboru spolu s vojáky osvobozoval naši republiku. Nebál se toho, že bude přímo v bojích. Pečoval o to nejcennější, co vojáci měli, tedy jejich zdraví,“ vyzdvihuje kronikář.

Osobnost Liškutína podle něj není úplně doceněná, proto se pustil do psaní knížky. I tu představí v sobotu, ke koupi pak bude publikace na úřadě ve Tvarožné.

Josef Liškutín má slavné příbuzné. Jeho pradědeček a prapradědeček letce RAF, brigádního generála Miroslava Liškutína, byli totiž bratři.

A Liškutínovým synovcem byl herec Václav Alois Liškutín, kterého diváci znají například z filmu Na samotě u lesa jako stavebníka Roberta Kose nebo ze seriálu Slovácko sa nesúdí.

Za své činy obdržel Josef Liškutín několik medailí za zásluhy. Protože jeho koníčkem bylo fotografování, je v jeho pozůstalosti mnoho fotografií z válečných let. Alba spravuje jeho syn Vít Liškutín, který žije v Kalifornii. Na sobotní slavnost přijede do Tvarožné stejně jako sestra Ivana a další příbuzní, mnoho jich žije přímo ve Tvarožné.

Před únorem 1948 odmítl práci v Anglii

Kopecký tak při shánění podkladů pro knížku začal ve Tvarožné právě u příbuzných, informace sehnal i v Moravském zemském muzeu, knihovnách i místní kronice.

Když Liškutín před únorem 1948 pracoval v Praze na ministerstvu a poslali ho na služební cestu do Anglie, Angličané mu nabídli práci. „Byl o něj zájem, protože byl skutečně kapacita ve svém oboru. Ale odmítl a vrátil se,“ říká Kopecký.

Poté byl jmenován náčelníkem katedry vojenské hygieny a epidemiologie Vojenské lékařské akademie J. E. Purkyně v Hradci Králové, kam se přestěhoval se svojí ženou a dvěma dětmi. Do Tvarožné se však vracel za svojí maminkou.

Jako profesor obecné hygieny a epidemiologie sepisoval objemnou, téměř pětisetstránkovou knihu Vojenská hygiena. „Ponocoval, byl silný kuřák, přestal sportovat. Postihly ho tři infarkty, ten smrtelný přišel v únoru 1957, když mu bylo pouhých 46 let,“ dodává Kopecký.

Byl převezen do Tvarožné, kde je pohřben. Pohřbu se zúčastnily asi dva tisíce lidí a řeč nad hrobem pronesl generál Josef Škvařil. Pohřeb s vojenskými poctami si pamatuje i Kopecký. „Vojáci nesli na poduškách medaile a na hřbitově stříleli salvu, takže tam jsme jako tehdy asi sedmiletí kluci nemohli chybět,“ vzpomíná.