Hlavní obsah

Dějiny lidí aneb hold rozmanitosti

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Málokdy se českému humanitnímu vědci podaří napsat knihu, která by byla mimořádná ve světovém měřítku. Etnologovi, kulturologovi a vědeckému novináři Martinu Rychlíkovi (1977) se to nepochybně povedlo: jeho Dějiny lidí nemají, jak konstatuje v předmluvě kulturní antropolog Martin Soukup, ve světové antropologické literatuře srovnání.

Foto: z knihy – Academia

Co máme jako lidé napříč všemi kulturami společného? Dáváme si jména, zdravíme se, uvědomujeme si své příbuzenské vztahy.

Článek

Měli a mají všichni lidé všech věků, civilizací a kultur kromě biologických daností něco společného? Tato otázka by se mohla zdát trochu triviální. Kdo se nad ní zamyslí, určitě na nějakou z kulturních univerzálií sám přijde.

Například všichni lidé všech dob se zřejmě dorozumívali nějakým jazykem, byť mnohdy asi značně primitivním, dávali si jména, nějak se zdravili, byli si vědomi vzájemných příbuzenských vztahů, žertovali a pohřbívali své mrtvé. To máme již šest společných vlastností, a každý by zřejmě dokázal vymyslet ještě pár dalších.

Americký antropolog G. P. Murdock (1897–1985) napsal v roce 1945 vlivnou esej, kde takových jevů, které se objevují „v každé kultuře známé historii či etnografii“, napočítal třiasedmdesát.

S tímto seznamem pracovali další vědci, souhlasně i kriticky, a na konci sedmdesátých let ho proslavil sociobiolog Edvard O. Wilson (1929–2021) v bestselleru ověnčeném Pulitzerovou cenou O lidské přirozenosti (česky kniha vyšla až v roce 1993).

Ale! Jak zjistil právě Martin Rychlík, slavný autor se při přebírání seznamu dopustil tří omylů: několik položek seznamu vynechal, dvě spojil do jedné, čímž vznikl nesmysl, a další popletl.

Jelikož Wilsona čtou všichni, a Murdockovu původní esej již málokdo, upravený seznam o 67 položkách, v němž je navíc místo odstavení od kojení (weaning) tkaní (weaving) a „rodinné hodování“ nahrazuje původní „rodinu“ a „oslavy“, se začal objevovat v další literatuře. Přítrž by tomu mohla učinit právě Rychlíkova kniha, tedy pokud bude přeložena do angličtiny.

Foto: z knihy – Academia

Cvičení novozélandských sil na Novém Zélandu.

Hravé eseje

Dějiny lidí na první pohled vypadají jako jedna z těch instantních obrazových encyklopedií na křídovém papíře, které váží tolik – v tomto případě konkrétně dvě a půl kila –, že se ani nedají pořádně číst a po prvním prolistování se stávají artefaktem zdobícím knihovnu. To je ovšem mylný dojem: text nemá encyklopedický charakter, jde o malé eseje či velké glosy, které jsou hravé a vystavěné na příbězích.

Kniha nezapře, že vznikla z novinového seriálu publikovaného v příloze Orientace Lidových novin. Autor je někdy až nezvykle osobní: v knize najdeme dokonce řadu fotografií jeho vlastní rodiny. Naplněnou ambicí autora je „bavit i vzdělávat“.

Martin Rychlík má literární talent i schopnost popularizace složitých vědeckých konceptů. Jeho mikroeseje mají většinou svižný spád: vykopnutí tématu příběhem, popsání problému, přehled relevantních názorů světových antropologů, pár dalších příběhů a pointa, často aktualizační.

Autor prokazuje zcela mimořádný rozhled v řadě oborů: stejně suverénně jako z Bible, středověkých kronik nebo antických mýtů cituje z cestopisů, antropologických, sociologických, religionistických či psychologických pojednání.

Jeho rozlet nemá hranice, na Nové Guineji je stejně doma jako v Latinské Americe, Japonsku nebo starověkém Egyptě. Sympaticky dává často hlas českým autorům, mnohdy zapomenutým či polozapomenutým.

Méně pohřbů, více medicíny

Dějiny lidí se dají chápat jako hold lidské rozmanitosti. Oněch 73 antropologických konstant představuje jen obecné rámce počínání. Všichni lidé provozují nějaké náboženské rituály, ale ty se v jednotlivých kulturách liší. A tak je to se vším od dělby práce, přes folklor až třeba po námluvy.

Foto: z knihy – Academia

Japonka v tokijské čtvrti Haradžuku (2009).

Na mnoha místech kniha ukazuje, jak relativní jsou naše vlastní pravidla či jak mohou být v kontextu stovek jiných kultur menšinová. V několika případech se dá konstatovat, že současná moderní společnost některé antropologické konstanty opouští, například pohřební obřady či přechodové rituály. Jiné – třeba medicína a chirurgie – naopak díky moderní vědě narostly do dříve netušených rozměrů.

Právě rozdělení medicíny a chirurgie do dvou samostatných fenoménů naznačuje, že Murdockovo vymezení je jen sociální konstrukt: některé položky seznamu by šly rozdělit na několik samostatných, a jiné naopak sloučit.

Rychlíkem citovaní kritici původního seznamu navrhovali jeho doplnění například o nudění se, nepřátelství, rozpaky, flirtování či vraždu. V případech mnoha zaniklých civilizací, po nichž nezbyly žádné literární památky, jsou mnohé ze zahrnutých i navrhovaných antropologických konstant stejně jen hypotetické jevy. Některé z konstant se zase nedají přiřadit jen k člověku, protože je najdeme i u primátů a dalších živočichů.

Každá z oněch 73 kapitol by se dala rozepsat do celé knihy, což Martin Rychlík ostatně již učinil v případě zdobení těla (Dějiny tetování, 2014) a účesů (Dějiny vlasů, 2018). Ale zdá se, že se nyní vydává jinou cestou – připravuje knihu o dějinách skalpování, které naštěstí mezi kulturní univerzálie nepatří…

Martin Rychlík: Dějiny lidí. Pestrost lidstva v 73 kapitolách. Academia, Praha 2022, 640 str.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám