VZPOMÍNKA: Stanislav Kokoška o výsadkáři Jaroslavu Klemešovi

Foto Štěpán Hon pro Paměť národa

Před pěti lety – 7. srpna 2017 – zemřel generálporučík Jaroslav Klemeš (95), bývalý radiotelegrafista výsadku Platinum-Pewter a účastník Pražského povstání v květnu 1945. Byl posledním žijícím parašutistou vysazeným v protektorátu.

Narodil se 31. ledna 1922 v Čadci v rodině českého berního úředníka. Po odtržení Slovenska v březnu 1939 přišel jeho otec o práci a nové zaměstnání získal ve Strážnici, která již ležela za novou státní hranicí. Rodina ale nadále bydlela ve slovenské Skalici, kde Jaroslav Klemeš pracoval v obchodu se smíšeným zbožím. „Byli jsme považováni za cizince,“ uvedl později ve svém životopisu jeden z motivů, proč se ve svých osmnácti letech rozhodl odejít bojovat za obnovu Československa do zahraniční armády. Spolu se svým kamarádem Ľudevítem Čambalou opustil 11. ledna 1940 Slovensko a po takzvané balkánské trase přes Maďarsko a Jugoslávii dorazil koncem dubna do Francie. Sloužil ve spojovací četě velitelské roty 2. pěšího pluku, se kterým prodělal boje na Marně.


Přípravu tohoto výsadku provázela řada problémů. Československé operace tehdy byly na vedlejší koleji britského zájmu, a tak při dlouhém čekání na zahájení operace docházelo uvnitř skupiny k různým rozbrojům.


Po evakuaci čs. jednotek do Velké Británie se Jaroslav Klemeš neúspěšně hlásil k letectvu. Na doporučení svého velitele byl ale vybrán k výcviku pro plnění zpravodajských úkolů v protektorátu. Koncem října 1941 tak odjel do Skotska, kde ve   Special Training School 26 absolvoval základní sabotážní kurz. Následoval parašutistický výcvik, konspirační kurz a potom hlavně různá spojovací cvičení, včetně používaní radiomajáku Eureka a radiotelefonního pojítka S-Phone, tedy přístrojů, které sloužily k navádění letounů na přijímací plochu. V létě 1943 byl Jaroslav Klemeš zařazen do čtyřčlenné skupiny Platinum, které velel nadporučík Jaromír Nechanský. Přípravu tohoto výsadku provázela řada problémů. Československé operace tehdy byly na vedlejší koleji britského zájmu, a tak při dlouhém čekání na zahájení operace docházelo uvnitř skupiny k různým rozbrojům. Tyto peripetie podrobně zrekonstruoval historik Jiří Šolc ve své knize Znamení koně (Praha 2008). V důsledku intrik, které vyvolával rotný Pavel Hodáč, byl Nechanský zbaven velení a na jeho místo nastoupil kapitán Pavel Hromek. Stalo tak v dubnu 1944, krátce před odjezdem na výsadkovou bázi v jihoitalském Bari. A nešlo o vůbec dobrou volbu, protože nový velitel místo vzájemné spolupráce zavedl pedantskou disciplínu. V září 1944 se proto velení skupiny, ze které mezitím odešel rotný Hodáč, znovu ujal nadporučík Nechanský.

Dva nerozluční kamarádi. S Ľudevítem Čambalou v roce 1940 Klemeš vlast opustil, po válce v roce 1945 se opět sešel doma (foto archiv Paměť národa)

Paraskupinu Platinum se podařilo úspěšně vysadit teprve 17. února 1945. Přistála nedaleko Trhové Kamenice a hned se pustila do plnění úkolů. Navázala radiotelegrafické spojení s Londýnem, zajistila seskok výsadku Bauxite a přijala několik shozů zbraní a výbušnin. V dubnu 1945 se Nechanský a Klemeš přesunuli do Prahy, aby zde pomohli s přípravou ozbrojeného povstání. Radiostanice s kódovým označením Helena byla umístěna v jedné vilce v Kobylisích. Klemeš pokračoval ve vysílání i poté, kdy tuto čtvrť dobyly jednotky zbraní SS. Průběžně informoval Londýn i Košice o těžkých bojích v Praze a snažil se tak zajistit pomoc Pražskému povstání.


Únorový převrat v roce 1948 však zcela zničil jeho osobní plány. Už v květnu 1949 byl hodnocen nadřízenými jako nespolehlivý „obdivovatel západu“, s nejasným vztahem k lidově demokratickému zřízení.


Po skončení války se Jaroslav Klemeš rozhodl stát vojákem z povolání. Plukovník Karel Paleček, který měl za války na starost výsadkové operace, mu tehdy vystavil následující hodnocení: „Statečný, tělesně velmi zdatný voják, který všechny obtíže překonává s nadšením a poctivostí.“ Klemeš se chtěl opět dostat k letectvu, anebo zpět k výsadkovému vojsku, ale nakonec skončil u pěchoty. O politiku se nijak zvlášť nezajímal, a hlavně se snažil doplnit vzdělání, které zatím představovalo překážku jeho další vojenské kariéry. Únorový převrat v roce 1948 však zcela zničil jeho osobní plány. Už v květnu 1949 byl hodnocen nadřízenými jako nespolehlivý „obdivovatel západu“, s nejasným vztahem k lidově demokratickému zřízení. O několik měsíců později, 2. září 1949, pak došlo k jeho zatčení. „Byl jsem v zajišťovací vazbě ve vojenské věznici na Hradčanech, a původně vyslýchán ve věci mjr. Nechanského. Když se prokázalo, že jsem s ním od roku 1945 neměl nic společného, byl celý můj další výslech zaměřen na případ generála K. Palečka,“ napsal k tomu v jednom svém životopisu. Státní soud v Praze jej v prosinci 1950 odsoudil ke dvěma letům vězení za údajné „nepřekažení a neoznámení trestného podniku“. Trest mu sice vypršel 2. září 1951, ale ani pak se nedostal na svobodu.  Byl poslán do tábora nucených prací ve Všebořicích, kde nedobrovolně prožil dalších osm měsíců.


Jaroslav Klemeš s radiopříjímačem v roce 1945 a Evidenční list ze spisu Státní bezpečnosti z roku 1949 (foto archiv a Archiv bezpečnostních složek)

Po propuštění z internace pracoval Jaroslav Klemeš jako dělník u Pozemních staveb v Ústí nad Labem. Po několika letech získal práci v ČSAD. Začínal jako skladník a v roce 1959 se stal řidičem dálkové dopravy. S touto novou profesí zřejmě souviselo i to, že v letech 1959-1962 byl veden jako spolupracovník StB. Zcela se tehdy upjal na svoji rodinu, jak o tom svědčí závěr jeho žádosti o rehabilitaci z července 1967: „Všechno přebolí, práce se nebojím, mám hodnou rodinu a slušné postavení. Ale tam někde vzadu je stále něco proti mně a mé rodině. Degradace, zločin, trest. Proč by za to měla jednou trpět i moje dcera, která se výborně učí? Proč by měla věřit, že její otec je nečestný člověk?“


Teprve po roce 1989 se tak Jaromír Klemeš dočkal uznání své odbojové činnosti v letech 2. světové války.


V květnu 1968 Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu původní rozsudek Státního soudu. Jednalo se o odčinění té nejpalčivější křivdy. Snahy o morální rehabilitaci bývalých parašutistů byly brzy na to přerušeny takzvanou normalizací. Teprve po roce 1989 se tak Jaromír Klemeš dočkal uznání své odbojové činnosti v letech 2. světové války. V červnu 1990, v rámci rehabilitace bývalých parašutistů, byl povýšen do hodnosti podplukovníka, obdržel medaili Za zásluhy a získal právo nosit při slavnostních příležitostech vojenský stejnokroj. Postupně přibyla ještě významnější ocenění. Především však zaujal čestné místo v dějinách zahraničního odboje a Pražského povstání, které si vydobyl jako statečný voják československé armády.

PhDr. STANISLAV KOKOŠKA, Ph. D.