Jestli z toho bude něco více, nebo se jedná pouze o jednorázovou, a o to vzácnější, spolupráci, to jasné nebylo. Nyní Beck a Depp vydali společné album 18. Název má odkazovat k mladistvé energii, kterou tato spolupráce v obou mužích vyvolala. Co může vzejít ze spolupráce kytarového virtuosa a herce, o kterém je poslední dobou více slyšet kvůli skandálům než díky rolím na filmovém plátně?
Marná snaha o rovnocennost
Johnny Depp měl k hudbě vždycky docela blízko. Ostatně, kariéru začal budovat nejprve jako muzikant, až poté zvítězilo herectví, v němž byl podstatně úspěšnější. Muzikantskou roli ale nikdy plně neopustil, zahrál si s Iggy Popem, Aerosmith i Marilynem Mansonem. Nicméně nebyly to žádné vyloženě hvězdné momenty. Až rok 2015, kdy dal dohromady superskupinu The Hollywood Vampires ledacos změnil. Depp se, vědom si svých schopností, postavil vedle Alice Coopera a Joea Perryho a lehce potlačil svoje ego – dal se do služeb celku. Byla z toho dvě vlídně přijatá alba.
Nyní, s Jeffem Beckem, je příběh poněkud jiný. Spolupráci inicioval Depp, když Jeffu Beckovi zaklepal na šatnu a prohlásil, že s ním chce natočit album. Nakonec si sedli jak lidsky, tak umělecky a pouze ve dvojici vyprodukovali desku, která nabízí jejich rovnocennou spolupráci a sbírku dvou originálních skladeb a jedenácti coverů. Škoda jen, že i v tomto případě, stejně jako o jejich červencovém pražském koncertu, platí, že spojuje natolik jiné naturely, že vlastně výsledek neví, čí je.
On tu už je totiž propastný rozdíl mezi muzikantskými schopnostmi. Jeff Beck je mistrovský kytarista – podle renomovaného časopisu Rolling Stone dokonce pátý nejvýznačnější v rockové historii, jakkoliv jsou žebříčky ošidné – s unikátní barvou tónů i výstavbou melodií. Depp je schopný přidavač a solidní zpěvák, který získává body zajímavou barvou hlasu a charismatem, které hraje roli zejména na koncertech. Jejich souhra tak není úplně rovnocenná, někdy ustupuje jeden, jindy druhý.
Skutečná spolupráce vzniká jen někdy, nejvýrazněji asi v předělávce Venus In Furs od Velvet Underground, které dal Depp ležérní pěvecký projev a Beck nesmírně podařenou, až pinkfloydovskou, kytaru a pak v originální skladbě This Is The Song For Miss Hedy Lamarr. Autorská věc Johnnyho Deppa, která má, v ódě na herečku s kořeny v tehdejším Rakousku-Uhersku a rovněž vynálezkyni, obsahovat i narážky na turbulentní vztah herce k Amber Heardové, je na albu s přehledem nejvýraznější.
Sevřená skladba, ve slokách spíše mluvená než zpívaná, ale s výrazně melodickým refrénem, odměřeně dávkuje patos a atmosféru. Jako první (resp. druhý, budeme-li počítat i přede dvěma lety zveřejněnou Isolation) singl výborná volba, bohužel většina ostatních věcí už tuhle chemii naplnit nedokázala.
Někdy je to paráda
Jeff Beck kraluje v momentech, kdy hraje na domácím hřišti. Když má prostor maximálně obsazený jeho kytara a herecký sidekick se stáhne tu za basu, onde za doprovodnou kytaru, je to paráda. Instrumentálky Midnight Walker, Caroline No a Don’t Talk (Put Your Head On My Shoulder) – mimochodem dvě posledně jmenované z autorské dílny průzračného melodika Briana Wilsona, hybné síly The Beach Boys – všechno zapadne dohromady. Víceméně se daří i v pomalejších kusech, do nichž se Depp zapojil i coby vokalista. Tedy, dokud se pohybujeme v pomalých tempech a nepřepjatých aranžích, je vše v pořádku.
Co však desce vůbec nesvědčí, jsou pokusy její poklidnou, barově usedlou hegemonii narušit. Death and Ressurection Show z repertoáru industriálně post-punkových Killing Joke dokonale pohřbila démonické kouzlo skladby pod nánosy elektroniky a připravila ji o rituální energii. Úplně mimo ducha nahrávky je pak druhá originální kompozice Sad Motherfuckin’ Parade, která zní jako hodně elektronický Marilyn Manson, ale tady postrádá jakékoliv opodstatnění a spíše z poslechu vytrhává a ruší.
Jaká je cílová skupina alba 18? Posluchači Jeffa Becka si tu najdou jen pár kousků, které je potěší, zbytek pro ně bude balast a samotný Johnny Depp jen zbytnou marketingovou figurkou. A řeknou fanouškům Johnnyho Deppa něco písně Johna Lennona, Killing Joke, The Beach Boys nebo Velvet Underground? Budeme-li brát jako nápovědu pražský koncert, mnoho neřeknou. A bez vizuálního dojmu slavného herce na pódiu pro ně tenhle hudební zážitek postrádá smysl úplně. Je dobře, že si- Beck a Depp udělali radost a že je společné hraní baví. Ne vždy se ale tento typ emoce podaří přenést i na album samotné.
Autor je hudební publicista.
