Aaron Brooks: Jako sólový zpěvák se cítím svobodněji

Rozhovor s americkým zpěvákem Aaronem Brooksem

Pocházíte ze Spojených států, ale žijete už delší dobu v Evropě. Jak jste se na „starý kontinent“ dostal?

Někdy v roce 2009 jsme byli s mou bývalou kapelou Simeon Soul Charger na turné po Spojených státech a jednu noc jsme měli koncert na Manhattanu. Myslím, že jsme hráli o půlnoci v restauraci Arlene’s Grocery. Nebyl to nijak zvlášť povedený koncert, přišlo na nás jen asi sedm nebo osm lidí, ale dva z nich tam byli zrovna na dovolené. Jen tak procházeli kolem a přišli se na nás ze zvědavosti podívat. A koncert se jim líbil tak moc, že nás hned začali zvát do Německa. Když jste na turné, slyšíte to pořád: „Přijeďte hrát do Minnesoty, přijeďte tam a tam…“ S takovými pozvánkami musíte zacházet opatrně. Musíte myslet na to, že každá taková cesta něco stojí, a mělo by se vám to vyplatit. – Jenže tihle lidé se z dovolené vrátili domů a napsali mi dopis a opět nás zvali do Německa. Odpověděl jsem, že by to bylo pěkné, ale že v Německu nikoho neznáme, nemáme peníze na cestu, potřebovali bychom si na místě půjčit nástroje, museli bychom mít také autobus, kterým bychom po Německu jezdili… Odepsali o několik měsíců později: „Když vám zaplatíme letenky, domluvíme koncerty, pořídíme autobus a veškeré vybavení a o všechno se postaráme, přijedete na pár týdnů?“ Na to jsme odpověděli, že samozřejmě. – A tak jsme tuším v roce 2010 poprvé přiletěli na několik týdnů hrát do Německa. Na místě nám nabídli, že bychom mohli přijet znovu za rok, tentokrát na delší dobu, možná na tři, možná na šest měsíců. Že nám zařídí ještě větší turné v několika evropských zemích, nejen v Německu. Mezitím nám koupili autobus, na který nechali napsat jméno naší kapely, našli pro nás v Německu vydavatelství, u kterého mimochodem stále vydávám svá alba, a našli pro nás dvě stě let starou farmu, kde jsme se mohli usadit. Byl to opuštěný venkovský dům, ve kterém od 50. let nikdo nebydlel. Vybavili jej nábytkem, nakoupili zásoby jídla, zavedli tam elektřinu. A když jsme tedy v roce 2011 do Německa přiletěli, měli jsme tam už obrovskou fanouškovskou základnu. Na letišti nás vítala spousta lidí, které jsme nikdy předtím neviděli a kteří nám teď tleskali a zdravili nás. Měli transparenty s nápisy „Vítejte domů“, zavedli nás do toho domu a hrozně krásně se o nás starali. Z původně naplánovaných tří měsíců v Evropě se stalo šest měsíců, potom rok… a teď už jsem v Evropě 11 let. Je to dlouhý, ale krásný příběh.   

Existuje dnes ještě kapela Simeon Soul Charger?

Ne, kapela už neexistuje. Rozpadla se v roce 2016. Jeden z mých spoluhráčů stále žije v Německu. Vzal si Němku, stejně jako já. A další dva členové kapely se vrátili do Ohia.    

Proč jste se se spoluhráči rozešli?

Já jsem kapelu opustil především proto, že jsem měl vážné psychické problémy. Dva roky jsem žil v Berlíně, hudbě jsem se v té době vůbec nevěnoval a kapela se mezitím rozpadla. Já jsem se tehdy dostal na samé dno. Ale když jste úplně dole, můžete se už dívat jen vzhůru. Z deprese jsem se postupně dostal, začal jsem znovu psát písně, což mi hodně pomohlo. Jel jsem stopem do Bavorska, kde jsem dal dohromady pár muzikantů, které jsem znal z dřívějška, a sestavil jsem z nich novou kapelu. A domluvil jsem si se svým vydavatelem, že natočím sólovou desku. A zrovna teď se chystáme do studia znovu, abychom natočili mé druhé album.   

V čem vidíte největší rozdíl mezi svou někdejší tvorbou pro kapelu a sólovými písněmi?

V kapele Simeon Soul Charger jsem byl hlavním autorem. Můžete tedy slyšet určitě podobné prvky v tvorbě kapely a v mých sólových písních. Ale teď mám jiné muzikanty, což znamená, že album zní jinak. Největší rozdíl je podle mne v tom, že jako sólový zpěvák se cítím svobodnější. V kapele jsem se musel jako autor podřídit jejímu celkovému zvuku a některé mé písně se tam prostě nehodily. Zde mám tedy více prostoru a více mohu uplatnit například melancholické písně, které mám moc rád. Na albu je vlastně jedna starší skladba, You’re Just A Picture In A Frame. Tu jsem napsal už v době kapely Simeon Soul Charger, ale náš bubeník ji nesnášel. Říkal, že je moc pomalá a smutná. V tom je tedy ten největší rozdíl.   

Vaše první sólové album se jmenuje Homunculus. Proč?

Slovo homunkulus ve staré alchymii označuje představu, že můžete zkonstruovat nového člověka pomocí nějakého chemického procesu. Ze symbolického nebo filosofického pohledu šlo vlastně o tom, že byste mohli vytvořit nový život a zahájit tak něco nového. Jak už jsem říkal, ocitl jsem se před pár lety na dně a měl jsem pocit, že začínám úplně nový život. Že se vracím, znovu dělám hudbu. A zároveň získávám svobodu, kterou jsem nikdy předtím neměl. Homunkula jsem vnímal jako krásný symbol pro takové pocity.