Moje životní scénáře často nejdou realizovat, a tak je fotím. Fotky jsou zvláštním odrazem mě samotné, říká Bára Prášilová

8 fotografií

Surrealistické, plné symbolů, inscenované. Takové jsou fotky Báry Prášilové, pravidelně oceňované umělkyně, která balancuje na hraně krásy a divnosti, snu a reality. Sny si hned po probuzení nahrává, jak ve Vizitce řekla, v noci se jí často vrací příběhy s hady. A právě plazi patří do kategorie motivů, které v Báře dlouhodobě vzbuzují nelibé pocity. To by ovšem ráda změnila. „Mám asi milion nápadů na focení tematiky, která mě odpuzuje a láká zároveň. Focení s hady pro mě bude velký krok,“ říká. 

Fotografická tvorba Báře Prášilové v lecčems nahrazuje reálný svět. V něm jsou totiž její každodenní představy a scénáře jen těžko proveditelné. Momenty, kdy si vysněnou fotografii naskicuje a kdy dostane do ruky výsledný obraz, jsou pak pro ni těmi nejšťastnějšími. Mezi těmito momenty ovšem často uplyne mnoho vody. Bára své modely pečlivě inscenuje, manipuluje a ohýbá. Samu sebe i své okolí zapojuje do výroby rekvizit, neboť takové, jaké si přeje, v obchodech nemají. Na první pohled pestrobarevné, veselé fotografie v sobě však nakonec pokaždé skrývají až manickou přesnost a v reálu jen těžko představitelnou dokonalost. Štíhlé, estetické tělo je pak Bářiným alteregem. „Všechny fotky jsou extrémně blízce propojeny se mnou. I já jsem štíhlá a extrémně ohebná, jsou to zkrátka zvláštní odrazy mě samotné.“ 

Sběratelský box s fotkami Báry Prášilové|foto:Bára Prášilová

Rovnováha mezi bezpečím a krokem z komfortu

Výběr z fotek, které vytvořila během dvacetileté kariéry, teď po čtyřech letech příprav vydala v graficky krásně zpracované knize Circles. Název odkazuje nejen k ženské cykličnosti, ale také k symbolu, jenž Bára považuje za jeden z pro sebe nejdůležitějších. „Ten symbol mě drží už hodně let, vnímám ho jako hledání rovnováhy mezi protiklady, kterými jsou na jedné straně bezpečí, na druhé uvěznění v komfortní zóně,“ vysvětluje. Knihu symbolu kruhu přizpůsobila i formálně, publikace totiž začíná i končí stejnou fotkou dívky s předlouhými zapletenými copy a nohami, které patří jinému tělu.

Ve Vizitce fotografka mluvila i o své spolupráci s řetězcem IKEA, o autorském rukopisu a síle obrazu, o životě v Londýně, o nejoblíbenější fotce reflektující dospívání na sídlišti anebo o fotografických začátcích: rozhodnutí pracovat s foťákem prý přišlo jako vnuknutí při jedné cestě autem. Když pak chodila po městě s Flexaretem od dědy zavěšeným přes rameno, měla radost, že se konečně může zastavovat u všech podivností, které ji zajímaly. „Tomu, co jsem celý život potlačovala, jsem najednou dala důvod,“ usmívá se. Její cesta k inscenovaným fotkám ale nebyla přímá. Z počátku ji totiž hodně bavila reportáž z ulic, dokument, rychlost a akce. „Postupně to ovšem pro mě přestávalo být vizuálně lákavé. Do reality jsem potřebovala zasáhnout, jenomže vytvářet realitu novou vyžaduje obří úsilí,“ shrnuje svůj přístup k práci i důvod, proč se poslední dobou cítí hodně unavená. Síly pro život i tvorbu obnovuje a nabírá různě, letos v létě ji čeká třeba i několik dní odpočinku v jednom českém klášteře.