Inflace v naší kotlině dosahuje pro nás neznámých výšin. A jak se stalo zvykem, hledá se viník. A pokud možno daleko od každého hodnotitele.

Zkrátka za inflaci mohou všichni, jen já, nebo můj zaměstnavatel ne. A když nepomohou fakta, tak musejí pomoci fabulace. Jedním z důsledků, možná příčin, současné krize jsou ceny potravin. Odhlédněme od toho, že až dosud byly potravin spíše brzdou inflace. Nyní se růst projevuje i u nich a rostou jak ceny surovin, tak hotových potravin v obchodech.

Kdo tedy stojí za růstem cen potravin? Samozřejmě první na ráně je Putin a jeho z našeho pohledu nesmyslné napadení Ukrajiny. A další na řadě se objevily zemědělci, kteří prý zneužili situace a prodávají draze pšenici, mléko, maso. Co na tom, že zemědělci, zvláště ti čeští neurčují ceny komodit, které vyrábějí a prodávají k dalšímu zpracování. Ceny všech zemědělských komodit se určují na světových trzích a s určitým zpožděním a se zhruba desetiprocentním snížením se promítají na českém agrárním trhu. Takže zatímco v Německu se vepřové maso v živém obchoduje například za 36 Kč/kg, za dva až tři týdny se v Česku začne vykupovat za 33 Kč/kg. Podobné je to s ostatními druhy hospodářských zvířat, mlékem, vejci, pšenicí a dalšími zemědělskými komoditami. Někdy je to zpoždění delší, někdy se dokonce stane, že obchodníci špatně sledují trh a na pár dní cena u nás překoná tu zahraniční.

Největší pozornost je věnována současným cenám pečiva. Prý, že zemědělci drží vysoké ceny pšenice, a proto jsou drahé rohlíky. Na druhé straně stojí jiný extrém – pšenice zlevnila, proč jsou drahé rohlíky? Obojí je velice zkratkovité a vůbec neodpovídá skutečné tvorbě cen potravin. Obecně platí, že cena surovin se na výsledné ceně potravin podílí přibližně 20 procenty. U některých potravin více, u těch vysoce zpracovaných méně. Dokonce i u jablek, které se prodávají ve stavu, v jakém se sklízejí. Když totiž započteme přikázané obaly, dopravu a další vedlejší výdaje, které musí pěstitel odečíst od prodejní ceny, tak se dostaneme na zmíněný pětinový podíl.

Vraťme se ale k pečivu. Základním pečivem u nás je chléb. Z kilogramu mouky upečeme pecen o hmotnosti 1,7 kg. A z kila pšenice umeleme zhruba 850 gramů chlebové mouky. Na kilogramový bochník tak potřebujeme cca 0,75 kg pšenice. Při maximální ceně, která byla v červnu 8,50 Kč/kg pšenice, to je 6,30 Kč. Po poklesu na současných 6,50 Kč/kg to je 4,80 Kč. Jestliže kg chleba stojí 35 Kč, je podíl suroviny na konečné ceně i při maximálních cenách šestinový a na nárůstu ceny se zemědělci podíleli dvěma korunami. To je třetinou z celkového zvýšení ceny chleba. A nyní dokonce ještě o třetinu méně. To je trochu rozdíl, oproti zvýšení cen na pultech obchodů.

Trochu úsměvně působí informace, že se ceny pšenice již vrátily na předválečnou úroveň. Zdaleka to není pravda. Možná v zámoří, kde se k původním cenám vrátily i ceny placené za energie. Rozhodně to ale neplatí o Evropě, kde se ceny pšenice, ale i některých dalších zemědělských komodit pohybují výrazně nad předválečnou úrovní. A zřejmě není šance, že by se dostaly níže. Už jen proto, že významné obilnářské oblasti opět trápí sucho a celá unie odhaduje o několik milionů tun nižší sklizeň obilovin.

Ovšem působí tu i opačný tlak. Ukrajina část obilí, které kvůli zablokovaným přístavům nemohla a vlastně stále plnohodnotně nemůže exportovat loděmi, vyváží vlaky přes Polsko. A podle všeho část obilí určeného pro severní Afriku končí ve skladech podél transportních cest. Samozřejmě za jiné ceny, než za podstatně kvalitnější evropské.

Dnes odhadovat, za kolik se bude za měsíc nebo dva prodávat pečivo je přinejmenším odvážné. Už jen proto, že nikdo neví, jakým směrem se vydají ceny suroviny, ale to podstatnější pro tvorbu cen potravin – kam se vydají ceny energií. A samozřejmě i chuť na zvýšení podílu na ceně. Zatím při každé krizi na ní tratily první a poslední článek obchodní vertikály. Prvním jsou v případě potravin zemědělci, posledním koneční spotřebitelé. A mezičlánky hlásily rekordní zisky. Jak tomu bude tentokrát?