899. schůzka: Císař mexický

Na svět přišel se jménem Ferdinand Maximilian Joseph Maria von Österreich. My mu však budeme říkat zkráceně Maxmilián. Původní profese: Arcivévoda rakouský. Osud (a vlastní ambice) ho však nakonec zavály na druhý konec světa. Stal se totiž posléze Maxmiliánem I., císařem rakouským. Nás však zajímá i to, čím prošel, než na ten zámořský trůn usedl.

Arcivévoda Ferdinand Max (1832-1867), pozdější císař mexický|foto:Profimedia

„Císař František Josef I. začal brzy poté, co usedl na trůn, přebudovávat monarchii podle svých představ a zejména pode představ knížete Schwarzenberka, svého ministerského předsedy a nejdůležitějšího rádce. Zavedl celou řadu novot, uvedl do života pronikavé reformy, jimiž říši modernizoval a jimiž odbourával přežívající zbytky feudalismu v rakouské společnosti. Současně chtěl příkladně potrestat poražené Uhry. Domníval se, že je tím zkrotí a zastraší, že tím z jejich hlav vypudí provždy myšlenky na opakování vzpoury. Celou zemí proběhla vlna poprav, vojenské soudy vynášely rozsudky dlouhodobých vězení. Teror vítězů, který v Uhrách zavládl, vyvolával kromě strachu také nenávist a pobouření, množily se protesty proti přílišné krutosti. Mezi ty, kdož nesouhlasili s drastickým postupem rakouské vlády, patřil také arcivévoda Maxmilián. Netajil se svým rozhořčením a vyslovoval hlasité sympatie k trestaným Maďarům. Není divu, že jeho názorů si brzy všimla tajná policie a podala o ni neprodleně zprávu císaři. František Josef I. se ošklivě zamračil, když četl hlášení o výrocích svého bratra. Na jakoukoli kritiku svého postupu v Uhrách byl mimořádně citlivý.“

On byl Franz Josef mimořádně citlivý na jakýkoli nesouhlas s tím, co kdo říkal a co kdo dělal – a netýkalo se to jenom Uher, jak o tom píše ve své publikaci historik docent Jiří Pernes. Mezi dvěma arcivévody se brzy po nástupu Františka Josefa na trůn projevila dosud spíš dřímající žárlivost. Manifestovala se tichým, ale zjevným odcizením. Napříště se ti dva bratři takřka nevídali… nediskutovali spolu… a mladý panovník si dával dobrý pozor, aby jeho atraktivní bratříček pokud možno nevystupoval na veřejnosti a nezískával u ní body. Ať už se za nevraživostí skrývala žárlivost na přednosti Maxmiliánovy, nebo snad to byla potřeba zbavit se věčného rýpala, taky tu mohl hrát roli iracionální pocit ohrožení z Maxovy strany, v každém případě se panovníkova nechuť k bratrovi brzy vystupňovala natolik, že si přál, aby byl z Vídně pokud možno co nejdál. Dobře… ale kam s ním? František Josef si náhle vzpomněl na jednu starou Maxovu lásku.

Jmenovala se moře. A hned poté, co tento nápad dostal, poněkud potměšile svému bratrovi nabídl splnění mladistvých snů. Návrh mu dal takřka rozkazem: „Budeš cestovat a současně dělat kariéru v rakouském námořnictvu!“ Činorodý Max neměl zrovna co na práci, kromě toho se ta nabídka sotva dala odmítnout… Mezi námi: teprve osmnáctiletý arcivévoda mohl stěží čekat víc.

Na řadu let se upnul k těmto dvěma cílům. Začal studijní cestou do Řecka a Turecka. Poté se luxusně ubytovat v Terstu, aby jako řadový poručík zahájil službu od píky. Skutečně sloužil zprvu ve strážním koši, drhnul palubu, ovšem byla to dráha rychle povyšovaného důstojníka rakouské maríny. Tři roky nato bratr bratra jmenoval korvetním kapitánem na třístěžňové Minervě a na čas ho přeložil i s lodí do Boky Kotorské. Brzy poté byl úspěšný, oborem nanejvýš zaujatý, přitom kolegy ve zbrani oblíbený arcivévoda Maxmilián v pouhých dvaadvaceti letech povýšen do hodnosti kontraadmirála a vrchního velitele rakouského námořnictva. Tuto funkci vykonával až do svého jmenování místodržitelem v Benátsku–Lombardii – titulárně mu však náležela i nadále. Všem se to zrovna nezamlouvalo. Kupříkladu generalita měla námitky. Vyčítala mu hlavně mládí, a taky nekompetentnost toho zelenáče bez příslušného vyškolení. On však všechny překvapil jak svým organizátorským talentem, tak vehemencí, s níž dokázal marínu (popelku rakouských zbraní) zgruntu reorganizovat. Jeho působení u námořnictva sice nebylo dlouhé, ale přesto začal být považován za otce moderního bitevního loďstva habsburské říše.

V rakouské monarchii bylo námořnictvo zanedbávaným dítětem. Vojenská doktrína pravila, že jde o zbraň z pouhé nutnosti, přičemž její jedinou byla obrana dalmatského pobřeží a tamních přístavů. Nepočetná, zčásti ještě dřevěná (a tedy zastaralá) flotila skoro neopouštěla Jadran, totiž především Terst. František Josef maríně nikterak nefandil. Muž fascinovaný uniformami měl ve svém šatníku snad všechny stejnokroje světa, ale námořnický – ani jeden. Maxe svým rozkazem vlastně poslal na služební periferii. Posádky lodí se rekrutovaly z nespolehlivých Italů, velelo se italsky a generální štáb obracel každou zlatku, kterou do toho pastorka armády investoval. Maxmilián si díky svému sociálnímu talentu dokázal během učednických let získat výtečnou pozici, načež po jmenování vrchním velitelem se pustil do války s geronty na generálním štábu. Ve spolupráci se starším přítelem, příštím admirálem (zatím kapitánem) Wilhelmem von Tegetthoffem vymámil finance, v Anglii objednal první pancéřové bitevní lodě jako náhradu za staré parní fregaty. Roku 1856 tak Rakousko získalo první šroubový bitevník, pojmenovaná po maršálku Radeckém. Byl vyzbrojen jedenadevadesáti děly. Kromě toho Max postavil přístav a doky v Pule, založil námořní muzeum, oceánografický ústav, zavedl němčinu jako velící řeč, na čas dokonce prosadil i zřízení ministerstva námořnictva.

Hned po své první plavbě do Řecka a Turecka Maxmilián, který v sobě objevil náruživé zaujetí pro cesty, začal chystat výpravu fregaty Novarra do Nového světa. Což nemyslel jako plavbu rázu vojenského, měla to být vědecká expedice, jakou Rakousko dosud nevykonalo. V rozhodující chvíli však onemocněl tyfem, takže cesta se na jaře roku 1851 konala bez něj. Na Novaře však sloužil, považoval ji za svůj druhý domov, proto hned po uzdravení s ní vykonal jakousi kompenzační cestu, mimo jiné na Madeiru, do Španělska a Portugalska. V portugalském Lisabonu se – mimochodem – poprvé vážně zamiloval. Ona šťastná byla Amálie z Braganzy, z brazilské královské rodiny, žijící tam v nuceném exilu. To štěstí, užuž směřující k sňatku, však bylo nakonec krátké. Skončilo rychlou smrtí princezny. Tuberkulóza. Smutný příběh. Max na svou první lásku nemohl zapomenout. Po zbytek života nosil prsten, který mu Amálie dala na rozloučenou.

Ve španělské Granadě pak arcivévoda dlouho rozjímal u sarkofágů svých prapředků, Johany Šílené a Filipa Sličného, vládců z kolumbovských časů – právě Filip sňatkem s Johanou, kastilskou princeznou, získal pro Habsburky španělské dědictví. Jistě si na to mnohokrát později vzpomněl… už jako mexický císař. Počínaje jejich érou si začali první španělští Habsburci koloniálně přisvojovat i území Nového světa, kam on, Maxmilián, po staletích jejich moc vrátil. Byť nikoli nadlouho.

Inspirován někdejší španělskou nadvládou nad oceány uskutečnil Max ještě jednu velkou plavbu: v roce 1859 se vydal – jako vůbec první Habsburk – do Brazílie. Zážitky z této exotické cesty uveřejnil v díle s názvem poněkud smetanovským. Nikoli „Hubička“, nýbrž „Z mého života“. Nezajímavé jistě není, že spisovatel Karel May si později z tohoto Maxmiliánova cestopisu udělal vítaný zdroj reálií pro své romány.

Ale to už jsme trochu předběhli běh událostí, protože ještě předtím vstoupil arcivévoda na scénu mezinárodní politiky. Zrovna totiž skončila jedna válka, krymská. Probíhala v 50. letech 19. století.

V tomto období to byla jedna z mála válek mezi evropskými národy. Jinak byl tehdy ve Starém světě – výjimečně – klid. Převážná většina bojů se odehrála na Krymu. Její příčinou byl boj carského Ruska o území Osmanské říše. Ten boj Rusové prohráli. Na stranu Turecka se přidala Francie a Británie. Rakousko zachovávalo strategii takzvané ozbrojené neutrality, což velice pohoršilo dosavadní rakouské spojence, totiž Rusy. Jejich caru Mikulášovi, který během války s Tureckem zemřel, prý „zlomila srdce“ zrada Habsburků, od kterých se nedočkal očekávané vojenské pomoci. Podobně vnímali rakousko neangažovanost i ostatní účastníci války, totiž Francie a Anglie, odsuzovali obojaký postoj, kdy spojenec podepsal pakt o přátelství… ale když promluvily zbraně, zůstal stranou. V Paříži se po válce konala mírová konference, a na ní velice pobouřilo její účastníky povýšené jednání rakouského ministra zahraničí Buola–Schauensteina.

Choval se jako slon v porcelánu, vypočítavou pozici neutrality vydával za přednost a chtěl coby reprezentant „neutrální země“ být hlavním arbitrem míru. Na což mu ovšem nikdo neskočil.

Všichni měli toho arogantního Buola plné zuby. Takže bylo zapotřebí poslat do Paříže na tu mírovou konferenci někoho, kdo by smířlivými kuloárovými rozhovory zaretušovat hrozící skandál. Zajisté všichni tuší, kdo to byl. Ano, Maxmilián. Šarmantní arcivévoda odvedl svou práci na výbornou. Výrazně pomohl kyselou atmosféru neutralizovat. A přitom ještě dokázal okouzlit francouzského císaře Ludvíka Napoleona III. a jeho ženu, císařovnu Evženii.

Charles Louis Napoleon Bonaparte byl synem Ludvíka, bratra císaře Napoleona. Poté, co čtyři léta zastával funkci presidenta Francouzské republiky, provedl převrat a usedl na trůn jako císař Ludvík Napoleon III. (za Napoleona II. byl považován František, přezdívaný Orlík, jinak vévoda zákupský). Francouzského císaře jeho rakouský kolega František Josef nesnášel. Pohrdal jím.

Maxmilián na pařížskou mírovou konferenci se stejným nepřátelským zaujetím, jaké vůči Ludvíku Napoleonovi cítil jeho starší bratr. „Malá, nepatrná postava, skrz naskrz neušlechtilý zevnějšek, táhnoucí se chůze, nepěkné ruce, vychytralý pohled matných očí, všechno to ukazuje osobu, neschopnou zapůsobit příznivým dojmem,“ psal Maxmilián o svém francouzském hostiteli pohrdavě.

Netrvalo to však ani týden, a Max začal měnit názor. K vlastnímu velkému překvapení si ho úplně podmanilo kouzlo muže, který se francouzského trůnu zmocnil násilím. „Ten bledý muž na krátkých nohách, s velkým nosem, přese všechno vyzařuje zvláštní kouzlo. Dokáže být velmi upřímný. Ušlechtilou jednoduchostí charakteru dosahuje příznivého účinku.“ Ta náklonnost nebyla jednostranná – rovněž Maxmilián vzbudil Napoleonovy sympatie, a tak není divu, že oba muži brzy našli společnou řeč, že se rakouskému princi podařilo dosáhnout u Francouzů prvních ústupků a že z neúspěšných jednání zachránil aspoň něco. „V arcivévodově životě však jeho diplomatický úspěch hraje až druhořadou roli,“ píše ve své knize o Maxmiliánovi historik docent doktor Jiří Pernes. „Jeho jednání s Napoleonem mělo osudové následky z jiného důvodu: kdyby se tito dva ctižádostiví mužové nikdy nepotkali a nepocítili k době vzájemné sympatie, Maxmilián by se pravděpodobně nikdy nepustil do neblahého mexického dobrodružství, které jej nakonec stálo život.“

Po tomto osudovém setkání následovalo ještě druhé. Tentokrát v Bruselu, kde si Maxmilián obdobně jako v Paříži notoval s tamním panovníkem, králem Leopoldem I. Kromě něj tu potkal i jeho šestnáctiletou dceru, do které se v tu ránu zamiloval a začal neprodleně přemýšlet o svatbě. Opět dlužno dodat, že žádné Mexiko by se asi nekonalo, kdyby se v létě 1856 dva ctižádostiví mladí lidé, arcivévoda Maxmilián a belgická princezna Charlotta nepotkali. Císař František Josef, uspokojen Maxovými kroky na diplomatickém poli i kladnými dojmy z inspekce, kterou právě vykonal u bratrovi podřízených důstojníků námořních sil v Terstu, dal průchod své velkorysosti (kterou jinak dost šetřil). Rozhodl se Maxe odměnit, a k chystanému sňatku mu věnoval povznášející (byť fakticky danajský) dar – jmenoval ho generálním guvernérem v Lombardii a Benátsku. Čili nejvyšším představitelem rakouské státní správy v severoitalských provinciích. Což se stalo začátkem března roku 1857, a za tři týdny nato vjel Maxmilián (zatím ještě bez nevěsty) slavnostně do Benátek. Byl přijat s mrazivým, nepřátelským chladem. Optimista jeho kalibru však v despektu Italů neviděl víc než trest za chyby předchůdce: „Radecký byl drsný voják a k tomu ještě přestárlý. To se spraví! Až Italové poznají, že namísto výhrůžné maršálské šavle zavládne napříště v zemi vlídná vstřícnost, rychle roztají!“

A oženil se s princeznou Charlottou. Sedmnáctiletá dívka a její pětadvacetiletý manžel, dva nezkušení horlivci překypující ideály, mínili převést světu, jak dobrou vítězí nad zlem, chytí–li se věci za správný konec. Pustili se do bohatýrského zápasu, o němž zatím nemohli tušit, že je jen malou generálkou pro mnohem složitější zápasy příští. A že je i varováním před jejich příliš naivním optimismem.

Maxmilián se snažil získat v očích Italů image ochotného, všem přístupného reformátora. Prohlašoval, že předchozí systém polovojenské rakouské správy považuje za neudržitelný a od základu jej míní změnit. Chřadnoucí Lombardii a Benátsko přivede k rozkvětu. Slíbil uskutečnit obecní volby, první po mnoha letech. Obrátil se na přední právníky a ekonomy, aby spolupracovali na hospodářských reformách. Vyzval pedagogy, umělce a vůbec intelektuály, aby se zapojili do debaty o budoucnosti. Obětem těžkých povodní na Pádu poskytl pomoc z vlastních prostředků. Z vídeňského ministerstva financí vymámil prostředky na restaurování uměleckých památek. A tak dále, a tak dál. Hýřil iniciativou a nápady. Marně však.

Výsledkem všeho snažení Maxmiliána i Charlotty bylo, že je pomlouvali doma… vyhýbali se jim Italové obyčejní i urození… a co hlavně: intrikovala proti nim organizovaná fronta nacionalistů. Přívrženci risorgimenta (neboli sjednocení Itálie) nechtěli žádné darované reformy z cizích rukou – nepřáli si nic než odchod „uchvatitele“, jednotu a brzkou nezávislost. Kolem desátého výročí revoluce – v roce 1858 – zachvátila severní Itálii vlna bouří a protestů.

Maxmilián s Charlottou ostentativně špacírovali po nejživějších bulvárech Benátek i Milána, jako by chtěli dát najevo, že jsou s italským lidem, ale obyvatelé chodili ve smutečním, s trikolórami, přehlíživě, a ochranka varovala, ať si guvernér nekoleduje o atentát. V houstnoucí atmosféře zajel Maxmilián do Vídně, aby přesvědčil bratra o nutnosti zavést v provinciích rozsáhlou samosprávu. Císař uznal, že „Itálie je těžký terén“, ale stejným dechem prohlásil: „Samospráva? V žádném případě!“ A Maxmiliána vypoklonkoval přesvědčen, že jde o mladický nesmysl a že spíš právě měkkost a vstřícnost Maxova je viníkem italských komplikací.

Itálie začala být zmítaná masovými bouřemi, a tak František Josef zbavil Maxmiliána úřadu generálního guvernéra, Rakousko vypovědělo válku Sardinii–Piemontu, načež do ní šlo nejenom proti Italům, ale i proti Francouzům, neboť Napoleon III. slíbil Italům pomoc, Vídeň byla poražena v bitvě u Magenty a pak i u Solferina, tím pádem ztratila Lombardii a francouzský císař na mírové konferenci navrhl, aby z rakouské správy bylo vyňato i Benátsko a prohlášeno za nezávislý stát – pod vládou arcivévody Maxmiliána. „Neexistuje! Benátsko zůstane moje! V opačném případě budeme pokračovat ve válce!“ prohlásil rezolutně poražený rakouský císař. A zas měl jednou pocit, že možná za vším stojí pikle jeho mladšího bratra.