Marek Mora k předsednictví v Radě EU

Rozhovor s M. Morou, viceguvernérem ČNB
(reporterpremium.cz 15. 8. 2022)

Když jsme před třinácti lety vyhlašovali, že to „Evropě osladíme“, a pak nám padla vláda, byla to absurdita na druhou, říká Marek Mora, viceguvernér ČNB a někdejší náměstek zodpovědný za minulé české předsednictví. Teď jsme podle něj střídmější a skromnější. Ale pořád máme velké rezervy, v Evropě nám chybí více kvalitních lidí.

Česká republika po třinácti letech opět předsedá Evropské unii. Vy jste byl v roce 2009 jednou z klíčových postav, celé předsednictví jste koordinoval. Jaké to je, sledovat teď předsednictví s odstupem? Máte na to vůbec čas?

Jistěže to sleduji, i když ne úplně do detailu, tentokrát mám totiž luxus pozorovatele. Vím, co předsednictví v Radě EU znamená, a vím, jak hrozně moc práce za tím je. Na druhou stranu, částečně jsem k tomu sledování i donucen. Česká národní banka, byť není členem Rady pro hospodářské a finanční věci (zasedání ministrů financí zemí EU – pozn. red.), má nyní intenzivnější spolupráci například s ministerstvem financí, kde se naše agendy prolínají. Na začátku září zde také bude neformální jednání ministrů financí a guvernérů centrálních bank, takzvaný neformální Ecofin, na kterém se podílíme.

Byl jste náměstkem ministra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry. V čem vlastně spočívala vaše role v roce 2009?

Byla to veškerá činnost týkající se obsahu předsednictví. Znamená to nutnost znát agendy, jejich důležitost a politickou citlivost. Například to, co z našeho pohledu citlivé není, mohlo být silně vnímáno v Německu, Francii, Španělsku nebo Řecku. Člověk zkrátka musel být neustále v obraze. Součástí byly i koordinační či komunikační mechanismy, zejména mezi vládou jako celkem, ministry a experty. Pak to samozřejmě byla koordinace se Stálým zastoupením ČR při EU a s klíčovými orgány v Bruselu, zejména s generálním sekretariátem Rady, s Evropskou komisí, částečně s Evropským parlamentem a také s ostatními členskými státy. Tedy hodně styků na všech možných úrovních a nutnost pořád sledovat vývoj.

Co na tom bylo nejnáročnější?

Být stále ve střehu. Samozřejmě že velmi náročná byla už příprava na předsednictví. Kromě spolupráce s našimi partnery z Francie a ze Švédska na 18měsíčním programu tzv. tria, jsme rok a půl objížděli s tehdejším předsedou vlády Mirkem Topolánkem skoro všechny země EU, abychom si zmapovali jejich pohledy. Bylo to velmi intenzivní. Pak bylo náročné psaní programů, sledování vývoje v institucích, v Evropské komisi i Parlamentu, abychom věděli, jaké jsou jejich požadavky. Když se předsednictví rozjelo, už to bylo hlavně o koordinaci. Nikdy není jednoduché dekódovat, co se vlastně v Bruselu děje a proč se to děje. Museli jsme se naučit číst různé situace a porozumět jim.

Jak jste se do takové pozice dostal? Jaké zkušenosti jste měl za sebou?

To je velice zajímavý příběh. Část jsem si odpracoval, část byla náhoda. Když jsem začátkem 90. let studoval Vysokou školu ekonomickou, musel jsem mít několik kurzů v cizím jazyce s cizím lektorem. Mezi nimi byla němčina, na kterou za námi jezdila lektorka z Vídně. Rakousko tehdy bylo v intenzivní fázi vyjednávání o vstupu do EU a ona mě tehdy jako studenta oslovila. Řekla mi: „Marku, Česká republika také jednou vstoupí do EU, měl by ses připravovat na kariéru úředníka v Bruselu.“ Bylo mi tehdy asi 22 let a nebral jsem to moc vážně. Po absolvování školy jsem si řekl, že bych mohl ještě pokračovat na postgraduální studia. V ten moment mi to vytanulo na mysl. Získal jsem stipendium od Nadace Konrada Adenauera a našel si tzv. Evropský institut v Saarbrückenu, který byl renomovaný zejména mezi právníky. Já jsem se zaměřil na evropská ekonomická studia a pak jsem se dostal na stáž do Evropské komise a také na doktorandské studium do Hamburku. Stále jsem byl v kontaktu se svou lektorkou němčiny, která se mezitím po vstupu Rakouska do EU stala úřednicí v Evropské komisi. Ta mě v roce 2003 upozornila, že v Evropské komisi se vypisují výběrová řízení pro experty z přistupujících členských států, mezi kterými byla i Česká republika. Měl jsem k tomu předpoklady, tak jsem vzal tužku, papír, napsal jsem životopis a motivační dopis, šel na konkurz do Generálního ředitelství Evropské komise pro ekonomiku a finance a uspěl jsem.

Nekoukali na vás kolegové ze západních členských zemí skrz prsty? EU tehdy procházela největším rozšiřováním směrem na východ, což v některých státech budilo i negativní emoce.

Ne, to bych vůbec neřekl. Kolegové naopak projevovali entuziasmus a pomáhali nám. Alespoň takový pocit jsem měl na našem Generálním ředitelství pro ekonomiku a finance. Vůbec jsem neměl pocit, že by na nás nějak hleděli přes prsty.

Zpět k vaší kariéře. Jak jste se z Komise dostal do role koordinátora předsednictví?

V roce 2006 mi zavolali, jestli bych nešel dělat náměstka na ministerstvo školství, což mi tehdy připadalo úplně absurdní. Tehdejší ministryně Kopicová ale chtěla na tuto pozici nějakého mladého ekonoma se zkušenostmi z Bruselu. Výběrové řízení probíhalo tak, že jsem jí vysvětloval, proč nejsem vhodný kandidát, ona mě ale přesvědčovala, že určitě jsem. Nakonec jsem to zkusil a šel jsem na ministerstvo školství dělat náměstka pro evropské věci. Ministerstvo se tehdy připravovalo na čerpání strukturálních fondů EU a také se začínalo připravovat předsednictví. Vláda se ale změnila a nové vedení ministerstva mělo o těch přípravných pracích jiné představy. Myslel jsem si, že se vrátím zase do Bruselu, ale pak mi zavolal tehdejší vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra a na podzim roku 2007 jsem přišel do předsednického týmu jako jeho náměstek. Vydržel jsem tam přes celé předsednictví a pak ještě působil jako poradce premiéra. Poté mě oslovil generální tajemník Rady s tím, že naše předsednictví bylo dobré a zda bych mu nešel dělat šéfa kabinetu. Tak jsem se zase vrátil do Bruselu.

Během předsednictví padla vláda Mirka Topolánka. V zahraničních médiích se tehdy psalo, že Česko má dobré diplomaty a úředníky, ale špatné politiky. Můžete to potvrdit?

V tu chvíli, kdy vláda padla, to úředníci hodně podrželi a zajistili kontinuitu. Na druhou stranu, je to částečně politická zásluha vlády, že silné úředníky nechala ve státní správě vyrůst a že nastavila dobře struktury fungování. Politická situace ale nebyla stabilní, trojkoalice ODS, Zelených a lidovců měla ve sněmovně jen těsnou většinu a nebyla schopna se domluvit s opozicí na nějakých pravidlech, aby vláda během předsednictví nepadla. Samotní ministři ale před pádem vlády byli také dobří, připravili se a zvládali to.

Jak moc je během předsednictví důležitý politický leadership?

Důležitý samozřejmě je. Třeba i proto, že vybuduje úřednické struktury a dá tam správné lidi, aby to pod nimi fungovalo. Platí to i nyní po Lisabonské smlouvě (předsednická země nyní předsedá pouze Radě EU, kde se setkávají ministři zodpovědní za dané téma – pozn. red.). Rada EU je jednak legislativní, ale jednak politický orgán. Každá legislativa má svůj politický rozměr, politické vedení, a tedy i politická vyjednávání. Každý stát může danou věc vidět různě, a pokud to nedokážou vyjednat úředníci, musí to udělat ministři na nejvyšší úrovni. Politický leadership je tedy klíčový.

Předsednictví bývá některými lidmi označováno jako období, kdy stát může lépe prosazovat národní zájmy v EU. Je to skutečně tak?

Musela by to být ultra šikovná země, protože předsednictví je přesně pravý opak. Je to období, kdy národní zájmy mají jít do pozadí, a musíte hrát roli čestného rozhodčího, ke kterému mají všichni důvěru. Pokud jste ultra šikovná země, můžete se třeba domluvit s Evropskou komisí, aby její návrh šel určitým směrem, který státům vyhovuje. To už je ale hodně vysoká hra, kterou umí jen hodně málo zemí. Komise, ať už si o ní myslíme cokoli, je hodně nezávislá a nenechává se znásilnit.

Úspěchem předsednictví tedy zkrátka není prosazení zájmu jedné země, ale konsenzus.

Ano, dosažení konsenzu a případně prosazení i toho svého zájmu trochu neviditelným způsobem.

Petr Fiala to ve svých odborných publikacích popisuje zhruba jako zabalení národního zájmu do evropské krabičky…

Přesně tak to je. Je to už vyšší matematika, neumí to hrát každý, zejména pak nováčci. Je to komplikované i proto, že musí sehrát určitou roli konkrétní politici, kteří se třeba mohou domluvit přímo s evropskými komisaři, Komise má totiž monopol na legislativní návrhy. Problémem je někdy i jazyková bariéra. Naši ministři nepracují v Bruselu v angličtině či němčině dnes a denně, neznají detaily toho prostředí. I samotná angličtina je specifická, bruselská. Není to pro ně jednoduché. Ministři jsou navíc mnohdy mentálně jinde, řeší české problémy, českou politiku a najednou se mají posunout o 700 km na severozápad, do Bruselu. Samozřejmě že pro belgického nebo lucemburského ministra je to jednodušší, má to vedle a jeho země měla předsednickou roli třeba už čtyřikrát.

Myslíte si, že ČR už dosáhla jakési fáze dospělosti v EU a že dokážeme hrát tu svou roli v Bruselu správně?

Ano i ne. Nechci teď shazovat či kritizovat vládu, která sloužila před třinácti lety, ale tehdy jsme přece jen působili trochu jako „puberťáci“. Vzpomeňte si na klip „Evropě to osladíme“ nebo na Entropu. To, že nám po těchto vzkazech do Evropy padla vláda, byla absurdita na druhou. V některých věcech jsme tedy určitě dospěli. Teď jsme střídmější, umírněnější a možná i skromnější. Je to výraz pochopení komplexity procesu. Máme ale pořád velké rezervy, chybí nám dobří lidé na správných místech v evropských institucích, zejména v Evropské komisi.

Proč tam nemáme více Čechů?

Důvody vidím dva. Jeden je obecně v nás, v Češích, což vidíte i na datech o emigraci po roce 1989. Všechny země střední a východní Evropy zažily odliv zejména mladých lidí na západ. Češi ale zůstali doma. Podle mě to souvisí s tím, že naše země je vlastně hezká a relativně dobře prosperuje. Sice na ni pořád nadáváme, ale žije se nám tady dobře a jsme pohodlní. Druhá věc je, že jsme nebyli schopni ošetřit si klíčový post v Evropské komisi, tedy šéfa kabinetu komisaře. Za osmnáct let členství nebyl na této pozici ani jeden Čech. Je to přitom klíčová figura, která proniká do různých zákulisních her a byla by schopna strkat další Čechy na důležitá místa, mimo jiné i do dalších kabinetů. Fakt, že takového Čecha nemáme, je zásadní a dlouholetá chyba.

Jak to může Česká republika změnit?

Až bude příští vláda schvalovat nového komisaře, musí mu jednoduše nařídit, aby si vzal Čecha jako šéfa kabinetu (rozhovor vznikl 1. srpna 2022, evropská komisařka Věra Jourová později avizovala, že by se vedoucím jejího kabinetu mohl v blízké době stát český úředník Daniel Braun – pozn. red.). Jedním z jeho úkolů by mělo být právě dosazování Čechů do dalších postů. Pokud ten člověk bude dobrý, může se také na konci mandátu Evropské komise dostat dál do těch struktur, klidně i na funkci generálního ředitele. To je podle mě cesta. S tím, že se mladým Čechům nechce odcházet do Bruselu, asi nic nenaděláme.

Která země to podle vás v Bruselu skutečně umí?

Samozřejmě že největší vliv mají největší státy. Jsou tu ale i takové země, které hrají výrazně nad svoji váhovou kategorii. Z těch menších to jsou určitě Dánové, dokázali si vyjednat spoustu výjimek. Pak samozřejmě země jako Belgie nebo Lucembursko, ale také Švédové.

Pokud byste měl jmenovat největší český úspěch v evropské politice, třeba během předsednictví v roce 2009, co by to bylo? Za co jsme sklidili aplaus?

Jednotlivost mě nenapadá. Byla tam spousta menších úspěchů, ale i spousta chyb. Během předsednictví v roce 2009 končilo legislativní období, některé věci jsme tedy pouze dotahovali do konce a schvalovali, za což jsme si vysloužili menší aplausy. Husarský kousek se povedl tehdejšímu premiérovi Topolánkovi, když v Kyjevě a v Moskvě vyjednal na začátku předsednictví obnovu dodávek plynu do Evropy přes Ukrajinu. Co se také povedlo a co nikdo moc nečekal, bylo spuštění iniciativy Východního partnerství (partnerství mezi EU a šesti státy východního postsovětského bloku – pozn. red.). Když se tehdejší předseda vlády Topolánek v Praze loučil se svými kolegy na summitu při příležitosti zahájení Východního partnerství, kancléřka Merkelová mu adresovala velký proslov a poděkování. Bylo to i proto, že na začátku českého předsednictví byli všichni trochu zděšeni a nevěděli, co od nás čekat. Nakonec ale viděli, že máme tah na branku a že to máme promyšlené a připravené.

Před pěti lety jste se vrátil z evropských institucí do ČR, kde nyní působíte jako viceguvernér České národní banky. Chybí vám bruselská bublina, nebo jste rád, že jste z ní vyklouzl?

Můžu vám říct, že mi nechybí, rozhodně ji ale nijak nezavrhuji. Práce na generálním sekretariátu i v Evropské komisi byla velmi pěkná, dělal jsem ji rád, ale nechybí mi to. Mám rád i svou práci v Praze a jsem rád, že jsem doma. Zároveň bych vůbec neměl problém se někdy do Bruselu vrátit, jen už si to bruselské prostředí nijak neidealizuji.