FDb: O českém Noir Film Festivalu se psalo i v Brazílii. Jak se to stalo?
Jana Bébarová: Ano. (úsměv) Stalo se to tak, že jsme předloni měli filmy Davida Lynche, který má spoustu fanoušků po celém světě. Jakmile zahraniční novináři zjistili, že uvedeme jeho filmy na českém středověkém hradě, mělo to obrovský dosah. (úsměv) Mě samotnou to taky překvapilo, že se o nás psalo i v Brazílii.

Noir Film Festival má zároveň svoje patrony. U některých, jako třeba u Tomáše Hanáka (rozhovor), je jasné, proč je patronem. Jsem rád, že letos bude patronkou i Judit Bárdos (rozhovor). Jak jste konkrétně na ní natrefili?
Patrony a patronky vybírá Vítek. Často se k nám vrací, protože mají rádi filmy. A jsou rádi za to, že je to festival, kde po nich v podstatě jenom chceme, aby chodili na filmy, bavili se a užívali si festivalovou atmosféru.

Takže se s nimi nedělají ani nějaké besedy nebo Q&A Sessions v případě tvůrců, jako třeba letos u Jana Hřebejka a Mira Šifry, kteří osobně uvedou minisérii Rédl? 
Na delší Q&A moc prostoru není, ale publikum po projekci vždy zůstane, povídáme si, a pak pokračujeme venku na nádvoří u vína. (úsměv)

Zároveň existuje cena Noirové oko. Co musím udělat pro to, abych ji získal?
Popularizovat film noir. Letos dostane Noirové oko Tomáš Hanák. Chtěli bychom ho dát i Hynkovi Bočanovi, ale nejsem si jistá, jestli to vyjde. Letos totiž budeme v maratonu uvádět jeho seriál Záhada hlavolamu. Hynek Bočan se k nám přes pokročilejší věk taky rád vrací a my jsme poctěni!

Na Noir Film Festival měla přijet Samantha Fuller, dcera známého režiséra Samuela Fullera, ale nakonec bohužel, na rozdíl od roku 2018, nepřijede. Jak jste se seznámily?
Natočila dokument o svém tatínkovi, Plný život Samuela Fullea, v němž vychází z jeho vlastní, stejnojmenné autobiografie. Když jsme byli v roce 2011 a 2012 s Milanem Hainem v Americe, tak měla na Kickstarteru kampaň, aby mohla tenhle film dokončit, a my jsme jí přispěli. A když jsme pak dělali retrospektivu Samuela Fullera, tak jsme si říkali, že bychom mohli zahrát i tento její dokument. Tak jsme ji pozvali, z čehož byla nadšená. Je to hrozně milá ženská, která toho hrozně moc ví o filmech svého otce a má v sobě spoustu jeho dravosti a charismatu. Na festivalu uváděla jeho filmy, ale zároveň si nehrála na žádnou hvězdu.

V tom roce 2018 pro ni musel být velký zážitek už samotný Křivoklát, protože středověké hrady se v USA úplně nevyskytují …
Ale to bylo stejné i pro Eddieho Mullera, protože v Americe máš nejstarší budovu sto let starou. Navíc pro Samanthu jsou filmy jejího tatínka opečovávané dědictví.

Na Noir Film Festivalu se nepromítají jenom hrané filmy a dokumenty, ale i studentské filmy. Chcete v tomhle pokračovat i do budoucna, když budou tematicky pasovat?
Každý rok nám někdo nějaký nabízí, ale my se rozhodujeme podle toho, do jaké míry korespondují s naší představou o filmu noir a hodí se nám do programu. Takže pokud objevíme něco zajímavého, co bychom mohli dát k něčemu jako předfilm, tak určitě. Já už mám dlouho připravené pásmo experimentálních českých noirů, které doufám, vyjde příští rok. Budou tam věci od Daniela Pitína a Romana Štětiny, kteří si pohrávali s klasickými československými detektivkami, takže bych chtěla jít i tímhle směrem. A zrovna Milan Hain, který má dvě malé děti, by si chtěl prosadit Disneyovky v rámci dětského noiru. To jsou takové naše sny.

Které Disneyovky podle vás spadají do „dětského noiru“?
To se nech překvapit, až je budeme promítat. (úsměv)

A plánujete taky zařadit tech noirové filmy jako Terminátor nebo Upgrade?
Rozhodně! Sci-fi noir je jedna ze sekcí, kterou máme už dlouho naplánovanou. Nabízí se do ní Blade Runner, takže to se určitě návštěvníci a návštěvnice dočkají. My už máme vlastně festival vymyšlený na několik let dopředu, takže to rozhodně není o tom, že bychom neměli, co uvádět.

Nedávno bylo podepsáno memorandum se Středočeským krajem. Co to konkrétně pro festival znamená?
Že máme slíbenou jejich podporu. Moc si toho vážíme. Hejtmanka Petra Pecková jezdila na festival už na Křivoklát. V době, kdy ještě nebyla hejtmanka, takže patří mezi fanynky. Ve Středočeském kraji jsou rádi, že děláme festival tohoto typu. A ve spolupráci s nimi děláme letos poprvé i několik projekcí pro neslyšící.

V rámci vaší spolupráce s Magic Boxem a předtím s Bohemia Motion Pictures vychází české noirové filmy na DVD. Letos to bude počin Mrtvý mezi živými, v minulosti vyšly tituly Třicet jedna ve stínu nebo Závrať od Karla Kachyni. Zkoušeli jste uvést i zahraniční filmy? Vím, že některé vyšly na Blu-ray, ale s omezenou dostupností …
To dělá Alan Záruba v rámci společnosti Art4Film, protože je obrovský nadšenec. Před pár lety si vymyslel vydávání Blu-ray disků, kam napíšeme buď já, nebo Milan původní studii. Cílem je vydávat ty filmy, které u nás v České republice nevyšly. Letos budeme vydávat Líbej mne až k smrti, což je příklad apokalyptického noiru, kde se všechno vyhrotí. Navíc, když se podíváš na Líbej mne až k smrti a na Pulp Fiction, tak pochopíš, odkud vzal Quentin Tarantino ten tajemný kufřík.
Jsem ráda, že je Alan takový nadšenec. Má kolem sebe komunitu lidí, kteří Blu-raye nadšeně kupují, byť pro jiné je to už zastaralé médium. Letos bude mít Alan i přednášku o noirových plakátech, protože je velmi dobrý grafický designér, a taky je vyhlášený sběratel noirových plakátů. Navíc zbožňuje Hitchcocka, takže když jsme uváděli jeho filmy, vystavovali jsme Alanovu sbírku plakátů k jeho filmům. Letos bude v té přednášce mluvit o vizualitě konkrétních plakátů v návaznosti na daný film.

Máš informaci o prodejnosti těch filmů na DVD a Blu-ray?
Alan Záruba má komunitu asi pěti set lidí, kteří ty filmy kupují.

 










foto z filmu Líbej mne až k smrti

Zmínila jsi Quentina Tarantina, který si půjčuje věci z nejrůznějších filmů. Na Noir Film Festivalu jste hráli Gaunery, kteří jsou podle mě spolu s El Mariachim a hrstičkou dalších snad nejlepším debutem v historii kinematografie …
Souhlasím! Na Gaunerech je skvělé, jak si dělá legraci z tradičního schématu heist filmů, které je vystavěno na struktuře plánování loupeže, realizace a jejích důsledků. Ale plánování se v Gaunerech omezuje na to, že lupiči sedí v kavárně a baví se o Like a Virgin od Madonny. Pak přeskočí vykonávání loupeže, tedy tu největší atrakci, a posune se jenom k důsledkům. To se mi na něm líbí. (úsměv)

Je fakt, že u Gaunerů to bylo do jisté míry dáno i tím nižším rozpočtem …
Ano, samozřejmě. Ale to je přesně to omezení, které využiješ k tomu, jak to udělat originálně.

V České republice existuje celá řada festivalů a mnohé pak dělají ozvěny. Děláte je taky?
Měli jsme je několik let po sobě. Pravidelně je děláme v Praze v kině Lucerna. Taky v Brně ve spolupráci s kinem Art. Minulý rok jsme měli poprvé i v Boskovicích a byly i v Ostravě. Jednou jsme to zkoušeli v Olomouci, ale tam jsme z toho byli trochu smutní, protože navzdory tomu, že je Olomouc univerzitní město, kde se na filozofické fakultě učí filmová věda, tak místní studující už bohužel nejsou zvyklí chodit do kina. Když si vzpomenu na naše studia – chodili jsme na každý filmový klub! Ačkoli tehdy jsme ještě nebyli tolik zaplavení VOD platformami. Ale přijde mi opravdu zvláštní, že lidé, kteří studují filmovou vědu, nechodí do kina. Takže když si pak dáš dohromady všechnu de facto promrhanou energii, kterou dáváš do propagace, zůstali jsme raději prioritně u Prahy.

Podílíš se nějak i na rádiových spotech k Noir Film Festivalu?
Ne. To si vymýšlí Tomáš Hanák sám. Necháváme to čistě na něm. Vždycky si něco vymyslí, něco tam nastřelí a vždycky to skvěle funguje. (úsměv)

Protože stejně jako já hlasuješ v Cenách české filmové kritiky, tak se tě nemůžu nezeptat na tvůj názor na současný český film …
Letos jsem z českého filmu strašně nadšená! Jsem ráda, že je tady silná generace mladých filmařů a filmařek, nejen scenáristů, režisérů, ale i producentek. Letos ve Varech se ukázalo hodně silných projektů. Za mě byl nejlepší BANGER. Potom film A pak přišla láska…, Hranice lásky, a taky Slovo od Beaty Parkanové. Adam Sedlák, Šimon Holý, Dáša Sedláčková a věci, které dělá producentka Julie Žáčková. Tvoří ve velmi omezených podmínkách a vzájemně si pomáhají. Tomasz Wiński, Šimon Holý a Tereza Vejvodová přišli s manifestem Nová česká intimita, o kterém s Jardou Sedláčkem (dramaturg Českého filmového centra v České televizi – pozn. aut.) letos diskutovali na Letní filmové škole. Adam Sedlák, Šimon Holý, Dáša Sedláčková a Julie Žáčková na LFŠ debatovali i v rámci podcastu Kulturák, kde naráželi na to, že jim chybí mentorství starší generace. Z těch starších producentů je to jenom Vráťa Šlajer a Jirka Konečný, kteří se s nimi dělí o svoje know-how a pomůžou jim. Holky mluvily o svých zkušenostech z FAMU, kde jsou holky brány jako mazačky chleba. Funguje tam sexismus a šovinismus, což můžu potvrdit z vlastní zkušenosti jako pedagožka filmové školy ve Zlíně. Je to smutné. Intenzivně proti tomu bojuju.
Pak mluvili o dalších dvou zásadních problémech, z nichž jedním je distribuce. Když si lidi chtějí na jejich filmy zajít, tak vlastně nemají kam. Například Okupace (recenze) se v Olomouci v jednosálovém kině vůbec nehrála. Byla nasazená jeden týden během léta v multiplexu, a když jsi to nestihnul, tak jsi měl smůlu. A pak je problém rozhodování Státního fondu kinematografie, který například opakovaně nepodpořil Kdyby radši hořelo (recenze), debut Adama Kolomana Rybanského, který je pro mě taky jeden z velkých objevů letoška. Tahle mladá generace má co říct. I tím manifestem Nová česká intimita. Jinak když se podíváš do světa, tak v San Sebastianu máš nový film od Petra Václava (Il Boemo – pozn. aut.), Veronika Lišková a Tereza Nvotová měly film v Locarnu. V Benátkách bude mít Ondra Moravec Tmání. Bude tam i film Běžná selhání, ke kterému psala scénář Klára Vlasáková. Takže si myslím, že se v českém filmu děje něco velmi, velmi zajímavého a baví mě to sledovat. Moc těm mladým fandím.

Druhá věc je, že jednosálová kina potřebují dávat filmy, o kterých vědí, že na ně lidi přijdou …
No jasně, ale můžou to střídat. Takhle třeba funguje olomoucké kino Metropol, kde dávají ty filmy, na které lidi přijdou, a zároveň tam dělají divadelní estrády, takže si můžou dovolit tam pak dát „menší“ filmy. Ale v distribuci je rozhodně velký problém. Nebo ten film utopí distributor, který nasadí do kin Kdyby radši hořelo v červnu.

Protože jsi studovala v Olomouci, určitě jsi viděla Kvarteto (recenze) a Velkou premiéru …
Ano, ano, ano. (úsměv) Je pravda, že zrovna Velká premiéra (recenze) není film, který by měl nějakou extra velkou myšlenku a hloubku. Ale zrovna Olomouc tam pro mě byla ta přidaná hodnota, která zvedla moje hodnocení toho filmu. Taky mám hrozně ráda Miroslava Krobota jako herce. Ve Velké premiéře stačí, že tam je, ani nemusí nic říkat. Pro mě je to takový fajn oddychový film. Není náročný. A je tam Olomouc! (úsměv)

Nedaleko od Olomouce leží Zlín, kde přednášíš na Univerzitě Tomáše Bati. Aktuálně od příštího semestru budeš přednášet o čem?
Mám několik přednáškových cyklů. Na magisterském stupni učím současný film, který je rozdělený do tří semestrů. V prvním učím současný americký film, pak mám současný evropský, a pak současný asijský, australský a latinskoamerický. Vedle toho mám i přednášky o současném českém filmu. Úplně nerozlišuju mezi přednáškou a seminářem. Moje výuka je hodně interaktivní. Nejsem ten typ pedagožky, která by přišla do učebny, odříkala si svoje a odešla. Potřebuju vyměňovat energii, a proto mě baví vyučovat i na praktické škole. Baví mě vnímat pohled kameramana, střihačky, zvukaře. Kolikrát vzniká zajímavá debata. Pak mám svůj oblíbený seminář, který se jmenuje Rebelové a rebelky současného filmu. Mám ráda filmaře a filmařky, kteří se nebojí provokovat a pokoušet limity toho, co a jak lze ve filmu zobrazit. Jako třeba Harmony Korine se Spring Breakers (recenze). Nebo Miro Remo, Mira Fornay ... Takže vybírám tematické filmy, které by si studenti a studentky třeba sami nevyhledali. Nutně se jim nemusí líbit, ale nějakým způsobem k nim promlouvají.
Spring Breakers promítám každý rok a publikum je vždycky rozděleno na dva tábory – na ty, kterým se to líbilo, a na ty, kterým ne. Když se o tom pak bavíme, tak tábor těch, kterým se to nelíbilo, se přikloní na tu druhou stranu. Film si pustí podruhé a to je pro mě největší výhra. (úsměv) Moje nejzásadnější slovo, kvůli kterému si ze mě studenti a studentky i dělají legraci, je: „Argumentujte“. Vždy jim říkám, že to není o tom, jestli se jim film líbil nebo nelíbil. Jestli je iritoval, je to naprosto v pořádku. Ale řekněte proč a čím. Takže je to hodně o diskuzi.

Spring Breakers jsou výborní. A The Beach Bum (recenze) od Harmonyho Korina je taky skvělý …
Spring Breakers jsou jedním z mých nejoblíbenějších filmů. A taky Assassination Nation.

 










foto z filmu Spring Breakers

Ale byla jsi i vedoucí ateliéru Audiovizuální tvorby …
Jo, to je ten ateliér, kde už deset let učím. Jeden rok jsem si vyzkoušela vedení, ale vím, že bych to už nikdy dělat nechtěla, protože je to politika a byrokracie. Zjistíš, že se totálně zabrzdíš ve svém tvůrčím vývoji. Najednou nemáš dost času ani na tu výuku. Je to i o diplomacii a já diplomatické schopnosti moc nemám. Aktuálně máme skvělou vedoucí Irenu Kocí, která je jako diplomatka skvělá. Myslím, že by byla nejlepší česká prezidentka. (úsměv) To je člověk, kterého nelze nemít rád. Ona vyjde s každým a má neuvěřitelné kouzlo osobnosti. Zato já vím, že už nikdy nechci být v žádné vedoucí pozici. Prostě si chci udělat svou práci nezávisle na ostatních a nechci řešit shánění financí.

A tvoje přednáška o seriálu The Calls byla normálně v rámci školy?
Ne, to byla konference Proměny dramaturgie, kterou organizuje Slezská univerzita v Opavě, kde už taky učím. Učím zároveň i v Olomouci. Tahle konference má vždycky nějaké téma. Tady jím bylo „Proměny dramaturgie v době pandemie“, tedy jak pandemie ovlivnila audiovizi. Tak jsem si vybrala tenhle seriál, který má vztah k tomu, co se dělo v pandemickém světě. 

Kolegovi Milanu Hainovi vyšla letos kniha V tradici kvality a prestiže (recenze na FDb už brzy!), ve které se zabývá výrobou hvězd pod dohledem producenta Davida O. Selznicka. Jak velká je pravděpodobnost, že bys napsala knihu o filmu noir?
My s Milanem na jedné pracujeme. Původně jsme ji chtěli vydat už k desátému ročníku, ale nakonec jsme to vzhledem k naší časové vytíženosti a grantům nestihli. Ale chceme udělat knihu, která se bude jmenovat Noirová abeceda, kde každé písmeno bude mít svoje heslo, které se vztahuje k filmu noir. A chtěli bychom, aby nám grafiku udělal Alan Záruba. Takže snad příští rok se dočkáte. (úsměv)

A co třeba kdybys napsala scénář k nějakému noirovému filmu? S tvými znalostmi by to určitě byla pěkná pocta. Navíc třeba Zdeněk Viktora s Ralucou ukázal, že tenhle žánr jde natočit i u nás …
Děkuju za podnět. (úsměv) To mi ještě nikdo nikdy neřekl. A beru to jako čest, že myslíš, že jsem schopná napsat noirový scénář.

Tak během svých cest po USA ses údajně během bydlení po motelích, spíš teda asi ze srandy, zabývala myšlenkou, že bys napsala scénář k nějakému nezávislému filmu. Měla jsi možnost si USA projet celé? Včetně třeba Iowy, Detroitu nebo Ghost Towns, tedy bývalých zlatokopeckých měst?
Cestovali jsme tam hodně. Když jsme s přáteli jeli do Kanady na Niagarské vodopády, tak jsme projížděli Michiganem, což je stát, který je hodně poznamenaný industrializací. Byli jsme třeba ve městě Flint, kde Michael Moore natáčel svůj dokument Roger & Me. Bavilo mě i projíždět třeba vybydleným městem Gary kousek od Chicaga, ale tam musíš být zamčený v autě a celou dobu doufat, že nepíchneš nebo že ti nedojde benzín. Protože kdybys musel vystoupit z auta, navíc já jako blondýna, tak bys asi nepřežil. (smích) Mě tam fascinuje, že projíždíš lokacemi, kde lidé žijí v barácích, které evidentně přežily požár, ale všude jsou vyvěšené americké vlajky. Ti lidé jsou pyšní na to, že jsou Američani.

 










hrad Český Šternberk

Měla jsi i možnost se podívat na indiánskou slavnost Paw Wow …
To byla hodně zajímavá zkušenost, takový vzdělávací akt. Amerika mi dala strašně moc. Poprvé jsem tam strávila deset měsíců, pak jsem tam opakovaně jezdila za svými přáteli, kteří bydleli v Chicagu. Dost jsme cestovali, takže jsem se podívala i do Nashvillu. Cestovaly jsme s kamarádkou Greyhoundem, kterým v Americe cestuje jenom ta největší spodina. Takhle jsme jely třeba z Chicaga do Nashvillu přes noc a nedaleko v polích zuřila obrovská bouřka. To byl autobus, kde se potkáš s bývalým trestancem, který se vrací s vězení. Pak s člověkem, na kterého na další zastávce dělali zátah policajti. Pak tam jsou maminy s dětmi, které mají celé živobytí sbalené v odpadkových pytlích. Pak tam byla paní v burce, která nabízela lízátko synovi od nácka. Jenom poslouchat, jak se ti lidé mezi sebou baví! Tohle si myslím, že by stálo za to natočit jako nějaký nezávislý film. Já mám strašně ráda i ty papundeklové motely. Mám spoustu přátel, kteří by tam bydlet nechtěli, ale mě připomínají filmy Harmonyho Korina. Jsou tam místa, která mě hrozně inspirují. Takže zažít si opakovaně svoje americké nezávislé léto pro mě bylo štěstí. (úsměv)

Veselá příhoda se ti stala i v New Yorku na soše Svobody, kde ses opřela o zábradlí a hned ti bylo vynadáno, že je starodávné, přestože u nás máme hrady, které jsou třeba o 600 roků starší … Počítám, že takových historek bys měla spoustu …
Ano, ano. (smích) Američani jsou hodně pyšní na svoje národní dědictví a na svoje budovy, které jsou sto let staré. A když paní říkala: „O tohle staré zábradlí se neopírejte, to nemůžete.“ Odpověděla jsem: „Víte, my máme v Česku Karlův most, který je mnohem starší a normálně se o něj opíráme a přežil.“ (smích) Těch historek by byla spousta, ale nejradši opravdu vzpomínám na ty cesty Greyhoundem. Nebo v Los Angeles jezdit autobusem, kterým jezdí jenom ta největší lůza, je taky zážitek. Tam poznáš ty lidi, protože jinak všichni jezdí autem. S Milanem jsme měli výborný zážitek. Šli jsme do jednoho z filmových paláců na projekci filmu Wings, který se promítal s živým hudebním doprovodem. Do Los Angeles jsme přijeli Greyhoundem ze Santa Barbary. S tím, že jsme přespávali u jeho kamarádky z vysoké, protože chodil na UCSB v rámci Fulbrightova programu. Ještě jsme jí v baťůžku vezli českou čokoládu. V těch palácích ti zabaví i žvýkačky. Když viděli, že máme čokoládu, tak říkali, že to fakt nejde. Vysvětlovali jsme jim, že to máme pro kamarádku. A oni řekli, ať si ji dáme do auta, protože tam neexistovala šatna. A když jsme jim řekli, že jsme přijeli autobusem, tak se na nás dívali jako na největší exoty.

Během té doby, co jsi tam byla, což bylo teda dohromady dýl než rok, jsi tam i pracovala?
Ne. Jezdila jsem tam jako turistka. S tím, že jsem chtěla poznávat i na tu Ameriku, která není prvoplánově vyhledávaná. Chtěla jsem potkávat obyčejné lidi. Ale ještě mám jeden skvělý zážitek, když jsme šli v Chicagu s kamarádkou do multiplexu, zrovna tam rozdávali pozvánky na preview projekci tehdy nového filmu Guillerma Del Tora, což byl Crimson Peak, s tím, že ta projekce byla hned druhý den, což byla skvělá zkušenost. Když na ni přijdeš, tak dostaneš obrovský formulář, kde vyplňuješ, co na tebe fungovalo nebo co bys změnil. Druhý den tam bylo strašně moc lidí, ale zrovna potřebovali naši věkovou skupinu a dvě ženy, takže jsme se tam dostaly.
Když ten film skončil, vyplňovaly jsme ten formulář a najednou dva borci za námi říkají: „Hele, tady je Guillermo del Toro.“ A on tam fakt přišel. Byl v teplákách, jako roztomilý dědeček hříbeček, a každého před sálem zastavoval a ptal se ho na ten film. Mně se ten film dost nelíbil a bylo mně úplně proti srsti mu to říct. Ale zároveň jsme se s ním chtěly vyfotit. Tak jsme stály frontu a přemýšlely jsme, jak to udělat, abychom mu nemusely říct, že se nám to nelíbilo. Napadalo mě, že řekneme, že jsme byly na jiném filmu a že se s ním jenom chceme vyfotit. Jenže pak jsem si uvědomila, že máme na ruce pásku, že jsme na tom jeho filmu byly. Takže jsem zaimprovizovala, a když jsme přišly na řadu, tak jsem mu skočila kolem krku a řekla jsem: „My jsme vaše velké fanynky z Česka. Pojďte se s námi vyfotit.“ A on byl tak zaskočený, že se nás pak ani nezeptal, co si myslíme o tom filmu. (úsměv) Takže mám fotku s Guillermem del Torem. Pak jsem viděla tu finální verzi a byla dost jiná.

Ale stejně to není dobrý film, tak jako jeho letošní remake noirové Nightmare Alley …
Ta se mi taky nelíbila. Mám ráda Bradleyho Coopera, ale on tam hraje skoro v padesáti týpka, kterému má být dvacet let. To obsazení tam vůbec nefungovalo.

Ale třeba atmosféru ten film nemá špatnou. A ty určitě znáš i ten originál, viď?
Jo. Ten je úplně někde jinde.

 
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU S JANOU BÉBAROVOU JE K DISPOZICI TADY

VÍCE INFORMACÍ O NOIR FILM FESTIVALU JE K DISPOZICI NA OFICIÁLNÍCH STRÁNKÁCH


FOTO: cinema.de, wikipedia.org, Magdaléna Šmídová