Tatrovky z Hřenska překvapily v terénu svými výkony i hasiče

Když zahřmí staccato osmi válců a výfuk na střeše vypustí obláček modrého kouře, stane se z vás na kratičký okamžik pětiletý kluk. Z těch dvou nablýskaných červených tatrovek, co zrovna vyjíždějí z vrat jaroměřské hasičárny, zkrátka nemůžete spustit oči.

Právě takové obkličovaly nekonečná spáleniště okolo Hřenska. Vyslali je tam hasiči Královéhradeckého kraje. A s nimi do lesů a roklí Českého Švýcarska samozřejmě vyrazili i samotní hasiči. S největším požárem v historii Česka bojovali téměř od začátku – postupně se jich tam vystřídalo už na pět stovek.

43 fotografií

„Vrátil jsem se v neděli a ve středu jedu zas. Přiznávám, že něco takového jsem v životě nezažil,“ popisoval ještě před dohašením požáru koordinátor oddělení IZS královéhradeckých hasičů Michal Špaček. Působil unaveně, i když tvrdil, že to není pravda. „Nejhorší to měly první skupiny, ty spaly třeba jen dvě hodiny. Později už to bylo snesitelnější. Teď se začíná v sedm ráno a končí v deset večer. Tedy, ne že by se v deset úplně přestalo – potom se ještě ve čtyřkolkách jede na obhlídku terénu, jestli se oheň někde znovu nerozhořívá. No a druhý den to celé začíná nanovo. Co mě tam nejvíc překvapilo? Ta obrovská rozloha požáru, to skutečně nemá obdoby,“ vysvětluje hasič. Nejtěžší bylo podle něj dostat se na zasažená místa.

„Pohybovali jsme se třeba oblastmi, kde už bylo všechno spálené. Stromy tam byly poškozené a hrozilo, že můžou spadnout,“ vypráví Michal Špaček. Však se také několik desítek hasičů zranilo. Naštěstí většinou jen lehce – museli se nechat ošetřit třeba kvůli podvrtnutým kotníkům, přehřátí organismu nebo poštípání vosami. Nejvážnější úraz měl hasič, kterého padající strom srazil ze skály, do nemocnice ho přepravil vrtulník, naštěstí nebyl v ohrožení života.

„Za Královéhradecký kraj jsme ale neměli zranění ani jedno,“ zdůrazňuje Špaček.

Bez „dobráků“ by to nešlo

Zhruba polovina požárníků, kteří z Královéhradecka na sever Čech vyráželi, jsou „dobráci“, tedy dobrovolní hasiči. A i když se říká, že vztahy mezi nimi a profesionály občas nebývají vždy dokonalé, v Hřensku to rozhodně neplatí.

„Spolupráce s dobrovolnými hasiči je pro nás klíčová, bez nich by to v tuto chvíli vůbec nešlo,“ nešetří uznáním Michal Špaček. „Odvádějí tam spoustu práce, tahají celý den hadice, kopou průseky, pracují s motorovou pilou. Dělají vlastně stejnou práci jako profesionální hasiči. Navíc můžeme využít i jejich techniku. Hodí se třeba čtyřkolky či šestikolky do terénu, kterých my nemáme dost. Oni mají spoustu techniky pořízené z různých fondů a dotací – a ukazuje se, že to nejsou vyhozené peníze,“ přidává se Jan Čech, náměstek ředitele pro oblast IZS a operačního řízení královéhradeckých hasičů.

Tatrovácké speciály v Hřensku: hasiči si přivezli pojízdný rybník

Kromě dobrovolnických čtyřkolek a dvou tatrovek si Královéhradečtí do Hřenska přivezli i další zajímavou techniku. Třeba velkokapacitní čerpadlo Somati. „Součástí toho čerpadla jsou kontejnery na hadice, které mají délku dva kilometry,“ říká Michal Špaček.

V Hřensku byla sestava šesti takových čerpadel zapojených v řadě. „Vodu umí dopravit až na vzdálenost osmi kilometrů. Celkem dokáže dávat až pět tisíc litrů vody za minutu.“

České Švýcarsko je po 20 dnech uhašené. Oblast dohlídají dobrovolní hasiči

22 tun v terénu

Největší oporou při zásahu jim ale byla právě ta krásná hasičská auta – menší čtyřkolka CAS 20 a větší šestikolka CAS 30, obě na podvozku Tatra. „Ohromným překvapením pro nás mimo jiné bylo, co všechno tatrovky zvládnou – kolik dovedou udělat práce a kam až se dokážou dostat,“ pochvaluje si Michal Špaček.

Nejlepší hasičské auto v republice mají na Hradě. Kde taky jinde?

Terén národního parku je totiž velmi složitý. Jezdit se tam dá jen po lesních cestách. „Dlouho se tam ale netěžilo, a tak ty cesty nebyly zhutnělé od těžké techniky. Stávalo se proto, že se rozjezdily a vznikaly v nich hluboké koleje. Tatry to ale zvládaly perfektně. Bez nich a čtyřkolek by vše šlo mnohem hůř. Co vše umí? Pojďte se podívat,“ zve mě do kabiny větší cisterny hasič a sám se vyhoupne za volant. Nastupuje se překvapivě vysoko, s diktafonem v ruce mám docela problémy, chce to obě ruce volné...

Uvnitř jsou čtyři sedadla v jedné řadě. Řidič je obklopený řadami tlačítek, kontrolek a dalších „hejblátek“. „Tohle jsou vysílačky – jedna digitální, druhá analogová. To abychom se domluvili i s dobrovolnými hasiči, kteří digitální terminál někdy nemají,“ ukazuje na zařízení nad čelním sklem hasič.

Tři druhy houkání

Majáky a houkačku ovládá strojník – tak se říká řidiči hasičských vozů. „Majáky jsou modré, na nových vozidlech je kombinace modré a červené barvy. Tón houkání můžete měnit. Jsou tam tři druhy – volíte je podle provozu. Ještě tu je podtlaková houkačka, aby nás ostatní řidiči určitě slyšeli,“ vysvětluje Špaček.

Zajímavá je „přední nárazníková lafeta“ – neboli stříkačka na čumáku vozidla. „Osvědčila se nám třeba při požáru polí – můžeme jet a hasit přímo z auta. Ovládání lafety je před vámi – můžete si zvolit třeba do jaké vzdálenosti stříkat, ovládáte směr nebo typ proudu.“

Velmi důležité jsou kontrolky, které jsou hned vedle. Ukazují, kolik vody a pěnidla v cisterně zbývá. Ve větším provedení je najdete i na boku vozu – to aby je hasiči mohli vidět i zdálky. „Zajímavá je i možnost zvyšování či snižování výšky vozu – o 10 cm nahoru a o 9 dolu. Hodí se to v terénu i třeba pro průjezd pod mosty. A za zmínku stojí i brodivost – vůz může projet až 1,5 metru hlubokou vodou,“ vysvětluje hasič.

Na boku vozu jsou pak schránky s další výbavou – nechybí dýchací přístroje, přilby, motorové pily, sekyry, páčidla, pákové kleště, ochrana proti sálavému teplu... „Tato větší cisterna CAS 30 je specializovaná na požáry a dopravu vody a tomu odpovídá i výbava. Menší dvacítka je vybavená univerzálněji. Vyjíždí se s ní ke všem typům zásahů – od včelích rojů přes různé technické zásahy až po dopravní nehody. K těm ostatně vyrážíme nejčastěji,“ dodává Špaček a vrací se do kabiny.

Nové hasičské speciály Tatry odolají zbraním hromadného ničení

Obě tatry zajíždějí zpět do garáží a já si říkám, že si cestou z Jaroměře asi nějaké pěkné hasičské auto budu muset koupit. V hračkárně. Samozřejmě ne pro sebe, dám ho svým školkovým synům. Možná...

Rozborka hasičského auta

Přijdou sice na několik milionů (jedno plně vybavené auto stojí v průměru okolo 10 milionů), ale zachrání mnohonásobně více, a to nemluvíme o nevyčíslitelných hodnotách lidských životů. Ve speciálních vestavbách pro hasiče, kterými se zabývá například společnost KOBIT, se skrývá všechno potřebné k úspěšnému zásahu.

Třeba Cobra – syčí, ale neublíží, naopak pomůže. Umí totiž ohromně silným proudem vody, v němž je přimíchána abrazivní látka, proříznout různě silné stěny. Hasiči tak pomocí vytvořené dírky vpraví do uzavřeného prostoru tryskou vodní mlhu, která se okamžitě promění v páru a prostor ochladí.

Zařízení zvládne prorazit cihlovou zeď o tloušťce až jeden metr a poradí si i s dalšími materiály. Při likvidaci požáru, který tak moc trápil České Švýcarsko, však hasiči ocenili nejvíc cisterny v útrobách vozu, kam se vejde v případě modelu na obrázku až 4 000 litrů vody. Hodně upotřebili i vyprošťovací techniku skrytou pod postranními roletkami, v kabině vozu či na pochozí plošině, jako jsou pily, krumpáče, lopaty či sekerky. Potřebovali též velké množství dýchacích přístrojů, jimiž jsou vybaveny kabiny aut.