Rozhovor s hokejovými světoběžníky Nicholasem Langem a Markem Malinským
Když se nedostanete do NHL – nebo aspoň do české extraligy – není to konec světa. Takové poselství šíří hokejisté a světoběžníci v jedné osobě Nicholas Lang a Marek Malinský. Snaží se pomáhat s propagací ledního sportu v zemích, které byste si s „plácáním do puku“ ani nespojili. „Je fajn hledat jinou cestu,“ říkají v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Oběma vám je teprve 25 let a už brzy přidáte do sbírky desátou zem, ve které jste hráli hokej. Kolik států chcete mít na kontě, až uzavřete hráčskou kapitolu?
Lang: Těžká otázka. Hokejový svět je obrovský, i když se optikou českého fanouška může zdát malý. Spousta lidí zná jen nejlepší ligy, ale hokej si můžete zahrát prakticky všude. Už i v Jižní Americe se začíná rozjíždět. Mně jde ale spíše o to, jak jsou v dané zemi nastavené profesionální podmínky.
MS hokej 2023
A třeba právě nad Jižní Amerikou byste v kontextu podmínek dokázal přemýšlet, nebo tuším správně, že tam si nelze pořádně vydělat?
Lang: Rád bych se tam podíval, ale snažím se hledat země, kde je možné se hokejem živit. Jít hrát například do Brazílie je sice pěkné, ale zatím to není profesionální prostředí.
Malinský: Souhlasím s tím, co říká Nicholas. Vždy je to ohromně individuální. Musíte z toho mít nějaký prospěch, ne jen poznávat novou kulturu. Ale platí, že se nevracíme do země, kde jsme byli, protože už jsme tam poznali, co jsme chtěli poznat. A jdeme dál.
Berete to nyní hodně rekordmansky? Je pro vás důležité, v kolika zemích už jste působili?
Lang: Není to tak, že bychom vyloženě chtěli lámat rekordy, byť je to krásné. Pro nás je důležité objevovat hokej na různých místech a získávat kontakty. Zároveň chceme ukázat mladým sportovcům – nejen hokejistům – že když se nedostanou do nejlepší soutěže, není to konec světa. Nejde jen o zážitky, můžete ukázat, co všechno se dá zvládnout. Marek u toho studuje dvě vysoké školy. Když takto s hokejem cestujeme, učíme se také jazyky. Načerpáváte zkrátka různé zkušenosti.
Máte ještě nějaké důvody, proč upřednostňujete angažmá v méně prestižních zahraničních ligách před Českem?
Malinský: Dokud jsme hráli v Česku, mysleli jsme si, že tuzemský hokejový systém je nejlepší. Logicky, protože jsme jiné neznali. V cizině jsme zjistili, že to jde jinak. Tady jste jako hráč OSVČ, ne zaměstnanec. Je to nekončící problém, který trvá dlouho. S Nicholasem nás svým způsobem motivuje, že nám píšou mladí kluci, o problematiku se zajímají. Už jsme pár kamarádům dohodili angažmá ve Velké Británii. Je fajn hledat jinou cestu než jen českou a poznávat cizinu, vystoupit z komfortní zóny.
V Egyptě mají jen plácek v obchodním domě
Nicholasi, ještě před tím, než zahájíte s Markem sezonu v bulharském týmu CSKA Sofia, kde i trénujete, vás čeká měsíční anabáze pod pyramidami na egyptské půdě. Zní to absurdně, můžete přiblížit, co vás tam čeká, jak to bude vypadat?
Lang: Vlastně ani sám nevím, co od toho očekávat. Už pár let zpátky jsme se s Markem bavili o tom, že hokej se dá hrát v mnoha zemích. On napřed vyrazil do lig na vyšší úrovni, já spíše zvolil exotičtější místa. A když jsem šel do Turecka, také jsem vůbec nevěděl, co od toho očekávat. Stejně tak na Islandu nebo v Bulharsku. Sice máte nějaké ohlasy, ale pořád jdete do neznáma. Takže i ohledně Egypta budu moct povyprávět, až tam budu.
Ale už teď víte, že zápasy tam nebudou úplně standardní…
Lang: Ano. Jediný tým, který v Egyptě je, se sejde na trénink a rozdělí se na dvě skupiny. A pak hrají například černí proti bílým. V zemi usilují o to, aby se dostali do Mezinárodní hokejové federace a mě oslovili s tím, jestli bych se nepřiletěl podívat a nesdílel s nimi své zkušenosti. Mám je trénovat a u toho hrát.
Takže taková rozvojová mise?
Lang: Dejme tomu. Mají nějaké peníze, stále se ale snaží sehnat sponzory. Je to samozřejmě nákladný sport, a tak je potřeba získat prostředky na vybudování stadionu. Protože zatím mají jen plácek v obchodním domě. Určitě to bude zajímavá štace a já okusím hokej na čtvrtém kontinentu.
Stoprocentně to bude dobrodružství. Vystihuje právě toto slovo vaše hokejové kariéry?
Malinský: Určitě ano. A pak to bude chuť – chuť se sebevzdělávat jako člověk. Líbí se mi, když někdo něco dělá na 110 procent. Třeba i ten Egypt je v případě Nicholase důkazem, že se nebojí. Pro někoho to může znít jako dovolená, protože s tou si každý Egypt spojí. Ale je to něco jiného. Takže ano, dobrodružství sedí. Jak řekl Nicholas, když vyrážel do Turecka, také nevěděl, co od toho čekat. Nakonec jim tam pomáhal s reprezentačním týmem do 16 let – dělal dovednostního trenéra. Cenná zkušenost. Teď jako průkopník v Egyptě může pomoct dalším mladým klukům.
Mluvíte o pozitivech, ale narazíte občas na jakousi oponenturu ve svém okolí? Na lidi, kteří říkají: „Heleď, není škoda, že hraješ v zemích, kde hokejem nic pořádného nedokážeš.“
Lang: Určitě se takoví lidé najdou (úsměv). Ale ať si vezmou brusle a jdou si to zkusit. Je pravda, že v těch zemích je hokejový level nižší. Na druhou stranu je třeba říct, že podmínky mnohdy nejsou horší než u nás. Kolikrát trumfnou to, co mají kluci na rozmezí extraligy a první ligy.
Mnoho lidí stále nechápe, o co se snažíme
Co bylo prvotním impulzem k tomu pojmout kariéru cestovatelsky?
Malinský: Už kdysi Nicholas studoval všechny možné země, kde se hraje hokej. Mluvil třeba i o Dubaji. Shodli jsme se, že chceme poznávat svět. A myslím si, že s jídlem roste chuť. Když v první zemi poznáte, jak vás dokáže zocelit, pozitivně ovlivnit a pomůže vám dospět, chcete vidět víc a víc.
Lang: Chtěli jsme hrát hokej na nejvyšší úrovni. Věděli jsme, že na NHL to asi nebude, ale cílili jsme vysoko. Pak jsme sundali růžové brýle a uvědomili si, že hokejem se hlavně nebudeme živit celý život. A jsou důležitější věci, než jen plácat do puku.
Velké prozření muselo nastat při angažmá v zámoří. Jak na sezony v USA a Kanadě vzpomínáte? Nehráli jste juniorské soutěže, které jsou v Evropě známější, tedy například OHL nebo Quebec Junior Hockey League.
Malinský: Paradoxně nám to strašně pomohlo. Jak se říká: Smát se umí každý. Vzpomínáme na ty roky nejvíce, i když to nebylo jednoduché. Byl to první krok do zmiňovaného neznáma. Opustili jsme v 19 letech kamarády a rodinu, byly z toho různé zážitky, ale důležité je, že jsme to nevzdali a ponaučili se z toho. Ale zažívali jsme momenty, kdy vám hlavou běželo, že to nemá cenu, říkali jste si: „Mohl jsem hrát v klidu v Čechách.“
Určitě toho ale nemusíte litovat už kvůli tomu, že jste si v zámoří spolu poprvé zahráli. Padli jste si hned do noty?
Lang: Myslím si, že jsem Markovi ze začátku úplně nesedl (smích). Je to paradox. Ale co se škádlívá, rádo se mívá. A jednou, když jsme vedle sebe seděli při cestě na zápas, jsme se dali pořádně do řeči a zjistili, že toho máme hodně společného. A vzniklo z toho to, co vzniklo.
Malinský: Zaujalo mě, že Nicholas je takový, jaký je, na nic si nehraje. Líbilo se mi, jak mluvil o hokeji, bylo vidět, že už měl pořádně nastudované všechny možnosti – věděl o tom, v jakých zemích se teprve rodí nějaká federace, kde je potenciál hokej pozvednout. Mnoho lidí to stále nechápe. Zpochybňují, co dělá. Ale hokej v každé zemi nějak začínal. On vyhledává tyto destinace, kde je hokej teprve ve vývinu. Chce tam ukázat, jak to funguje jinde, co by se dalo zlepšit. Klobouk dolů.
Po USA a Kanadě jste spolu působili v Litvě. Ale to až poté, co jste se, Nicholasi, vypravil za velkým dobrodružstvím na Island, ale tam jste neodehrál ani zápas. Mrzí vás hodně, že zrovna tohle angažmá nevyšlo podle představ?
Lang: Byl jsem tam čtvrt roku, soutěž nezačala kvůli covidu. Musím poděkovat Markovi, že bojoval za to, abych pak mohl jít právě do Litvy a někde odehrál sezonu. Co se Islandu týče, asi to tak mělo být. Ale i tak jsem ho aspoň stihnul procestovat. Pak jsem letěl do Litvy a zase se vrátil na Island, protože v Česku jste v tu dobu pomalu ani nemohli vyjít z baráku. Na Islandu fungoval život normálně.
Malinský: Nicholas do Litvy přišel poté, co už hrál v Turecku. Opravdu jsem musel lobovat za to, aby dostal šanci. Je problém, že týmy často koukají na to, kde jste hráli, ale ne na to, co všechno umíte. Nakonec v našem mančaftu Baltu Ainiai Kaunas byl nejproduktivnějším obráncem, i když jsme tam měli daleko zkušenější beky. A přitom je spíš útočník. Občas prostě mladí šikovní kluci nedostanou šanci, i když by měli.
Ice-time 50 minut
Zaznělo tady nejproduktivnější obránce, i když je spíš útočník. Tak platí v méně prestižních soutěžích, že musíte být velký univerzál?
Lang: V těchto ligách hrajete všechno. Proto se mi kolikrát v Turecku stalo, že jsem byl sedm minut v kuse na ledě. Můžete si říct, že je to super, když strávíte tolik času ve hře. Ale když si neodpočinete, ani v Turecku neuděláte nic, pokud jste unavený. Nezrychlíte. Případně zrychlíte, ale už nemáte síly na to, abyste akci zakončili. Není to jednoduché. Takže se s Markem musíme poctivě individuálně chystat na sezonu v Bulharsku, protože to bude pořádně náročné.
Sedm minut v kuse na ledě je opravdu strašně moc. Jaký je váš rekord za celý zápas?
Lang: Z 60 minut zápasu jsem byl na ledě 50 minut. To je opravdu extrém, ani si pomalu nesednete. Když někoho něco bolí, musím jít zase do hry.
Malinský: Je třeba brát v potaz, že sice úroveň není bůhvíjaká, ale značně vám to ztěžuje fakt, že ani moc nemáte spoluhráče. Spoustu situací si musíte uhrát sám. A pokud proti vám stojí nějaký silnější tým – protože dost hráčů v bulharské lize hrálo za švédskou mládež – je to opravdu fyzicky náročné. Představa, že vám někdo nahraje puk tak, že jedete sami na bránu, je mylná. Občas se stane náhoda, že někomu puk uletí dobrým směrem. Ale s trochou nadsázky se dá říct, že hrajete jeden proti pěti. I kdybyste byl David Pastrňák nebo Connor McDavid, bude to náročné.
Lang: V Turecku to bylo spíš jeden proti deseti (smích). Někam jsem si najel, obránce to pak vyhodil úplně zbytečně na zakázané uvolnění, i když nebyl pod tlakem. Chcete udělat kličku soupeři, zároveň musíte udělat kličku i přes vlastního spoluhráče… Těžko si vysvětlit, co se těm klukům často honí hlavou, i když se jim snažíte říct, co by měli udělat. Není umění naučit člověka hokej, když pro to má podmínky. Ale umění to je v případě lidí, kteří je nemají. Strašně těžké. V Česku můžu trénovat děcka a hned je nějak posunout, ale na mnoha místech v zahraničí to takto nejde. Jsou na ledě jen dvakrát do týdne, na rozdíl od tuzemska, kde si jdou zatrénovat každý den. Navíc máte kategorii do 14 let, kde jsou i šestileté děti. Takže musím vymyslet cvičení, aby to všem v tomto velkém věkovém rozmezí něco dalo. Je to hodně o trpělivosti.
Malinský: Musíte se v zemi přizpůsobit. Protože jak pak chcete vysvětlit spoluhráči, který nikdy jinde nebyl, že se má postavit sem a sem. Proto se Nicholas učil i turecky.
Už jste zmínili několik kuriozit. Našli byste ve vašich zkušenostech ještě něco vyloženě absurdního typu „tohle by se v Česku nestalo“?
Lang: Jsou tam historky, které ani nejde publikovat (smích). Takže decentním zážitkem bylo třeba to, když jsem šel v Turecku s hokejovou taškou a s hokejkami po ulici. Zastavila mě paní s tím, jestli hraju golf. A na ledě už jsem se často divil, co dokázali ostatní vymyslet. Protože to je mnohdy tak antihokejové…. Na jednom kempu v Bulharsku si hlavní trenér všimnul, že jeden kluk má levou brusli na pravé noze a pravou na levé. Klučinovi to vůbec nevadilo, asi si toho ani nevšiml. Divíte se pořád.
O zážitčích jednou vyjde knížka
Divil jste se i ve chvíli, kdy gólman v Turecku na tréninku opustil z poměrné kuriózních důvodů bránu, že?
Lang: Ano. Při tréninku jsem jel na bránu a najednou koukám, že v ní nikdo není. Myslel jsem, že si gólman jen někde upravuje výstroj. Najednou vidím, že je zalezlý v rohu a kouká přes plexisklo na televizi v restauraci, kde dávali fotbal. Svolal všechny kluky a bylo po tréninku.
Vy, Marku, máte méně úsměvnou zkušenost z Lotyšska, kde jste okusil poměrně diktátorský přístup trenéra…
Malinský: V Lotyšsku jsem zažil, jak to asi fungovalo v dobách Sovětského svazu. Měli jsme ruského trenéra, který praktikoval metody, které se naučil v mládí. Například nás zapřáhnul za popruhy, museli jsme si k tomu na sebe vzít závaží. Bruslili jsme od červené čáry k červené a neskončili jsme, dokud se první hráč nepozvracel. Zvlášť s tím závažím si to hodně říkalo o zranění – například přetržení svalu. Ale funguje to tam tak, že pokud hráč zátěž nevydrží, přijde další. Hokejistů je v zásobě hodně.
Nenapíšete společně jednou o této hokejové cestománii knížku?
Lang: Už nás to napadlo. Zážitků je tolik, že bychom si to měli někam zapisovat. Zatím je ale podle mě brzo. Je nám teprve 25 let, hokej ještě můžeme dělat nějaký ten pátek. Až skončíme s hraním a budeme se věnovat třeba trénování, může to vzniknout.
Na ledě už jsem se často divil, co dokázali ostatní vymyslet. Protože to je mnohdy tak antihokejové… Na jednom kempu v Bulharsku si hlavní trenér všimnul, že jeden kluk má levou brusli na pravé noze a pravou na levé. Klučinovi to vůbec nevadilo, asi si toho ani nevšiml. Divíte se pořád
Malinský: Dokonce jsme se už bavili, jak by se knížka mohla jmenovat. Jedním z hlavních nápadů bylo „Bez agenta“. My jsme agenty měli, ale zjistili jsme, že si sami vše zařídíme nejlépe. V kabině se s ostatními hráči občas dostanete k tomu, kdo má jaké podmínky. A podle toho víme, že jsme skončili v nadprůměru.
Lang: Opravdu vám pomáhají i známosti. Právě třeba hráči, se kterými jsme hráli předtím. Pak přichází doporučení, která vám zařídí angažmá. Do Turecka jsem se dostal díky jednomu Rusovi, se kterým jsem se potkal v Kanadě. Kdybych nehrál v USA s jedním Bulharem, který byl mimochodem jeden čas na farmě týmu z NHL, nepodíval bych se do Bulharska. Jinak totiž není jednoduché se dostat, získat smlouvu v cizí zemi. Lidé, kteří vás doporučí, si to pak berou na triko. Chce to mít daného hráče opravdu prověřeného, jinak si můžete pošpinit jméno.
Malinský: Potřebujete se začlenit do kolektivu a umět se s ostatními domluvit. Jinak vás později těžko někdo doporučí, protože na lidské stránce dnes záleží hodně.
A pokud kniha vznikne, bude v ní kapitola o tom, jak jste přijel na trénink v Egyptě na velbloudovi?
Lang: Doufám, že ho vyfasuju. Už jsem mu i vymyslel jméno – Lamborghini (smích).
