Místo střílení klavíristy chraňte

Sir Simon Rattle tu a tam doprovází svou ženu Magdalenu Koženou při písňových recitálech. Lahav Shani, mladý dirigent Izraelské filharmonie a Rotterdamské filharmonie, hraje čtyřruční koncerty s Martou Argerichovou, která je dost stará na to, aby byla jeho babičkou (ale nevypadá na to).

Antonio Pappano, šéf Covent Garden, pravidelně brnká doprovod pro písňové recitály tenora Iana Bostridge. Yannick Nézet-Séguin, hudební ředitel Metropolitní opery a Filadelfského orchestru, natočil pro společnost Deutsche Grammophon sólové klavírní album. Myung Whun Chung, bývalý šéf Opéra Bastille a Soulské filharmonie, vydal u Deutsche Grammophon dvě sólová klavírní alba. Proč to dělají? Asi mají příliš mnoho času.

Vedle nich máme také řadu bývalých klavíristů, kteří se v průběhu kariéry přeorientovali na dirigování, ale stále prohánějí klávesy, kdykoli nemávají rukama. Vzpomeňme na Daniela Barenboima, Christopha Eschenbacha, Michaila Pletněva a Vladimira Ashkenazyho. Pro Barenboima je to posedlost – bez hudby nevydrží ani půl hodiny. Pro ostatní (nebudeme je jmenovat) je to pojistka, kterou mohou využít, pokud by se jim jako dirigentům příliš nedařilo. V obou případech se jedná o krok zpět, který negativně ovlivňuje klíčový aspekt hudební infrastruktury.

Většina hudebníků dělá velká životní rozhodnutí poměrně mladá. V patnácti letech vystoupil Gustav Mahler na vídeňské konzervatoři před studentským orchestrem a rozhodl se, že už se nikdy na veřejnosti nedotkne klavíru, když má možnost produkovat hlasitější a příjemnější zvuk. Ke klavíru se vrátil pouze proto, aby doprovázel své vlastní písně na recitálech. Jednou z „výchovných“ důvodů dirigoval při hře na cembalo s Newyorskou filharmonií Bachovu suitu.

Většina profesionálních dirigentů následovala jeho příkladu a klavír odložila. Herbert von Karajan, Jevgenij Mravinskij, Rafael Kubelik a Claudio Abbado byli vynikající klavíristé, kteří tuto dovednost v podstatě tajili. Výjimkou byl Leonard Bernstein, který jako hudební ředitel v New Yorku vytrvale řídil od kláves Gershwinovu Rapsodii v modrém, klavírní koncerty Mozarta, Ravela a Šostakoviče.

Ze záznamů, které jsou volně dostupná na Youtube, si můžete udělat vlastní úsudek o jeho dovednostech – nebo jejich nedostatku. Byla to ale jeho drzost (chucpe se tehdy ještě nepoužívalo ve smyslu drzosti, opovážlivosti až nehoráznosti), která odradila některé posluchače a pobouřila zejména Harolda Schonberga, hlavního kritika New York Times. Schonberg, brilantní historik hry na klavír, nevynechal žádnou příležitost, aby znevážil kvalitu Bernsteinovy hry a nestydatost jeho flirtu s publikem. „Kolik pozlátka a moderního nánosu může skutečná hudební dovednost přežít?“ ptal se.

Schonberg měl naprostou pravdu. Bernstein se hraním obou rolí, klavíristy i dirigenta, oddával marnivosti hraničící s všemocností, a činil tak na úkor hudby, kterou hrál. Brzy poté se objevil André Previn a chudák Schonberg málem zemřel zoufalstvím: „Zdá se, že v dnešní době to móda a etiketa vyžaduje, aby dirigenti, kteří umějí hrát na klavír, alespoň jednou dirigovali od kláves. Je to taková malá marnivost, která nikomu moc neublíží – jen jednou za čas skladateli.“

To je pravda, ale netrpěli tím jen skladatelé. V klasické hudbě existuje nika pro klavíristy, kteří doprovázejí zpěváky a houslisty při recitálech. Říká se tomu „klavírní spolupráce“ a tito klavíristé jsou vcelku sebekritičtí hrdinové, kteří se rozhodli žít ve stínu velikánů. Několik získalo slávu díky spolupráci – Gerald Moore s Dietrichem Fische-Dieskauem, Lev Oborin s Davidem Oistrachem, Lambert Orkis s Anne-Sophie Mutter, Helmut Deutsch s Jonasem Kaufmannem. Jsou to nepostradatelní partneři, kteří do procesu vnášejí mnoho ze sebe, ale jsou také ohroženým druhem – o to více, když na jejich území vtrhnou dirigenti, kteří nemají do čeho píchnout.

Posaďte ke klavíru dirigenta a zvláštní intimita komorního recitálu je ohrožena. Sólisté jsou vycvičeni, aby se podřizovali dirigentům, a dirigenti jsou zvyklí, že je lidé poslouchají. Parita mezi interprety, která je podstatou dobré komorní hudby, se mezi takty ztrácí. Když poslouchám Rattla, jak doprovází svou ženu na klavír, slyším z jeho strany přehnaný důraz a nedostatek barevnosti.

Yannickův výkon má ještě větší nedostatky. Nová nahrávka Debussyho s houslistkou Lisou Batiashvili zní roztříštěně, houslista v jedné oblasti, dirigent v druhé. Tryskající, burácející kaskáda debussyovského vodopádu není nikde slyšet. Poslechněte si oddaného klavíristu Víkingura Ólafssona v jeho aktuálním debussyovském vydání a uslyšíte jasný rozdíl.

Jaká škoda vzniká, když na pole komorní hudby vpustíme dirigenty? Větší, než byste tušili. Spolupracující klavíristé (teprve nedávno jsme jim přestali říkat doprovazeči) se snaží získat pro své povolání alespoň trochu důstojnosti. Když je dirigent shodí ze stoličky a prožene se sonátou nebo písňovým cyklem, málokdo v publiku pozná, že chybí, ale podstatné povolání je znehodnoceno a demoralizováno.

Ještě to nedospělo tak daleko, abychom potřebovali spolek na ochranu komorních klavíristů, ale je nejvyšší čas, aby se sólisté více zastali svých kolegů. K velké cti Jonase Kaufmanna je třeba říci, že vždy trvá na rovnocenném zastoupení Helmuta Deutsche, který je nejen jeho recitálovým partnerem, ale také jeho bývalým vysokoškolským profesorem. Kaufmann říká: „Hudební spontánnost se rozvíjí pouze tehdy, když máte rovnocenné partnery, kteří sdílejí stejnou radost z hudby. Tak by to mělo být.“ Dirigenti, berte to na vědomí.