9°C
Co přesně Hance tuberkulózu spustilo? Sama zpěvačka i její okolí soudilo, že rychlý a lehce nezřízený styl života během studií na brněnské JAMU. „Ve škole nechtěli, abych zpívala. Neodpustili mi jedinou hodinu. Večer jsem měla třeba televizi v Ostravě, ve čtyři ráno nasedala do vlaku z Ostravy do Brna, a od osmi hodin už jsem měla pohybovou výchovu. To se nedalo moc vydržet, takže jsem onemocněla… Dostala jsem tuberkulózu a byla půl roku v Opavě v nemocnici, musela jsem školu i vše ostatní přerušit,“ vzpomíná na osudové jaro 1968 Hanka ve své životopisné knize Naprosto nezbytná Hana Zagorová.
Její spolužačka, herečka Vlasta Peterková, která s Hankou bydlela v té době na koleji, ovšem soudí, že Hanku nevyčerpávala pouze práce. „Hanka byla velmi křehká. Často bývala unavená, a sešlo se tam asi více faktorů. Vždy byla hubeňoučká a myslím, že její kondici neprospěl právě ani náš způsob života. Nedodržovaly jsme životosprávu, jely na plno. Dělaly jsme mejdany se všemi kamarády a kamarádkami. A když došly peníze, žily jsme druhou půlku měsíce z polévkových bujónů. Kupovaly jsme si takové kostky, které stály korunu sedmdesát,“ přiznává Peterková.
Když Hanka začala kolabovat a odvezli ji do nemocnice, na kolej přispěchala její maminka, která se prý zhrozila z toho, co všechno našla…
PŮL ROKU V SANATORIU
Mladá zpěvačka v sanatoriu strávila několik měsíců, kde ji lékaři dávali dohromady. „Úplně na začátku mě hlídali, protože se báli, že spáchám sebevraždu, ale to bylo předtím, než mě poznali. Mě samotnou by něco takového nenapadlo. Jsem fatalistka, typ, který ví, kdy je zapotřebí zabojovat, a který ví, že se nic jiného nedá dělat. Přijala jsem to, věděla, že chci být zdravá, a chovala se tak, jak po mně vyžadovali. Sice to stálo půlrok života, ale co naplat,“ říká Hana ve své knize.
Zdravotních omezení a toho, co tuberkulóza v Hančině těle vyvolala, se zpěvačka prakticky nezbavila nikdy a celý život musela pravidelně docházet na transfuze. „Je to o řádu. Když se s tím naučíte žít a nemoc vám to dovolí, dá se to zvládnout velmi dobře, v podstatě bez problémů. Nazývá se to paroxysmální hemoglobinurie – rodí se nekvalitní červené krvinky, které dřív odumírají,“ dodala zpěvačka s přiznáním, jak bolestné je to pro ni téma.
Za vše hovoří její reakce, když byla tázána, jak nemoc poznamenala její kariéru. „Jak to mohlo poznamenat moji kariéru, když jsem všechny koncerty odzpívala? Otázka by měla znít, jak to poznamenalo moji duši,“ říkala. Ovšem odpověď na otázku, kterou si sama položila, odmítala…
Medailonek: Hana Zagorová a její hity Videohub
ZÁCHRANNÁ SÍŤ
Ve své kariéře se Hana obklopila lidmi, kterým mohla důvěřovat nejen profesně, ale i lidsky. Závisel na tom totiž její život. Klíčovým se stal hudebník Karel Vágner. Krátce i její partner, ale celoživotně pak nejlepší kamarád, který byl jako jeden z mála zasvěcen do všech podrobností nemoci.
„Hanka tenkrát chodila pravidelně na hematologii k panu doktoru Brabcovi a postupně jsme se s nemocí naučili žít. Poprvé jsem se s tím setkal, když jsem pro ni jednou šel domů. Bydlela ještě na Proseku, otevřela dveře a rovnou mi omdlela do náruče. Měl jsem zafixováno, že bych ji měl proplesknout, ale v leknutí jsem neodhadl sílu a plácnul jsem ji tak, že měla modřinu. Ale probudil jsem ji. Musím přiznat, že chvíli trvalo, než jsme vychytali všechny ‚mušky‘. Třeba jsme špatně spočítali dny, kdy bude Hanka muset na transfuzi, kterou podstupovala zhruba jednou za devět týdnů, a odjeli na zájezd,“ popsal v Karel Vágner v Hančiných knižních vzpomínkách.
„Hanka měla dva základní symptomy. První byl pocitový, když jí bylo špatně na jevišti, to jsem byl ještě relativně klidný. Zpozorněl jsem ale ve chvíli, když se začala smát. To jsem odkládal kytaru a běžel k ní,“ říká hudebník, ze kterého se na zájezdech s Hankou stal i medik a zdravotník.
„Samozřejmě, že jsem si tu nemoc nastudoval. Musel jsem. Představte si, že jste na turné někde na Sibiři, kde se pomoci jen tak nedovoláte, musel jsem vědět, co mám dělat. Přišel jsem tam s Hankou jednou k doktorovi, ten měl na hlavě vysokou kuchařskou čepici, a když jsme seděli v čekárně, vidím, že vzal použitou stříkačku, kterou předtím dával někomu injekci do zadku, opláchl ji ve vodě a chtěl ji znovu použít na Hanku. Okamžitě jsme odešli. Asi dvakrát se nám v Rusku stalo, že Hanka potřebovala transfuzi. Řešili jsme to tak, že jsme Hanku poslali letadlem domů do Prahy k jejím lékařům a počkali, až se vrátí. Ale neměli jsme to rádi. Jednou nám za Hanku jako záskok poslali na týden jednu brněnskou zpěvačku, která zpívala tak příšerně, že přede mnou klečel náš kytarista Honza Rotter a žadonil, ať letíme domů taky,“ uzavírá Vágner.
SANITKA
Publikum si přirozeně všímalo toho, co se s jejich milovanou devítinásobnou Slavicí asi děje. Existuje mnoho televizních záznamů, na nichž je Hanka bledá jako stěna, s kruhy pod očima, nevypadá zdravě. To potvrzuje i Standa Hložek, další z jejích blízkých spolupracovníků a přátel. „Ale je třeba si jí vážit i za to, jak to na sobě nenechávala znát, jak na jevišti vždycky jela na sto procent, i když potom jsme ji třeba museli odvádět. Je to téma, které vždycky zůstávalo za oponou,“ říká Standa.
Traduje se, že právě kvůli nemoci se Hanka vždy obklopovala muzikanty, kteří jí pomáhali táhnout koncerty, aby při jejich vystoupení měla čas načerpat sílu. Ať to byli právě Hložek s Petrem Kotvaldem, nebo Petr Rezek.
A Standa v knize Naprosto nezbytná „práskl“ také to, že zvláštní vztah měla kvůli své nemoci Hanka i k jejich velkému hitu ze seriálu Sanitka – Můj čas. „Pamatuji se, že jsme přijeli odněkud z ciziny a že jsme to jeli rovnou točit. Tenhle hit byl výjimečný i tím, že jsme ho natáčeli na chodbě. Bratři Ormovi, kteří složili muziku, totiž bydleli v paneláku a studio měli udělané na chodbičce vedle záchodu a koupelny. Tam jsme to s Hankou a Petrem nazpívali. Jenže Hanka písničku potom na koncertech nechtěla moc zpívat, asi v souvislosti se silným textem a právě tou svou nemocí. Já ji vždycky přemlouval, že seriál třeba dávají v televizi, ať tu píseň dáme. Kroutila se, bránila, že by se musela znovu učit text, vymlouvala se… Jenže pak celá Lucerna skandovala, že chce Sanitku,“ prozradil.
MOHLA, ALE NESMĚLA
Ten nejzásadnější vliv pak nemoc měla na Hančin osobní život a zejména na fakt, že nikdy neměla děti. V knize o tom promluvil mimo jiné její první manžel, tanečník Vlastimil Harapes. „Hana strašně toužila po dítěti a dítě mít nesměla – pozor, ne nemohla, ale nesměla, kvůli své nemoci. Zemřelo by totiž buď dítě, nebo ona. A dříve jednotlivec adoptovat dítě nemohl, na to musel být manželský pár. Hanka proto jednoho dne přišla s tím, že se vezmeme, a tím pádem mohla o adopci zažádat. Samozřejmě jsem souhlasil,“ prozradil umělec s tím, že adopce nakonec nedopadla a Hanka se smířila s tím, že jí není souzeno stát se matkou.
S tím vstoupila i do svého druhého manželství s pěvcem Štefanem Margitou. „Spolu už jsme se k tomu tématu nevrátili. Hanka zažila takové zklamání, že o tom nechtěla ani slyšet. Dodnes, když na to náhodou přijde řeč, okamžitě jde od toho. Muselo to pro ni být naprosto katastrofální, musela zažít něco, co tu čistou duši, toho spravedlivého člověk, který neublíží nikdy nikomu, naprosto zničilo,“ myslí si Margita.
Právě on stál Hance po boku v dobrém i špatném posledních několik dekád. „Ze začátku jsem chtěl chodit do nemocnice s ní. Ale ona si strašně nepřála, abych u toho byl, když dostávala krev. A to byste ji měli vidět, když se za tři hodiny z transfuze vrátila! Hana Zagorová, růžová, plná energie. A hned fungovala, jako by se nic nedělo. To bylo geniální,“ usmívá se Štefan, který už navždy zůstane její největší životní láskou.
