V posledních týdnech se na žďárské Sieberovy varhany upírá hodně pozornosti, protože jsou po několika letech práce restaurátora Dalibora Michka v plné parádě. Koná se na nich jeden koncert za druhým.

„Ty varhany jsou opravdu nádherné,“ rozplývá se profesor Jaroslav Tůma, velký znalec historických nástrojů. Na konci června v bazilice účinkoval při inauguračním koncertu, během léta zde vedl mistrovské kurzy a před pár dny zde dokonce nahrával „cédéčko“.

„Sieber postavil celou řadu nástrojů. Víme o dvou velikých trojmanuálových, z nichž jeden je postavený v kostele sv. Michala ve Vídni a existuje dodnes. Druhý byl v polské Svídnici, ale zbyla z něj jen skříň, uvnitř už je totiž úplně nový nástroj z 19. století,“ poukazuje Jaroslav Tůma.

Zničeny nebo přestavěny byly i další Sieberovy nástroje a dochovaly se už jen dva další, nedaleko od sebe: jeden v Polné a druhý právě ve Žďáře nad Sázavou.

„Jsou každý úplně jiný, a přestože ten polenský je dvakrát větší, má dva manuály a pedál stejně jako ten žďárský. Také má ale dvakrát více rejstříků. Chrám v Polné je totiž vysoký, široký i dlouhý, zatímco žďárská bazilika je úzká, podlouhlá, vpředu se kříží lodě,“ popisuje Jaroslav Tůma zásadní odlišnosti.

Za opravu církev dala šest a půl milionu

Pro římskokatolickou farnost bylo restaurování varhan velkou zátěží, protože souběžně věnovala pozornost obnově poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

„Varhany opravujeme od roku 2015, restaurátorský průzkum byl v roce 2014 a za tu dobu jsme utratili za opravy bezmála 6,4 milionu korun. Vše se podařilo zrealizovat také díky přispění kraje a města Žďáru,“ uvedl zástupce farnosti Petr Michálek. Kraj a město přispěly každý částkou zhruba 1,7 milionu.

Zatímco dříve se autorství nepřímo odvozovalo, nyní už o něm není pochyb. „Díky rytinám na cínových píšťalách se potvrdilo jednoznačné autorství mistra Siebera,“ poznamenal farář Vladimír Záleský.

Dalibor Michek nástroj zrestauroval tak, aby hrál jako v době svého vzniku. „Tehdy se hrálo jinak než dnes, jiná muzika. Neznali Mozarta, Beethovena, natožpak romantiky. Tehdejší muzika se komponovala tak, aby na těch nástrojích dobře zněla,“ vysvětluje Jaroslav Tůma.

Na takto zachovalém nástroji se podle profesora Akademie múzických umění vyplatí smířit se s tím, že na něm varhaníci nebudou moci hrát soudobou nebo romantickou muziku, a to kvůli vybavení rejstříků a ladění.

Santiniho umělecká fantazie

Pozoruhodné je umístění varhan a jejich podoba. Profesor dějin umění Mojmír Horyna považoval empory (varhanní chóry) v příčné lodi klášterního kostela za jeden z nejvyhrocenějších výkonů umělecké fantazie architekta Santiniho, který kostel pro cisterciáky v první čtvrtině 18. století barokně upravil.

Obdivně o varhanách mluví i další odborníci. „Skříň varhan je řešena zcela mimořádně. Při pohledu zdola připomíná kapličku, nebo ještě spíše monstranci, kde hostii zastupují píšťaly. (...) Dokonalý soulad kruchty s varhanami se vysvětluje tím, že obojí je dílem Santiniho. Lze proto předpokládat, že předal Sieberovi ideový nákres varhanního korpusu, podle kterého měl varhanář vyřešit rozmístění píšťal v prospektu i jednotlivých rejstříkových řad uvnitř,“ napsal v publikaci o dějinách kláštera profesor Jiří Sehnal, muzikolog a dlouholetý organolog brněnské diecéze.

Znalci si po generace lámou hlavu tím, jak to Santini přesně zamýšlel. „Když se díváme k oltáři, na levém přemostění postavil varhany. Téměř identická skříň je i napravo, ale tam varhany, píšťaly nebo jejich atrapy nejsou. Usuzujeme, že mohl mít záměr postavit tam druhé varhany. Zajímavé je to, že tam atrapy asi nikdy nebyly, protože tam nejsou ani háčky nebo díry po nich,“ poukazuje Jaroslav Tůma.

Ve své úvaze vychází z toho, že symetrie byla základem Santiniho tvůrčího myšlení. „V baroku většinou nikdy nedělali věci jen jako stafáž, ale aby to sloužilo. Mohlo se jednat o koncept, který nikdy nebyl dokončen ani doložen,“ doplňuje. V českých zemích by šlo o naprosto jedinečnou záležitost.

Klid! Při nahrávání nesmí rušit sanitka ani turisté Profesor Jaroslav Tůma je velkým znalcem historických nástrojů. Na vzácných žďárských varhanách se dvěma manuály stihl po dokončení restaurování odehrát už dva koncerty, uspořádat mistrovské kurzy a také pořídit nahrávku. O vzácnosti žďárských varhan svědčí i to, že na nich profesor Jaroslav Tůma před pár dny nahrával „cédéčko“. Jak se v takových případech, kdy se kostel mění svým způsobem ve studio, vůbec postupuje? „Potřebujeme ticho. Když okolo kostela projíždí sanitka nebo motorka, je to slyšet. Tady v klášterním kostele je ohromná výhoda, že areál je poměrně klidný, přesto jsme raději čekali až na večer,“ líčí uznávaný varhaník. Záleží i na drobnostech, dešti či větru. Hned připomíná zkušenosti z brněnské Lorety, kde čekali na poslední rozjezd tramvají: „Ukázalo se, že klid nenastal, dávno po půlnoci chodili kolem turisté s kufry. A když utichli pěší, nastoupili metaři a začaly bouchat popelnice.“ Podle Jaroslava Tůmy dnes už není k pořízení kvalitního záznamu zapotřebí pět lidí s aparaturou. „Přijel zvukový mistr, jemuž stačí kvalitní technika v kufříku. U varhan však speciálně záleží na tom, aby mikrofony postavil na místa, kde bude zvuk slyšet plasticky a vyrovnaně, což je docela věda,“ vysvětluje. Je totiž potřeba zachytit přímý zvuk i všechny odrazy od stěn. „To je to, co vytváří krásnou kostelní akustiku.“ Jaroslav Tůma už si zahrál na mnoha historických nástrojích. Pořízení záznamu po restaurování považuje za účelné, protože jde svým způsobem o referenční záležitost. Zaměřil se na barokní muziku a také na improvizace na témata spojená se svatým Janem Nepomuckým.