9°C
V uších Zagorové zněl Gott už na škole, v Janáčkově akademii múzických umění, a byl to právě on, kdo ji v roce 1968 uvedl do světa showbyznysu!
„Karla jsem poprvé zaznamenala, když jsem ještě byla v Brně na vejšce. Večer jsme s holkama, se kterýma jsme byly na pokoji, poslouchaly potmě z dráťáku (rozhlas po drátě – pozn. red.) písničku Proč ptáci zpívají. Plakaly jsme při ní do polštáře, protože jsme všechny byly zamilované. Osobně jsem ho zaznamenala až na Slavících v roce 1968. To byl můj první Slavík, kterého jsem dostala coby Objev roku, paradoxně to byl poslední ročník Marty Kubišové. Bylo to poprvé, co jsem se vlastně dostala do Prahy a osobně se viděla s lidmi, na které jsem do té doby jen koukala, vážila si jich a vůbec by mě nenapadlo, že se s nimi seznámím. Byl to pro mě úžasný zážitek. Pak si pamatuji, že byl večírek v restauraci U Pelikána Na Příkopech, kde jsem s Karlem mluvila. On se mě zeptal, jestli už jsem se se všemi seznámila, a nabídl mi, že to udělá. Táhl mě za ruku, držel mě, mladou holku, a každému mě představil. To pro mě byl nezapomenutelný zážitek. Od té doby jsem Karlova fanynka. Musím říct, že to s ženami opravdu umí.“
*Soudíte i z dalších zkušeností?
„Už jsem tu historku kdysi někde vyprávěla. Někdy v roce 1971 jsme jeli na Kubu na Mezinárodní festival písní. Nebyly tam ceny ani umístění, bylo to strašně svobodné. Bylo to prvně po tom Slavíkovi, kdy jsem byla zařazená mezi špičku a vyzvaná, abych jela také. Byl tam i Karel, Štaidlova skupina, Eva Pilarová a další. Eva mě dostala na starost, měla mě hlídat, takže jsme spolu bydlely v úžasném hotelu na Varaderu. Karel tam hned začal kamarádit s nějakou Ruskou a Eva mě vzala na pláž, abychom se před vystoupením trošku opálily. Šly jsme dost daleko od hotelu, abychom se na pláži mohly svléknout, byly jsme pěkný holky, měly jsme světlé vlasy… (smích) Ale najednou vidíme, jak po té dlouhé pláži přichází Karel Gott, pod paží deku. Asi měl podobný nápad jako my, protože se najednou začal svlékat. Eva na něj volala: ‚Karle, neblbni, to jsme my!‘ Prostě šel, viděl dvě blondýny, tak si asi říkal… (smích)“
*Pomineme-li tu písničku, při které jste se rozněžňovala, líbil se vám jako zpěvák, nebo jste poslouchala spíš někoho jiného?
„Úplně na začátku jsem byla fanynkou Waldemara Matušky. Karel, když začínal, byl ještě takový ušatý a zpíval Zdvořilého Woodyho. Walda měl obrovské charisma a srdce na dlani. Věřili jste mu každé slovo a vůbec jste nevnímali jeho hlas.“
*Máte spolu řadu duetů, a to není úplně pravidlem, že by Karel s jednou kolegyní tolik spolupracoval. Čím to?
„Řadu jsme jich udělali ke Slavíkům. Karel jím byl takřka trvale a já měla to své devítileté období. To byla nutnost kvůli televiznímu vysílání. Pořad se vždycky připravoval dlouho dopředu, takže jsme tehdy docela spolupracovali. A máme i jeden duet, který jsme spolu nikdy veřejně nezpívali, snad jen jednou v televizi, a to ze záznamu. (smích) Jmenuje se Mží. Je velmi krásný a napsal ho Michal David.“
*Proč měl zrovna tento duet takový osud?
„Někdy se to tak písničce přihodí. Ale máme řadu dalších krásných věcí. Dávné lásky, Co já vím…“
*Vy jste nejen zpěvačka, ale i textařka. Má Karel v repertoáru nějaký váš text?
„Kdysi jsem v Londýně prvně viděla muzikál Cats a prvně slyšela písničku Memory. Bylo to přenádherné. Přišla jsem si skoro jak v kýčovitém filmu, protože po skončení, když jsme vyšli ven, bylo po dešti, a lidé si na těch mokrých chodnících ještě zpívali. Kdyby mi to někdo vyprávěl, řekla bych si, že je to obrkýč. Ale byla to pravda. Bylo to v době, kdy se u nás hodně dělaly cover verze. Věděla jsem, že to není písnička pro mě, tak jsem zavolala Karlovi, popsala mu to a řekla mu, že to musí udělat, že je to hrozně krásné. A že mu k ní napíšu text. Písnička se jmenovala Bílá a měl s ní velký úspěch. A napsala jsem pro nás i Dávné lásky.“
*Mluvil vám do textů, tak jako mnohým?
„Zamýšlel se nad jediným slovem: střevíčky. Byl tam verš o klapotu dívčích střevíčků a on přemýšlel, jestli to není archaické. Vysvětlovala jsem mu, že určitě ne. (smích)“
*Jak byste ho charakterizovala jako člověka?
„Je senzační. Karel je pro mě strašně čistý člověk. Nikdy v životě nikomu neublížil. Poté, co proběhla v devětaosmdesátém revoluce, se vynořily spekulace, co Karel udělal nebo ne. Nic z toho nebyla pravda. Asi dvakrát jsem se ho někde veřejně zastala, na různých fórech, docela vehementně, protože o něm hovořili lidé, kteří ho neznali. Zneuznaní lidé plní zášti, kteří na něj umělecky neměli. A pak najednou večer zazvonil zvonek u mých dveří, otevřela jsem a za nimi byl obrovský pugét, který mi Karel poslal po řidiči, že děkuje. To od něj bylo fajn, vůbec by to nemusel dělat.“
*Škarohlídi ho ale nezdeptali, dalo by se říci, že v devadesátých letech jeho sláva naopak snad ještě vzrostla…
„Karel byl slavný, ale později se stal doslova fenoménem. Myslím, že tak už to zůstane. A už se to nebude nikdy opakovat. Přesahuje hranice popularity českého zpěváka. Jeho kariéra dostala nový rozlet i s tím, jak opět přišla do módy šedesátá léta. Lidé se začali vracet ke starým písničkám. Tak dlouhá kariéra s tak výraznou osobnostní nadstavbou je něco úžasného, moc mu to přeji.“
*Je něco, o čem víte, že ho zaručeně potěší? Kam zamíříte, když mu vybíráte dárek k narozeninám?
„To bývá oříšek! Třeba do malířských potřeb. Ale Karla potěší cokoliv. Nemyslím, že je materialisticky založený. Těší ho přízeň lidí, že si na něj vzpomenou. Je rád za dobrou společnost, se kterou se může bavit. S Karlem se dá mluvit o všem. Má rád dobré jídlo a pití. Ale především zbožňuje svoji profesi, to, co dělá. Je to to nejdůležitější v jeho životě. Rodina určitě taky, ale on je otrokem své profese. A myslím to v dobrém!“
*Překvapilo vás, když se nakonec přece jen oženil?
„Hrozně jsem ho za krok, který udělal směrem k rodině, obdivovala. Muselo to s ním strašně zatřást. Je moc fajn, že to udělal, je moc príma, že se mu to povedlo… Má dvě úžasné děti a skvělou ženu. Ze srdce mu to přeju. Jednou jsme si se Štefanem s Karlem a Ivankou telefonovali, ptali se nás, kde jsme, a my že na Maltě a že je tam krásně. Další den nám už volali, že jsou na Maltě na letišti. Bylo to opravdu fajn, užili jsme si to. Poznali jsme díky tomu i Ivanku, kterou jsme předtím moc neznali. Pamatuji se, jak jsme pozdě večer se Štefanem už leželi v posteli, byli jsme opření o podušky, podívali jsme se na sebe a řekli si: ‚To by šlo‘.“
*Změnila Karla rodina?
„Není možné, aby rodina člověka nezměnila. Říkala jsem si, že to bude těžká práce, ale zvládli to.“
*Na co v souvislosti s ním vzpomínáte nejraději?
„Když už byl nemocný, a pak se uzdravil, mi bylo jasné, že se na velké zpívání necítí. Ale protože jsem slavila sedmdesátiny a měla velký koncert v Lucerně, zavolala jsem mu, jestli by nechtěl na jednu písničku přijít. Samozřejmě že chtěl. Karel vždycky bude chtít, je to člověk, který nerad říká ne. Ale nebyl ani na plakátech a do poslední chvíle nebylo jisté, jestli přijde, nebo ne. Nechtěla jsem, aby se cítil pod tlakem. Říkala jsem mu, že když přijde, bude to senzační, a když ne, budeme to vědět jen my a nikdo to nebude řešit. Přišel na poslední chvíli a když se objevil, vypadalo to, že Lucerna spadne, jak lidi bouřili nadšením. Jsem ráda, že jsem se na tom mohla podílet, udělal mi ohromnou radost. Troufám si říci, že je to můj kamarád, a vždy na něj budu mít ty nejlepší vzpomínky.“
