„Nechceme dělat rozdíly mezi muži a ženami,“ prohlásil generální ředitel hasičského sboru Vladimír Vlček. Dvaatřicetiletá Michaela Žďárská se stala první profesionální hasičkou výjezdové jednotky. Splnila vstupní testy jako její mužští kolegové, o víkendu měla první službu v pražských Holešovicích. „Je tam dvacet kluků. Teď jim tam nastrčili někoho, kdo je pro ně vetřelec. Čekají, co z toho bude,“ říká Žďárská v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Praha 7:00 6. září 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Proč si někteří muži myslí, že ženy do hasičského výjezdu nepatří?
Nevím, ale je fakt, že názorů, že je to čistě mužská práce, se objevuje hodně. Dnes už ženy pracují na stejných pozicích jako muži, ať už na manažerských, nebo u policie a armády. Hasičský záchranný sbor byl jediná složka, u které ženy nebyly, bylo to chlapské území. Myslím, že je štve, že jim tam vnikla žena.

Překvapily vás reakce okolí?
Určitě. Nečekala jsem, že o to bude tak enormní zájem. Hasičkou jsem tři roky, není to pro mě nic světoborného, necítím se jako hvězda. Naopak cítím pokoru a vděk, že jsem k profesionálům mohla jít. Bavilo mě to u dobrovolných hasičů a tohle byla příležitost, která se neodmítá. Chtěla jsem ji využít.

Kolegové čekají

Jaká byla vaše první služba?
Musím přiznat, že jsem měla obavy. Kolektiv není připravený na ženu, což chápu. Neví, jak se jako žena na výjezdu zachovám, jak se mají chovat oni ke mně, jak se sžijeme dohromady. Samozřejmě je tam dvacet kluků a každý má své návyky. Teď jim tam nastrčili někoho, kdo je pro ně vetřelec. Čekají, co z toho bude, a neví, jak to mají uchopit.

Jak vás kolegové přijali?                                                                   
K nástupu mi směna A připravila krásný dárek v podobě takové „kápézetky“. Nachystali předměty, které mi pomohou ve službě: gumičku, řasenku, rtěnku. Bylo to skvělé. Asi si zvyknou. Jsou tam samozřejmě lidi, kteří jsou víc pro a kteří víc proti, ale časem se určitě sžijeme.

Před začátkem rozhovoru jste podotkla, že se jim moc nelíbí pozornost, které se vám dostává. Proč?
Není to kvůli tomu, že by se upírala pozornost k hasičství. Naopak si myslím, že by se o tom mělo mluvit víc. Spíš jim vadí, že jsem u nich chviličku a už je o mě takový mediální zájem. Bohužel někdo první být musel a byla jsem to zrovna já. Zároveň se díky médiím o této možnosti můžou dozvědět i další ženy. Bez toho by možná nábor ani nebyl tak účinný.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete být profesionálkou?
Už při prvním výjezdu u dobrovolných hasičů. Nadchlo mě to. Moc mě to bavilo, bylo to něco nového. Bylo to prostě super a řekla jsem si, že by mě bavilo dělat to celý den, a ne jenom namátkově. Není to ale můj dětský sen. 

Co nového se musíte naučit?
Náplň výjezdů je víceméně stejná, jen se na ně nejezdilo v takovém měřítku. U profesionálů musíte věci dělat lépe, na to jsem se připravovala dlouho a intenzivně. Často slýchám, že hasičina se má dělat srdcem. Já si myslím, že kdybych ji nedělala srdcem, tak nejsem tam, kde jsem.

Měli vůči vám kolegové ve vašich úplných začátcích nějaké předsudky? 
Někteří ano, někteří ne. Já jsem měla obrovské štěstí na velitele jednotky. Péťa Vltavský mě přijal tak, jak jen to jde. Víceméně mi říkal: „My jsme kolektiv chlapů a buď se začleníš a sžiješ se s námi, nebo to prostě nepůjde a odejdeš. Žádné ústupky ale dělat nebudeme, buď si na to zvykneš, nebo ne.“

Hasiči, a to zejména ti dobrovolní, se často vyjadřují o ženách ve sborech jako o ozdobách, které je lépe reprezentují, a za jejich největší přínos považují právě jejich krásu. Setkala jste se s tímto názorem?
Ženy jsou ozdoba vždycky, proti tomu nemůžu říct vůbec nic. U dobrovolných hasičů už mám naštěstí takovou pozici, že mě berou jako sobě rovnou a je to znát i na výjezdech. Na začátku měli tendence mi pomáhat: „Tohle neber, to nezvedej“. Potom si zvykli.

Ženy do výjezdu? Nebereme

Po oznámení, že jste se stala první profesionálkou, prý přišlo hned několik dalších žádostí. Je to jen momentální nadšení, nebo žen bude přibývat i dlouhodobě?
Ano, bude. Teď je to boom, protože se jim otevřely dveře, ale žádosti chodily celou dobu. Jen je nikdo nezpracovával. Respektive je odmítali… Vedení hasičů teď změnilo názor.

Ony požadované vstupní testy nesplnily?
Ony k těm testům ani nešly. Bylo jim sděleno, že ženy do výjezdu neberou, protože tam nesmí. Já podala žádost, a protože jsem u dobrovolných hasičů, zabývám se závody TFA a věnuji se také webovým stránkám, na kterých se hasičina propaguje, jsem trochu víc na očích. To mi pomohlo. Teď by k testům měly přistupovat i ženy.

Co vás na povolání hasičky nejvíc baví?
U dobrovolných jsme měli skvělý kolektiv. Jezdili jsme na různé výcviky, lézt. Velký zážitek je určitě hašení požáru, to řekne každý hasič. Pomoct lidem je úplně jiný pocit, je to obrovská satisfakce.

V Praze hořela střecha pavilonu neurologie Ústřední vojenské nemocnice, tři hasiči se lehce zranili

Číst článek

Jak se vyrovnáváte s psychickou zátěží a stresem?
Protože jsem u profesionálních krátce, vezmu to v rovině dobrovolných hasičů. Když se mi vyhlásí poplach v mobilu, naběhne mi správný adrenalin. Od vyhlášení poplachu musíme do deseti minut vyjet, což znamená, že když mi ve dvě ráno zazvoní telefon, musím za chvíli vyjíždět v autě komplet v celé zbroji.

Po mém nejtěžším výjezdu, kde bylo čtrnáct zraněných a popálených, z toho šest dětí, jsme si s ostatními popovídali v kolečku. Důležité je to probrat, vystoupit z toho a jít dál.

Co vám jde nejlépe a v čem o sobě pochybujete?
Pořád se něco učím a mám se co učit, teď mě čeká nástupní kurz, který probíhá půl roku. U dobrovolných hasičů není na výcviky takový prostor, základní věci ale zvládám. Ke všemu přistupuju jako k výzvě a jako k něčemu, co mě baví. Je pravda, že jsem zatím moc nejezdila k tragickým dopravním nehodám, tak uvidíme, jak to bude.

Máte nějaký další profesní sen, který byste si chtěla splnit?
Nějaký postup tam je, ale to je běh na dlouhou trať. Pro mě je tohle opravdu splněný sen. Ani ne můj, ale spíš je to otevření dveří dalším holkám. Povedlo se mi změnit něco, co tu bylo zakořeněné desítky let.

Žaneta Levíčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít