Murcie – španělské Kartágo a španělské Mrtvé moře

Murcie je jednou ze 17 autonomních společenství Španělska. Patří k menším a je tvořena jen jednou provincií. Leží na jihovýchodě země při pobřeží Středozemního moře, které zde nese název Costa Cálida (Horké pobřeží). Sousedí s přímořskými regiony Valencie (na severu) a Andalusie (na jihu), a s vnitrozemským regionem Kastilie-La Mancha.

Zelená úrodná krajina kolem metropole Murcie, která dala název i celému regionu, je pomerančovým rájem. Nacházejí se tu rozlehlé háje pomerančovníků i dalších citrusových plodů – region Murcie je jednou z největších oblastí pěstování jižního ovoce v celé Evropě. V suchém vnitrozemí se pak pěstuje hlavně obilí, olivy a pepř.

Unikátní laguna jménem MAR MENOR (Menší moře) o rozloze 170 km2 na pobřeží Costa Cálida získala přízvisko španělské „Mrtvé moře“ pro vysoký obsah soli, minerálů a léčivé bahno.

Lagunu Mar Menor odděluje od Středozemního moře úzký pruh země jménem LA MANGA (rukáv), dlouhý 24 km a široký 200–1500 m.

Na pruhu La Manga byla vybudována řada hotelů. Lidé mohou střídat koupání v moři na jedné straně úzké šíje s koupáním v mělké teplé laguně na její druhé straně. Souvislý pruh země La Mangy je přerušen několika přírodními kanály, jimiž do „menšího moře“ Mar Menor přichází čerstvá voda z moře.

Zdejší klimatické podmínky jsou vynikající – slunce zde svítí po většinu dnů roku. Za léčivým bahnem si lidé mohou dojít mělkou lagunou na jeden ostrůvek. 

Pěkná je La Manga také ze strany Středozemního moře. Na jednom jejím konci stojí u velikého zálivu rybářská vesnice Cabo de Palos s majákem. Na opačném konci rybářské městečko San Pedro del Pinatar, kdysi centrum výroby soli ze salin, vysoušených pomocí větrných mlýnů. Nedaleko se nalézají střediska s plážemi a jezírky pro léčivé bahenní koupele.

Přístavní CARTAGENA, sídlo parlamentu Murcijského regionu, je jedním z nejstarších měst Španělska. Založil jej v letech 228–221 př.n.l. kartaginský vojevůdce Hasdrubal jako Qart Hadasht (Nové město), později zvané Nové Kartágo, v historicky převratné době, kdy starověké mocnosti Kartágo a Řím soupeřily o nadvládu ve Středozemí, v hlavním prostoru dění tehdejšího světa naší civilizace.

Je to strhující příběh, který v souvislosti se španělskými východními přímořskými regiony Valencie, Andalusie a Murcie vypráví o dějinném působení Kartaginské říše na území dnešního Španělska. Moc se toho většinou o této době neuvádí. Jednak proto, že byla zastíněna následujícím obdobím římským, které bylo už v původních dobových pramenech, natož v pozdějších, podstatně lépe zdokumentované. A navíc proto, že z doby římské zůstalo dodnes – na rozdíl od předchozí časově vzdálenější kartaginské etapy – tolik úžasných hmotných památek.

Kartágo na pobřeží dnešního Tuniska založili Féničané z města Tyr (dnešní Libanon). Síla Kartága postupně narůstala a v roce 517 př.n.l. se od své mateřské základny úplně odpoutalo. Kontrolovalo celé západní Středomoří až po Gibraltar, zatímco východní Středomoří kontrolovali Řekové.

Snaha Kartaginců ovládnout celé Středomoří vedla k řecko-kartaginským válkám. Probíhaly po celé 5.–3.století př.n.l.

Od 3.století př.n.l. přešly ve války punské – v nichž se zájmy v Kartaginců střetly s tvrdě expandujícím Římem, který rychle z městského státu vyrostl do podoby mnohonárodnostní říše a který postupně přebíral dějinné místo Řecka, včetně jeho kultury.

Jak Kartágo, tak Řím usilovaly o hegemonii nad celým Středomořím. Proč název „punské“? Římané nazývaly Kartagince Puny (vzniklo z názvu „Féničané“).

V první punské válce (264–241 př.n.l.) o vládu nad Sicílií proběhlo mnoho bitev na souši i na moři. Kartágo bylo nakonec Římem poraženo a finančně téměř zruinováno. Muselo podle mírové smlouvy platit Římu vysoké válečné reparace a nemělo pak ani na zaplacení dlužné částky svým žoldnéřům. Jejich vzpouru i přes početní převahu žoldnéřů dokázal potlačit  přední kartaginský vojevůdce – Hamilkar Barkas.

Po podepsání mírové smlouvy se vztahy mezi Kartágem a Římem vyvíjely vcelku přijatelně, ovšem jen do chvíle, kdy se Římané nečekaně zmocnili Sardinie a Korsiky, což ještě více podlomilo válkou vyčerpané Kartágo.

Stalo se to důvodem druhé punské války (218–201 př.n.l.), která byla ze tří punských válek hlavní. Ovšem k ní došlo až o mnoho let později, až si Kartágo vytvořilo potřebné podmínky.

Kartágo nutně potřebovalo získat nové kolonie, které by vykompenzovaly ztrátu středomořských ostrovů. Proto se rozhodlo dobýt nové zámořské panství v Ibérii (na Pyrenejském, Iberském poloostrově) a z něj získat prostředky i na pořízení nového vojska.

Velitelem akce se stal uvedený Hamilkar Barkas, výtečný vojevůdce mnoha bitev. Římané ho pro jeho rychlé a nečekané přepady nazývali „Blesk“, punsky Baraq. Proto přízvisko Barkas a proto on, jeho synové i jeho zeť Hasdrubal, zvaný Sličný, byli označováni jako Barkovci.

V roce 237 př.n.l. Hamilkar společně se svými třemi syny a zetěm Hasdrubalem zahájil z Gadesu (dnešní Cádiz) kartaginské dobývání Ibérie, jejíž zejména jižní část, tj. dnešní Andalusie, Murcie a Valencie, byla velice úrodná a nacházela se tu bohatá naleziště stříbra.

Hamilkar se v Ibérii osvědčil stejně jako kdekoli předtím jako výtečný organizátor a velitel a v několika málo letech si podmanil mnohé iberské kmeny. Příjmy z nových držav odesílal do Kartága, které jimi splácelo reparace Římanům.

Hannibal a jeho bratři doprovázeli otce na jeho taženích a pravděpodobně byli přítomni, když se jejich otec v roce 228 př.n.l. během jednoho z dobyvačných tažení utopil v dravé řece.

Po Hamilkarově smrti převzal velení v Ibérii Hasdrubal. Hamilkarovův zeť byl důstojným nástupcem. Nová území získával především diplomatickou cestou a uzavíráním smíšených manželství mezi Kartaginci a Ibery.

Kartaginskou moc v Ibérii rozšířil až k řece Ebro. A na strategicky výhodné pozici – na poloostrově se dvěma výbornými přirozenými přístavy a nedaleko od výnosných stříbrných dolů – založil dnešní město Cartagena. Z této základny postupoval dále.

Vznikala „říše Barkovců“. Římané zneklidnění kartaginskou expanzí vyslali do Nového Kartága delegaci, která uzavřela s Hasdrubalem smlouvu, v níž byla řeka Ebro stanovena jako hranice mezi kartaginskou a římskou sférou zájmu v Ibérii, v níž Řím současně budoval svou kolonii Hispánii.

Daně z podmaněných území brzy vrátily Kartágu jeho dřívější moc a na novou válku s Římem, kterou chtělo odčinit předchozí porážku, bylo připraveno. Do toho ale také Hasdrubal nečekaně zemřel – roku 221 př.n.l. byl úkladně zavražděn iberským otrokem, podle všeho na příkaz nepřátelské mocenské kliky z Kartága.

Vrchního velení se za této situace ujal Hamilkarův teprve pětadvacetiletý syn Hannibal (jehož matka pocházela z Ibérie) a během následujících desítek let se do dějin nesmazatelně zapsal jako nejproslulejší voják v dějinách Kartága, geniální stratég a taktik a vůbec jako jeden z největších vojenských géniů všech dob.

Řím, který se obával síly Barkovců, uzavřel alianci s městem Saguntum (v dnešní provincii Valencie) a prohlásil jej za svůj protektorát. Toto město ovšem leželo jižně od řeky Ebro a tedy v dříve ujednané zóně působnosti Kartága. Hannibal proto chápal tento čin jako porušení dohody a po osmi měsících obléhání Saguntum v roce 219 př.n.l. dobyl a nechal zmasakrovat veškeré obyvatelstvo.

Římský senát b reakci na to požádal Kartágo o Hannibalovo vydání. Kartágo odpovědělo vyhlášením války Římu – a začala druhá punská válka.

V roce 218 př.n.l. Hannibal vyrazil z Nového Kartága (Cartageny) na Řím s armádou 50 tisíc mužů pěchoty, 9 tisíc jezdců na koni a 37 válečných slonů. Vojáci pocházeli z Ibérie a Afriky a na velehorské počasí, a to ještě na začátku zimy, nebyli přivyklí.  

Při legendárním přechodu Pyrenejí a Alp, které patří mezi nejpamětihodnější výkony vojenských sil v dobách starověku, zahynulo kvůli sněhu, mrazu, hladu, dravé zvěři, pralesům a terénu velehor bez cest a mostů více než 20 tisíc mužů.

Hannibalův přechod přes Alpy zůstává jedním z nejgrandióznějších počinů starověkého vojenství. .Ovšem přesná trasa přechodu zůstává dosud nevyřešenou záhadou.

Jedním z důvodů Hannibalovy úspěšnosti jako vojevůdce byl i jeho osobní přiklad. Neliboval si v luxusu, neholdoval alkoholu a se svými vojáky sdílel všechnu námahu a strasti. Když museli spát pod širým nebem v horách nebo v bažinách, zakoušel Hannibal stejné podmínky, jakým byli vystaveni oni.

Na Hannibalovo vojsko, k smrti unavené vražedným pochodem, čekali v Galii odpočatí a připravení římští legionáři. Přesto hned v prvním střetu v čele s Hannibalem zvítězilo.

Tím největší Kartaginec započal své zcela jedinečné a triumfální tažení Apeninským poloostrovem, v němž Římanům přivodil další drtivé porážky.

Hannibalovo vojsko muselo zdolat také Apeninské pohoří, uvláštěm když Římané obsadili všechny stezky a průsmyky, a pak ještě projít smrtícími bažinami v údolí řeky Arno. Tady zemřelo velké množství kartaginských mužů a koní. Přišli zde rovněž o své zbývající válečné slony, kteří překonali pochod přes Alpy i vlhké a chladné zimní počasí Pádské nížiny. Ani Hannibal nezůstal ušetřen – v důsledku neléčené infekce a nedostatku spánku oslepl na levé oko.

Po velkém strádání dosáhli Kartaginci konečně úrodných rovin Etrurie. Proběhla velká bitva u Trasimenského jezera (217 př.n.l.), ve které Římané utrpěli obrovskou porážku.

Pak Římané dopadli ještě hůř v bitvě u Kann (216 př.n.l.) v Apulii, nedaleko pobřeží Jaderského moře, v níž kartaginské vojsko v čele s Hannibalem zničilo téměř dvojnásobně početné římské vojsko – největší vojsko, jaké proti němu kdy Římané postavili.

V této kruté bitvě zahynulo 50 tisíc z celkových 70 tisíc mužů římské armády. Hannibalovy ztráty činily asi 6000 mužů.

Bitva u Kann vstoupila do dějin jako jedno z nejproslulejších a nejkrvavějších střetnutí světové historie. Hannibalova taktika v této bitvě se dodnes vyučuje na vojenských akademiích jako dokonalý příklad obkličovací bitvy.

Zpráva o strašné pohromě dorazila do Říma, vzdáleného od místa bitvy jen 150 kilometrů, už následující den. Mezi Římany vypuklo zděšení a v ulicích Říma se rozléhalo „Hannibal ante portas“ – „Hannibal před branami“, což se až do dnešních dnů stalo okřídleným vyjádřením pro velké pohromy a nebezpečí.

Hannibalovi podřízení žádali bezprostředně po této bitvě, aby byl vydán rozkaz k tažení na Řím. Hannibal měl v této chvíli dostatečně velké vojsko, ale vojáci byli hodně unavení,  zásobování v nepřátelské zemi bylo velice komplikované a k obléhání Říma byly zapotřebí těžké obléhací stroje, které v tuto chvíli neměl k dispozici. Uvážil, že v takové situaci by měl nepatrnou šanci dobře připravený půlmilionový Řím dobýt.

Využil svého vítězství k pochodu do střední a jižní Itálie, kde hodlal roznítit všeobecné protiřímské povstání. Porážka Římanů se stala signálem pro vzpouru části Galů a Ligurů, kteří se připojili k Hannibalovi a poskytli mu cenné pomocné jednotky.

Další dlouhá léta pokračoval ve válce na Apeninském poloostrově, a i když neprohrál žádné větší střetnutí, nebyl schopen dosáhnout vítězného završení konfliktu.

Po bitvě u Kann také Římané upustili od snahy přemoci Hannibala v otevřené bitvě. Spoléhali na svoji převahu v lidských zdrojích a zásobování a přijali opotřebovávací strategii, která se zdála být jediným možným způsobem, jak přivodit Hannibalovu porážku.

Během let opotřebovávací války se římské legie vzpamatovaly z utrpěných porážek, a  pod vedením konzula Publia Cornelia Scipiona, zvaného Scipion Africanus postupně zlikvidovaly nebo neutralizovaly spojence a hlavní kolonie Kartága, včetně dnešní Cartageny. Situace se dostávala pod římskou kontrolu.

V roce 204 př.n.l. se Scipion Africanus s římskými legiemi vylodil na africkém území a následujícího roku byl Hannibal po téměř patnácti letech svádění tvrdých bojů na Apeninském poloostrově povolán zpět do Kartága.

V bitvě u Zamy (150 km od Kartága) roku 202 př.n.l. Hannibal utrpěl porážku. Obě nepřátelské armády disponovaly sice zhruba stejně početnými silami okolo 50 tisíc mužů, ale nebyly zcela rovnocennými soupeři. Proti Scipionovým legionářům, zoceleným v bojích, mohl Hannibal postavit jen vojsko z velké části z čerstvě odvedených nezkušených vojáků. Senát v Kartágu šetřil na nesprávném místě..

 Řím nadiktoval Kartágu mír: Kartágo se muselo vzdát všech území mimo Afriku, muselo vydat všechny lodě a válečné slony a během 50 následujících let zaplatit obrovskou sumu ve stříbře (262 tun). Moc Kartága byla zlomena.

Po porážce se Hannibal nejprve na šest let stáhl do ústraní a působil jako úspěšný obchodník. Kartágo se v těchto letech rychle vzpamatovalo z válečné pohromy a brzy zbohatlo natolik, že mohlo uhradit celé Římem stanovené reparace.

Hannibal byl roku 196 př.n.l.  zvolen jedním ze dvou kartaginských úředníků, jejichž postavení bylo srovnatelné s římskými konzuly. V této funkci pak prokázal, že je také výjimečným politikem. Zavedl řadu reforem prospěšných Kartágu, které ale podkopávaly dosavadní výsadní postavení bohaté vládnoucí vrstvy.

Z ní vyšla delegace do Říma, kde v římském senátu obvinila Hannibala ze spolupráce s římskými nepřáteli. Římané se zaradovali nad záminkou k tomu, aby mohli žádat o vydání svého nenáviděného úhlavního nepřítele. Hannibal byl přáteli varován a stačil včas z Kartága uprchnout.

Kartágo se zbyvilo o svého největšího státníka a zároveň i svoji poslední šanci připravit se na neodvratně se blížící třetí střetnutí s Římem, které se mělo stát bojem Kartága o holé přežití.

Hannibal se ve vyhnanství uchýlil nejprve do mateřského města Tyru a pak k vládcům zemí, které byly Římu nepřátelské, např. seleukovský vládce Antiochos III.. Když byl král Bithýnie Prúsius I. po velkém naléhání Říma v roce 183 př.n.l. ochoten Hannibala Římanům vydat, Hannibal požil jed.

Většina dostupných starověkých pramenů o Hannibalovi pochází z per Římanů, kteří ho považovali za největšího nepřítele, jakému se kdy Řím musel bránit.

Konala se ještě třetí punské válka (149–146 př.n.l.), ta ale už pravou válkou nebyla. Řím si našel záminku k tomu, aby Kartágo naprosto zaniklo. Jeho totálním zničením byl posedlý. Obvinil Kartágo, že porušilo v něčem mírovou smlouvu. Kartágo slibovalo, že udělá vše, co si Řím bude přát. Dostalo příkaz, aby vydalo své zbraně a Kartágo poslechlo. Pak Řím vydal příkaz, aby Kartaginci své město zbourali a nové si postavili nejméně 15 km (přepočteno) od moře.

To už přijato nebylo. Kartágo uzavřelo své hradby a začalo vyrábět zbraně nové. Do armády se hlásila většina jeho obyvatel. Zápas skončil naprostým zánikem města a vyvražděním nebo zotročením jeho obyvatel. Kartágo bylo srovnáno se zemí a jeho území bylo dokonce prosoleno a prokleto, aby už nikdy víc nemohlo být obnoveno.

Říkáte, že tomu tak není a že jste ruiny Kartága navštívili v Tunisku na okraji hlavního města Tunisu? Jenže to už bylo Kartágo římské, které sto let po zničení původního Kartága nechal vybudovat Gaius Julius César. Také římské Kartágo získalo velký význam – ve 3.století, již našeho letopočtu, se stalo hlavním městem římské provincie Africa a třetím největším městem Římské říše – po Římu a Alexandrii.

Kartaginské působení na území dnešního Španělska výrazně ovlivnilo dějiny naší civilizace. Výsledkem punských válek byla nadvláda Říma nad většinou Středomoří – včetně nad Pyrenejským poloostrovem, na kterém vítězný Řím pokračoval v budování své kolonie Hispánie. 

Římským městem se stala samozřejmě také Cartagena. Po zániku západořímské říše roku 476 poničili toto město Vandalové a pak patřilo Vizigótům. Nadlouho pak, v letech 711–1269 bylo stejně jako většina Iberského poloostrova územím arabským, resp. maurským. Po zdejší reconquistě město připadlo království Aragonie.

Cartagena je město, které při prohlídce jeho historické i novodobé části potěší. Pěkné pozadí dotváří pobřežní horské pásmo a malebnost města prohlubují výškové rozdíly díky jeho pěti kopcům. Chodcům je pomáhá zdolávat uliční výtah.

Nejstarší stavbou v Cartageně je římské divadlo, postavené těsně před začátkem našeho letopočtu na úpatí vrchu Concepción.

Na tomto kopci stojí hrad ze 14. století, na jehož stavbu byly použity i zbytky ze staveb římských. Z hradní terasy je nádherný výhled na menší ze dvou přístavů, na římské divadlo, na nové části města, na pevnost na jiném z pěti kopců.

Pod dnešní Cartagenou leží římské sídliště, které se díky intenzívní práci archeologů znovu objevuje. Ve 20. století k těmto památkám přibyly tzv. refugios – úkryty, které chránily obyvatele před bombardováním frankistů.

V 18. století začalo a až do začátku 20. století trvalo druhé období výstavby Cartageny. Tehdy, v bezprostřední blízkosti antických památek, vyrostly četné nádherné secesní budovy, např. impozantní budova radnice.

Ve městě je řada muzeí, krásná přístavní kolonáda a nápadité sochy. Návštěva Cartageny je potěšením.

MURCIA na řece Segura je hlavní město stejnojmenné autonomní oblasti a sídlo její regionální vlády. Město založil v roce 825 córdóbský chalífa. Brzy se stalo významným obchodním centrem.

Od raného středověku byla Murcia rozdělena na dvě části – křesťanskou a muslimskou, které navzájem oddělovala zeď.

Po roce 1243, kdy Murcii během probíhající reconquisty dobyla křesťanská vojska, nastal velký příliv křesťanských obyvatel z Aragonie a Katalánska. Tato dvě království se pak o Murcii přetahovala, až se roku 1304 stala součástí Kastilie.

Největší rozmach město Murcia zažilo v 18. století. Tehdy získalo svou nádhernou barokní a renesanční tvář. Dominantou města je barokní katedrála, postavená ve 14. století na místě předchozí mešity. U ní právě probíhala jakási slavnost, v jakých si celé Španělsko libuje.

Od roku 1833 je Murcia hlavním městem stejnojmenného regionu. Jeho příjmy tvoří především okolní zemědělství. Méně turistů oproti jiným regionům nahrazuje velký počet studentů dvou místních univerzit.