RECENZE: Ozzy Osbourne čich na hity neztrácí

Ozzy Osbourne

Patient Number 9

Skladby:
Patient Number 9, Immortal, Parasite, No Escape From Now, One Of Those Days, A Thousand Shades, Mr. Darkness, Nothing Feels Right, Evil Shuffle, Degradation Rules, Dead And Gone, God Only Knows, Darkside Blues

13 skladeb / 61:15 min

Vydavatel: Epic Records

Ozzy Osbourne zase překvapil. Zvládl to před více než čtyřmi dekádami, kdy mu mnozí po ukončení působení v Black Sabbath prorokovali rychlý pád do zapomnění. Dokázal to i v pokročilém důchodovém věku. Autor recenze se dobrovolně přiznává, že CD Ordinary Man (2020) považoval za závěrečnou kapitolu diskografie chlapíka, který proslul nezaměnitelným hlasem i eskapádami, v nichž hrál nezanedbatelnou roli alkohol nebo/a drogy. Po dvou a půl letech nezbývá než přiznat omyl.

VIDEO: Ozzy Osbourne představil singl Patient Number 9, nahrál ho s Jeffem Beckem

Kromě nadání k průšvihům, z nichž jsou však po letech famózní historky, se Ozzy vždy uměl obklopit skvělými muzikanty. Unikátní sestava se podílela i na novince. Proto mluvit v souvislosti s Patient Number 9 jako o jeho sólovém počinu je značně nadnesené. Nápady ostatních se šiknou, nikdo ale nezastíní hlavního protagonistu.

Těžký kalibr Madman vytasil hned na startu. Ve více než sedmiminutové titulní pecce se kytary chopil Jeff Beck. Úvod je celkem klišé, když šílené a zoufalé hořekování zpěvák prokládá strašidelným smíchem. Ten utne úderem do bicích Chad Smith (Red Hot Chili Peppers). Chytlavá melodie vyústí v refrén a po něm je zřejmé, že minimálně pro studiové účely se Ozzy ještě zvládne vybičovat k obdivuhodnému výkonu. K opodstatnění angažování jednoho z nejuznávanějších kytaristů všech dob dojde zhruba v půlce songu, přičemž po intermezzu akustické kytary dovede někdejší člen The Yardbirds druhým sólem píseň do finále.

Basák Duff McKagan (Guns N' Roses) spustí Immortal. Předešlá deska občas působila dojmem loučení a smíření se s omezeným pozemským bytím, tentokrát Ozzy přesvědčuje o své nesmrtelnosti, u čehož mu sekunduje Mike McCready (Pearl Jam). Plejáda špičkových kytaristů není samoúčelné vychloubání ve stylu „zírejte, koho také znám“. Každý z mistrů šesti strun má svůj styl, byť někdo méně, někdo více jedinečný.

Minulost v Black Sabbath nelze popřít

U písničky Parasite se zdá, že vítr fouká z Palm Desert, kde vznikli Queens Of The Stone Age. Nicméně Josh Homme pod ní podepsán není, ačkoliv i na něj dojde řada. Bicí obstaral bohužel již zesnulý Taylor Hawkins (Foo Fighters).
Další z vrcholů alba No Escape From Now nezapře odkaz kapely, jež položila základní kámen metalové éry. Zlom, po němž se zvýší obrátky, fanoušci původem birminghamské skupiny znají třeba z hitu, který dal jméno nejen debutu z roku 1970, nýbrž celému bandu. Vokální efekt pamatujeme pro změnu z Planet Caravan. Leč to hlavní jsou riffy. Ty se může snažit napodobit kdokoliv, originál je jenom jeden - Tony Iommi.

Jeho vliv je okamžitě rozpoznatelný též v Degradation Rules. Na počínání souputníků z Black Sabbath dohlíží vousatý čaroděj s foukací harmonikou. Její chvíle nepřijde hned na začátku, tudíž inspirace šlágrem The Wizard není tak evidentní, jako na předchozí desce v případě Eat Me. O co těžší je hudební podklad, o to odlehčenější je text. Je totiž o masturbaci...

Dvě kytarová esa legendárních The Yardbirds

Dnem, kdy „Princ temnoty“ nevěří v Ježíše, ho provází ve One Of Those Days jiný „guitar hero“ Eric Clapton. Na rozdíl od zpěváka, jenž si pokládá otázku, zda ztratil kontrolu a rozum, trojnásobný člen Rock And Roll Hall Of Fame s naprostou suverenitou dává najevo, že drží otěže nástroje pevně v rukou.

LIVE: Ozzy Osbourne byl v Letňanech plný energie, zazpíval i hity Black Sabbath. Johnny Depp pokuřoval doutníky

Opět Jeff Beck prostřednictvím A Thousand Shades vybarví zašedlé vzpomínky na polovinu 90. let a Ozzmosis (1995). Položky Mr. Darkness a Nothing Feels Right se stopou Zakka Wyldeho si umím představit na No More Tears (1991). Lídr Black Label Society zazní rovněž v Evil Shuffle, tu odpálí ryze sabbatovským riffem.

Nechybí Robert Trujillo (Metallica), jehož basu nelze přeslechnout ve středním tempem cválající Dead And Gone. Typickou baladou z dílny ikonického vokalisty je God Only Knows. Parafrázuje zde Neila Younga. Ten již v roce 1979 pod hlavičkou Neil Young & Crazy Horse tvrdil, že je lepší shořet než vyhasnout, konkrétně v písni My My, Hey Hey (Out Of The Blue).

Terapie prací

Jako pocta dřevnímu blues se dá vnímat Darkside Blues. Ani ne dvouminutový poslední track zní kvůli těžko rozluštitelnému zpěvu jako „vykopávka“ z 30. nebo 40. let minulého století.

Ozzy Osbourne se nechal slyšet, že práce na Patient Number 9 mu zachránila život. Těžko soudit, zda podobně silně ovlivní i jeho příznivce. Avšak zcela jistě jim může aspoň hodinu zpříjemnit v době, jež vinou různých okolností není jednoduchá. Umělec má svých starostí taky dost. O to víc je obdivuhodná zarputilost, s jakou pořád tlačí vlastní rock & rollovou káru, i když by ji mohl dávno nechat odpočívat v garáži.

Text: Tomáš Rumler, foto: SonyMusic
Témata: Ozzy Osbourne, Patient Number 9, Jeff Beck, Taylor Hawkins, recenze