Ano, Foss v minulosti ukazoval, že jízda proti chronometru mu sedí. Je dvojnásobným domácím šampionem. Na letošním Giru byl pokaždé v elitní osmičce.
Jenže že to dotáhne až k titulu mistra světa?
To nečekal ani on sám.
Když seděl v horkém křesle a sledoval, jestli ho některý ze soupeřů překoná, neustále se chytal za hlavu. Jakmile zpozoroval, že ho o tři sekundy neporazil ani Küng, musel se profackovat: Vážně se to děje? Já budu šampionem?
„Věděl jsem, že jsem se dobře připravil a že mám formu,“ povídal pětadvacetiletý Nor, když se mu už na krku houpala zlatá medaile. „I tak to ale zní nereálně. Je to obrovské překvapení. Ale samozřejmě ho beru.“
Foss těžil hlavně ze silného závěru. Tam, kde ostatní ztráceli, on naopak ještě přidával.
Na prvním mezičase byl o dvě sekundy čtvrtý, na druhém o dvanáct druhý. Poslední částí však prolétl nejrychleji a manko smazal.
„Plán byl takový, abych se zprvu držel,“ vysvětloval. „V prvním okruhu jsem chtěl jet tvrdě jen v nejnáročnějších pasážích a na rovinkách a ve sjezdech naopak trochu šetřit. Ve druhém kole jsem potom zabral a v závěru nechal vše.“
Začínal s biatlonem
Kdo mu věřil, byl jeho otec Alf Magne Foss. Využil kurzu, který se před závodem pohyboval na hodnotách i více než 100:1, a vyhrál 5000 norských korun (skoro 12 tisíc českých korun).
„Vidíte, to je důkaz, jací jsme v rodině hráči,“ smál se otec v rozhovoru pro norský list VG.
Právě takový je prý i jeho syn. Nebojí se zariskovat, vsadit na jednu kartu a tvrdě si jít za vítězstvím.
„Mou největší předností je můj motor,“ charakterizuje se závodník. „Nejsem sice nejaerodynamičtější jezdec, ale v náročnějších časovkách dokážu uspět. Umím i vyjet kopce, takže můžu pomýšlet i na celkovou klasifikaci.“
Ještě než Foss začal jezdit na kole, věnoval se biatlonu. V deseti letech ho však kamarád přivedl do místního cyklistického klubu a v něm to všechno začalo.
Ani Ganna, ani Evenepoel. V časovce na mistrovství světa šokoval Foss |
„Půjčil jsem si horské kolo, pak i silniční. Začal jsem závodit a postupně jsem se do cyklistiky zamiloval,“ vzpomínal.
Nejvíce sledoval slavné krajany Edvalda Boassona Hagena a Alexandera Kristoffa. Chtěl být jako oni, jezdit rychle, vítězit.
To se mu dařilo a jako mládežník si připsal řadu triumfů. Jenže to byl možná právě ten problém. Sám na sebe vyvíjel přílišný tlak, každý neúspěch ho psychicky srážel.
V jedenadvaceti letech proto prý dokonce zvažoval, že ukončí kariéru. „Ptal se, jestli se má věnovat něčemu, co stojí tak moc. Jestli mu dává smysl, aby vydržel,“ vzpomínal jeho otec.
Tobias ale vytrval.
„Řekli jsme si, že každý by měl dělat to, pro co má talent. Když je někdo na studium, měl by studovat. Komu jdou šachy, měl by je hrát. A Tobias cítil, že jeho talent spočívá v cyklistice. To byl asi ten zlom,“ dodal otec.
Krizi postupně překonal a opět byl na cestě vzhůru. V roce 2019 vyhrál mládežnicky silně obsazovaný závod Tour de l´Avenir a o rok později přestoupil z norského týmu Uno-X do Jumbo Visma.
„Splněný sen. A zároveň i velká motivace do budoucna,“ jásal tehdy.
V dresu nizozemské sestavy se zaskvěl na loňském Giru, kde byl celkově devátý. Ve stejné sezoně také získal domácí titul jak v hromadném závodě, tak i v časovce.
V letošním ročníku si stěžoval, že ho zprvu zabrzdil covid. Potom spadl, což mu pro změnu narušilo přípravu na italskou Grand Tour, na níž byl celkově až čtyřiapadesátý.
Byl zklamaný, chtěl víc.
„V červnu jsem si proto dal krátkou pauzu,“ přiblížil. „Odpočinul jsem si psychicky i fyzicky a mohl jsem se vrátit k tvrdé práci a ladit formu k mistrovství světa, které bylo mým velkým cílem.“
A vyplatilo se mu to.