Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
Jsem vděčný historikovi a teologovi Petru Mackovi za jeho reakci na můj článek. Ostatně i ten byl úvahou nad čtením jeho statě na toto téma. Nechtěl bych čtenáře zatěžovat řetězením odpovědí, ale rád bych ještě připsal několik poznámek.
1. Nevím, jakým směrem se bude otázka soužití lidí stejného pohlaví, kteří žijí svůj duchovní život v církvi a také díky církvi, v budoucnu vyvíjet. Nejsem s to předpovědět, zda jim církev vyjde vstříc nějakou novou podobou svátostiny, která ve formě žehnání, zasvěcení či slibu spojí a požehná před Bohem svazek dvou milujících se lidí, kteří se v čistotě a věrnosti zavážou ke společné doživotní cestě za věčným staň se. Netuším, zda církev budoucnosti, která bude číst Písmo a znamení doby živým jazykem živých lidí, přizve homosexuálně orientované katolíky, a tedy své vlastní lidi, ke svátostnému manželství a v tomto vztahu pak i ke svátostnému stolu. Jelikož vím, s čím bojují (aniž by chtěli) moji homosexuálně orientovaní přátelé v Česku r. 2022, jsem rád, že za to, kým jsou, už aspoň nejsou proskribováni jako v minulosti.
2. Domnívám se, že registrované partnerství tak, jak ho zná například český právní řád, je nakonec stejně „jen“ prozatímní substitucí manželství. Dříve nebo později dojde (a někde již došlo) k uzákonění rovného civilního manželství pro i osoby stejného pohlaví – celolidské orientace. Zdá se mi, že i lidé v registrovaném partnerství podvědomě či vědomě touží po manželství v plném slova smyslu. Neumím proto říct, zda by se partnerství homosexuálů na úrovni svátostiny spokojilo s touto formou potvrzení a požehnání svazku, anebo by šlo dál a znovu, po desítkách či stovkách let, stálo před totožným problémem a otázkou: Kdo jsme? Kdo jsme pro církev? Co církev může pro naši lásku a vztah udělat? Co můžeme udělat my pro církev a pro společenství, ve kterém žijeme?
3. Vím, komu jsem uvěřil, vypůjčuji si slova, která jsou pro mnohé z nás útěšná. Celý svůj doposud krátký teologický život jsem se bránil vyměnit víru v ukřižovaného a vzkříšeného Krista za náboženství rozumu, za náboženství filozofie, za Ježíše uvězněného v uměle vytvořených a v některých interpretacích znetvořených filozofických pojmech, které by i jejich tvůrci v dnešní době aktualizovali, nebo použili úplně jiné. Děsivým zjištěním je pro mě – a nakolik sleduji veřejný i odborný diskurz v této věci – i pro druhé, fenomén, který bych nazval duchovní materialismus. Člověk je v něm definován a degradován, bohužel za vykradení díla velkých filozofů a teologů, na oduševnělé zvíře, jemuž je třeba neustále poučkami, strašením a vyhrožováním připomínat, co by měl dělat a co by ne.
Věc došla tak daleko, že plamennou ochranou nikoliv tradice, ale jedné z forem filozofické reflexe, se samo svátostné manželství dostalo do ještě větší nezaviněné krize. Papež František a lidé jeho spirituálního okruhu, kteří se snaží tradiční učení církve zasadit do struktur současného světa, jsou považováni za renegáty, na které je třeba psát udavačské dopisy.
Vzpomínám si ještě na lidi, které jsem coby dospívající teenager potkal, narozené v meziválečném období. Ti z nich, kteří pocházeli zvláště z venkova, znali jako všednodenní součást životů svých předků katolické, svátostně orientované manželství jako obchod, jako výměnu, jako splátku. Nebylo výjimečné, aby rodiče zasnubovali sotva náctileté děti, které se – jakmile to bylo možné – braly. Nejsou to příběhy z Jiráska nebo Baara, kdy do tak vzácného stavu, jakým je manželství, vstupovaly děti výměnou za krávu, za koně, za dům, za majetek. Děje se to, v podobném ohledu, ve světě i dnes. Pokud bylo jejich manželství požehnáno dítětem, neexistovala možnost, jak z něho ven, i kdyby z něj hrůza a násilí stříkaly až do prvních lavic. Předpokladem a součástí manželství, slibovaného a uzavíraného před Bohem, se kromě primární podmínky, že ho uzavírá jeden muž s jednou ženou, staly okolnosti, které v dnešní době patří k metodám nátlakového prodeje. Čteme-li různé pastorační manuály 19. století, vidíme, že láska jako taková nebyla explicitní podmínkou manželství. Láska, z níž pramení city, emoce, vášně a samozřejmě také různé problémy, byla naopak komplikující, či přímo přitěžující okolností takového manželství. Primárním účelem bylo plození dětí. Sekundární účel – láska, ochrana a vzájemná podpora poněkud pokulhávaly. Do manželství samozřejmě vstupovali lidé s různými duchovními, duševními, vztahovými a jinými defekty. Někteří z nich byli, ač to neuměli jasně pojmenovat, také homosexuálové. Nevím, koho zajímaly jejich motivace ke sňatku i proti sňatku. Nevím, koho zajímalo, v jakém stavu vyspělosti, zvláště té duchovní, jsou. Nevím, koho zajímalo, že by potřebovali ještě pár let svobodného života a duchovního a intelektuálního vývoje, aby se pro manželství mohli rozhodnout svobodně a hlavně v lásce. Myslím, že nejlépe tuto bolest kdysi pojmenoval T. G. Masaryk už jako prezident. Napsal: „Ano, byl jsem pro umožnění rozluky: právě proto, že chci, aby manželství bylo láska, ne obchod, konvence, spojení nerozumné a nerozvážné.“
Proto jsem ve svém článku také psal o tom, že následující roky a desetiletí budou (budou-li vůbec) patřit uzdravení a obnově katolicky orientovaného manželství muže a ženy. A bude to běh na dlouhou trať s dalekosáhlými konsekvencemi. Připomínám si rovněž slova papeže Jana XXIII. o tom, z kolika sourozenců (14) a z jak chudé rodiny pocházel. Lze proti tomu cokoliv namítat? Ne. Proč? Byla-li taková rodina šťastná, co víc si přát? Jenže i v tomto ohledu je vidět určitý dějinný posun. Papež František pochází z pěti dětí. Benedikt XVI. ze tří. Jan Pavel II. ze tří. Věřím, že nad jakýmikoliv počty, zvlášť jedná-li se o lidský život, dominuje způsobem zcela rozhodujícím láska.
4. Homosexuálně orientovaní lidé to mají podle některých krajních konzervativců marné. I kdyby se rozkrájely na ony pomyslné nudličky do polévky, nezbude jim nic jiného, než pro svoji vlastní spásu a pro lásku k Bohu a církvi opustit jeden druhého a prožít zbytek života v samotě, modlitbě a odříkání jako pokání za těch několik měsíců, let či desetiletí vztahu, který byl postavený na lásce, věrnosti a čistotě. Ohrožena jsou a budou zároveň i ta manželství, v nichž se nenarodilo dítě, a manželství vdovců a vdov. Lidé, kteří dobrovolně a v lásce žijí a budou žít i tuto formu pro někoho „nenaplněného“ manželství, budou ale i nadále živým svědomím církevního společenství, že i takové manželství je mravně ušlechtilé, opodstatněné a krásné.
5. Pornografický pohled na život, o němž jsem již několikrát psal, je jedním z nejsmutnějších příspěvků do této debaty. Široký a posvátný rozměr kompatibility, a tedy vzájemného lidského doplňování, bývá zužován na úroveň biologické odlišnosti a párovosti. Ta je základním předpokladem pro možnost uzavření manželství. Jelikož homosexuálně orientovaní katolíci tuto fyzicky-biologickou kompatibilitu nemají, mají smůlu. I když jsem psal o tom, že vyjadřování a žití lásky v tělesné intimitě není to samé co soulož, nepochodil jsem. Podle kritiků homosexuálně orientovaného vztahu je tělesná intimita osob stejného pohlaví hříšná a nelze ji jakýmkoliv způsobem zpochybňovat a bagatelizovat. Věc bývá nadto zveličována právě pornografickým pohledem na život. Setkal jsem se s ním dokonce i u lidí, jimž jsou „nějací homosexuálové úplně ukradení“, a mohou si podle nich dělat, „co chtějí“. Až na jedno, na tělesnou intimitu. Představa této intimity je ryze pornografická. Lidé se po sobě válejí, dělají věci, které se nedělají, jejich sexualita je ohavná a vždy marně napodobuje to, co si mohou dopřát heterosexuálové.
Přikláním se k poněkud staromódnímu přesvědčení, které se ale opírá i o moderní sexuologické studie, že sexualita vyřizovaná zvířecky, mechanicky, pro zábavu, pro osobní uspokojení, s prvky největší sprostoty, nízkosti a násilí, dříve nebo později dopomůže k ochrnutí, či přímo ke smrti duše. Pornografický průmysl je převážně zaměřen na nás, heterosexuály. My jsme jeho nejčastější konzumenti a plátci. Neustále posouvaná laťka toho, co je mezi lidskými bytostmi na sexuální úrovni ještě možné, je nahony vzdálená od toho, jaký význam sexualita a tělesná intimita má. Je pravděpodobné, že za krachy některých manželství a vztahů stojí právě tato nezřízená sexualita, o níž hovoří apoštol Pavel, podporovaná porno průmyslem a pornografickým pohledem na život.
Sexualita, pestrá ve svých formách a vnitřně související s tím, co je pro člověka a vztah podstatné, tedy s láskou, musí být jiná, a to jak u hetero-, tak u homosexuálů. A tam věřím, že kde lidé jakékoliv orientace žijí vydařené, plné a vážné vztahy (které ovšem nepostrádají krize), se i sexualita odehrává tak, aby v ní nebylo místo pro animalitu, násilí a hnus. Jednou provždy, přál bych si, bychom si měli uvědomit, že pokud člověk miluje člověka a je mezi nimi vztah lásky, jímž byli obdarováni a který dobrovolně a svobodně rozvíjejí, chce pro druhého v řadě úrovní lidského života jen dobro, pod nímž si ale bohužel na základě svých interpretačních preferencí kdekdo představuje leccos. Homosexuálové stejně jako heterosexuálové se nemohou zraňovat láskou. Láska nemá limity. Sexualita ano. A lidé, kteří milují, nemohou druhého zraňovat a chtít pro něj něco, co je nebezpečné, nelidské a sprosté. Pokud jsou věci, které mě v současné přesexualizované době zarážejí, není to téma, o kterém poučeně psal Petr Macek a na které jsem se snažil reagovat. Závažnější mi přijde společensky normativní přesvědčení, že „pro radostný život žen“ a pravděpodobně i jejich partnerů, je „klíčová“ „svoboda potratu“, jak se o ní dočítám v českém i zahraničním prostředí. Pokud se v relativně bezpečném a komfortním světě vymění touha „cestovat, pracovat v zahraničí a užívat si“ za život nenarozeného dítěte, přijdou mi debaty o tématu homosexuálního partnerství v církvi vlastně docela snadno řešitelné.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
