Případ Algera Hisse (32. díl - Dopad soudního verdiktu na Ameriku)

Mises.cz: 22. září 2022, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Hissovo odsouzení bylo pohromou pro Americkou levici, Demokratickou stranu a establishment. Muž, který symbolizoval ty nejlepší a nejchytřejší z vládnoucí třídy posledních šestnácti let byl usvědčen z toho, co se ve své podstatě rovnalo zradě.

Mnoho vrcholových lidí z obou politických stran stálo na počátku na Hissově straně, pořádalo peněžní sbírky na jeho obhajobu, pomáhalo mu radou i činem, psalo sympatizující články do novin a zvalo Hisse na své koktejlové večírky. Tito lidé se ocitli usvědčeni téměř stejnou měrou, jako on. Ne z toho, že by snad oni sami byli všichni špiony, ale jako lidé, kteří nedokázali rozpoznat špiona, který se vetřel přímo do jejich středu. A toto byli lidé, kteří se pokládali za ty nejchytřejší z nejchytřejších.

Co se týče zrady komunistických sympatizantů, tak se ukázali být zaslepení svou kmenovou loajalitou a pocitem, že Alger přece vystudoval Harvard a zákony platí jen pro malé lidi. Těmto odborníkům bylo svěřeno rozhodování o zahraniční politice a v tom směru se projevili jako obzvlášť nekompetentní.

Krátce po Hissově verdiktu došlo k další významné události. Ti, kteří prožili toto období komentovali, že právě tato událost srazila na určitou dobu pochybnosti o Hissově vině ve veřejném prostoru téměř k nule. V Británii se jeden z vědců, kteří pracovali na projektu atomové bomby, fyzik Klaus Fuchs, přiznal k tomu, že předával Sovětům jaderná tajemství. Fuchs byl další z okruhu akademicky a společensky etablovaných lidí, do kterých by před tím nikdo neřekl, že se stanou špiony.

Odsouzení Hisse byla voda na mlýn pro velkou část Republikánů. To byli lidé, kteří roky volali, že ve vládě tu působí komunisté. Hissovo odsouzení jim dodalo věrohodnost, kterou před tím postrádali. Nedlouho poté Joseph McCarthy pronesl svůj první proslov o seznamu komunistických špionů na ministerstvu zahraničí, který je obecně pokládán za počátek jeho éry. Hissův případ byl její předehrou.

Podrobné vyprávění o McCarthyho éře by bylo nad rámec tohoto seriálu. Pouze jedno obecné pozorování. Hlavní linie střetu nevedla až tolik mezi pravicí a levicí nebo mezi Republikány a Demokraty, ale do velké míry šlo o vzpouru středních a nižších tříd proti vůdčímu postavení intelektuální třídy a lidí Hissova typu, kteří svou zemi buď zaprodali nebo si nevšímali toho, že přesně to Hiss dělá.

Ztělesněním elity byl Dean Acheson, který nyní podruhé vstoupí na jeviště příběhu, aby předvedl ty nejlepší a zároveň nejhorší vlastnosti novoanglického protestantského étosu. 

V den, kdy byla stanovena Hissova výše trestu, byl Acheson na tiskové konferenci dotázán na to, jestli může Hissův případ okomentovat.

„Případ pana Hisse stále projednávají soudy. Myslím, že pro mě by bylo vysoce nepatřičné, kdybych komentoval právní aspekty případu, důkazů nebo čehokoliv, co se případu týká. Chápu, že účelem vaší otázky bylo dozvědět se něco jiného než tohle.“

„Chtěl bych vyjasnit, že ať už bude výsledek odvolání jakýkoliv, tak já se neplánuji k Algeru Hissovi otočit zády. Myslím, že kdokoliv, kdo Algera Hisse znal nebo s ním kdykoliv spolupracoval má před svým svědomím velmi závažný úkol rozhodnout se, jaký teď bude jeho přístup k němu. Pro mě existují jen malé pochybnosti o těchto standardech a principech. Ty nám byly dány již před dlouhou dobou. Na Olivové hoře. Pokud je chcete znát, najdete je v 25. kapitole Evangelia podle Matouše, verš 35. Hladověl jsem a tys mě nasytil, byl jsem cizincem a ty ses mě ujmul, byl jsem nahý a tys mě ošatil, byl jsem nemocný a tys mě navštívil, byl jsem ve vězení a tys za mnou přišel. Pravím ti, cokoliv si udělal pro toho nejmenšího z mých bratří, jako bys udělal pro mě.“

Republikáni pochopitelně byli pobouřeni a ptali se, co to má znamenat, že se neotočí zády. Kolik ještě špionů si hřeje na prsou?

Acheson toho dne navštívil Trumana a nabídl mu svou rezignaci. Truman mu odpověděl – ne Deane. Udělal si správnou věc. Jsi pořád mým člověkem. Zůstáváš po boku svých přátel, když mají potíže.

Vyprávěl Achesonovi příběh.  Když jsem byl zbankrotovaným obchodníkem s galanterií v Kansas City okolo roku 1919, tak jsem dostal práci od zkorumpovaného Demokratického bosse Jima Prendergasta. V roce 1945 Prendergast zemřel zlomený a bez přátel těsně poté, co vyšel z vězení. A já jsem šel na jeho pohřeb. Média se mi za to pořádně vysmála. Bylo vysloveno mnoho kritiky. Ale já se musel postavit vedle rakve starého zlomeného muže, který zrovna opustil vězení. V dlouhém období, až se přeženou všechny mediální bouře, lidé si budou pamatovat muže, kteří zůstali stát při svých přátelích. To je to, co se počítá.

Později se Acheson omlouval za to, co označil za „nevhodně zvolená slova.“ Před senátním výborem vysvětloval, co myslel tím, že se neotočí k Hissovi zády.

„Zaprvé, mé odmítnutí bavit se o podstatě případu mi připadá jako jediné možné. Zadruhé, proč jsem celou záležitost nenechal být v tom okamžiku? Protože, jak se potvrdilo, tak mnozí pokládali můj vztah k Algeru Hissovi za relevantní pro mou způsobilost zastávat úřad ministra zahraničí. Tito lidé to mají právo vědět.“ 

„Člověk musí zůstat věrný zásadám, podle kterých žije. Cesta mlčení nebo zbabělosti je lákavá. Nejbezpečnější je samozřejmě vyhýbat se situacím, které jsou nepříjemné nebo nebezpečné. Takové způsoby mohou člověka zachránit v momentální situaci, ale nakonec mají hořké a zlé dopady. V dlouhých dnech a rocích, které následují po takovém rozhodnutí, člověk musí žít sám se sebou. Důsledky života s rozhodnutím, o kterém člověk ví, že povstalo z bázlivosti a zbabělosti zasahují samotné kořeny života. Není to pouhá otázka klidu mysli a svědomí, ačkoliv i to je důležité, ale integrity charakteru.“

„Zatřetí, co se týče podstaty mého sdělení, pan Hiss byl v té nejhorší situaci, v jaké se člověk může nacházet. Výsledek jeho odvolání by měl už jen minimální dopad na jeho osobní tragédii. Na člověka v této situaci jsem aplikoval principy milosrdenství z Evangelia. To je tradicí, ve které jsem byl vychován a která sahá za hranice mojí paměti.“

„Začtvrté, nemohl jsem věřit tomu, že to, co jsem vyslovil, obsahovalo tu nejmenší implikaci, že snad schvaluji činy, ze kterých byl pan Hiss obžalován nebo usvědčen. Pro dobro těch, kteří vytvořili pochybnosti tam, kde žádné nebyly, ponížím se a vyslovím, co by mělo být očividné. Žádným způsobem neschvaluji tyto činy, ať už by je spáchal přítel nebo naprostý cizinec a nikdy nebudu vědomě tolerovat žádnou neloajální osobu na ministerstvu zahraničí.“

Ne všichni toto Achesonovo vysvětlení přijali. Jeden z kritiků řekl, že Acheson si dopřává luxus osobního přesvědčení, které mohlo ministerstvo zahraničí pouze poškodit. Tento kritik a další byli toho mínění, že zrada a špionáž jsou věci, pro které by se člověk měl obrátit zády ke svým přátelům.

Podezřívavost, která se rozšířila po Hissově odsouzení, se přelila i mezi část establishmentu. John Foster Dulles, který se stal ministrem zahraničí za vlády Eisenhowera, se stal velmi opatrným vůči určitému typu kandidátů na významné pozice a neustále se vyptával na jejich dřívější život, kontroloval to, co četli a tak dále. Když se ho někdo zeptal na tohle chování, tak odpověděl: „Nemohl bych přežít dalšího Algera Hisse.“

Určitá skupina levicových intelektuálů se nedokázala vyrovnat s představou, že „jejich chlapec Hiss“ by mohl být vinen. Nebo i kdyby byl, tak pořád byl určitě daleko lepším člověkem než ten hrozný Chambers. Jedna velmi vážená dáma z Park Avenue to vyjádřila takto: „Chambers byl skutečným viníkem, protože vyprávěl věci, které bylo lépe nechat spát.“

Z těchto kruhů se začalo šířit několik verzí toho, „jak to skutečně bylo,“ které se snažily Hissovu vinu minimalizovat.

Nejrozšířenější z těchto verzí tvrdí, že skutečným špionem v případu byla paní Hissová. Hiss byl tak dokonalým gentlemanem, že jí kryl i za cenu toho, že se nakonec nechal zavřít místo ní. Tito lidé buď věřili tomu, že ona udělala veškerou špionáž bez jeho vědomí, nebo že ho ke špionáži přinutila.

Verze toho, že Hiss byl sice mírně nalevo, ale jeho manželka byla zapálená komunistka, která ho ke všemu přinutila proti jeho zdráhání, bylo mimochodem to, co si mysleli jeho první dva právníci, William Marbury a Ed McLane. Také si to údajně myslel soudce Kaufman a Eleanor Rooseveltová.

Obě teorie mají vážné trhliny. První manžel paní Hissové prohlásil, že představa, že Priscilla k něčemu donutila Algera je podobná představě, že veslice by utáhla parník Queen Mary. Mimo to Hiss byl plnoletý, svéprávný a plně odpovědný za své činy.

Co se týče možnosti, že ona by zastala jak špionáž, tak přepisování dokumentů bez jeho vědomí, tak to v první řadě nevysvětluje, proč by Hiss s sebou domů nosil všechny papíry, které se netýkaly jeho práce a za druhé, jak by dovedla zatajit, že si bere tyto papíry z jeho aktovky a každou noc je hodinu přepisuje na stroji.

Paní Hissové se na tyto teorie jednoho dne zeptal jeden její známý. Ta se hořce usmála a odpověděla: „Lidé mě obviňují za všechno špatné, co se Algerovi stalo už od okamžiku, kdy jsme se poznali.“

Tento známý k odpovědi paní Hissové připojil svou vlastní interpretaci. Kdo o ní šíří tyto teorie – Hissovi přátelé z Harvardu a kolegové z ministerstva zahraničí. Ti jsou všichni levičáci třicátých a čtyřicátých let, kteří sice na povrchu podporují feminismus, ale v koutku duše v nich zůstal mužský šovinismus a Priscillu Hissovou neměli rádi hlavně za to, že byla ženou, co se nesmířila s rolí hospodyňky pořádající čajové dýchánky pro ostatní manželky diplomatů.                        

Někteří intelektuálové se pokusili ospravedlnit Hisse tím, že řekli – ano, byl špionem, ale byl jako Julian Wadleigh. Někdo, kdo se snažil bojovat proti fašismu tím, že sdílel informace s největší antifašistickou vládou té doby.

Této teorii se vysmála známá Britská spisovatelka Rebecca Westová. Takové smýšlení ukazuje jejími slovy „chaos v morálních a intelektuálních hodnotách. Aby člověk bojoval proti Hitlerovi, nemusel se stát komunistou nebo zrádcem. Z mých zkušeností z Británie mohu říci, že role komunistů v antifašistickém hnutí byla sporadická. Komunisté se aktivovali pouze tehdy, když to sloužilo zahraničním zájmům Sovětského svazu. Poté bylo jejich jediným cílem ukrást si antifašistické hnutí pro sebe a zcela ho podřídit komunistické straně. Kdokoliv, kdo věděl cokoliv o komunistické straně, dokázal říct, že nepředstavovala žádnou upřímnou opozici vůči totalitarismu.“

„I pokud by toto vysvětlení mělo být omluvou, tak se nehodí na Hissův případ. Pokud byl Hiss špionem, tak akceptujeme Chambersův příběh o tom, že Hiss byl člen komunistického podzemí již od roku 1934. Tehdy byl Hitler u moci teprve několik měsíců. Za tu krátkou dobu by Hiss ideologicky musel urazit obrovský kus cesty od umírněného Demokrata ke členovi tajného komunistického podzemí.“

„Poslední problém s tímto vysvětlením je, že samotný pan Hiss se nikdy nesnížil k tomu, aby vyslovil takový nesmysl. Jeho tvrzení je, že dokumenty nebral.“

Jedna ze zajímavých šokových vln po Hissově verdiktu byla, že u části levice a Demokratů vyprovokovala to, co je zřídka vidět u politických aktivistů. Upřímné zpytování svědomí. Mnoho Demokratů řeklo – je těžké si to připustit, ale byli jsme u moci bez účinné opozice šestnáct let. Měli jsme prezidenta, obě komory parlamentu, nakonec i drtivou většinu u Nejvyššího soudu. My jsme jmenovali všechny úředníky, my jsme na sebe vzali celou odpovědnost za národní bezpečnost a na konci té doby je náměstek na ministerstvu financí sovětským špionem, osobní asistent ministra zahraničí sovětským špionem a Bůh ví, kolik dalších špionů na nižších pozicích. Něco se tu pořádně pokazilo.

Tohle nejen vypadá špatně, tohle je špatné. A i když jsou tu všechny ty „úspěchy“, za které si my Demokraté gratulujeme, tak tohle je oblast, kde si objektivně musíme dát nedostatečnou. Musíme se omluvit a vyčistit svůj dům – a tentokrát chybovat na straně čistoty. Nikdo nemá nárok na místo na ministerstvu. Musíme zabezpečit, aby se něco podobného nikdy neopakovalo.

Nakonec, až se tohle všechno zařídí, tak si sami doma před zrcadlem musíme přiznat, jak ohromně naivní jsme byli ohledně komunismu, komunistické strany a Sovětského svazu. Jak jsme jim naletěli na všechny řečičky, kterými nás oblbovali, jak jsou na straně pokroku a chtějí stejné věci, jako chceme my, jen je chtějí rychleji.

Jeden universitní profesor, který byl levičákem ve třicátých letech, své studenty v šedesátých letech varoval: „Za mého mládí jsme měli pořekadlo – na levici není nepřátel. Jak jsme se tehdy mýlili!“

Henry Wallace, Rooseveltův viceprezident, který ještě o pár let dříve prohlašoval, že komunisté mají nejblíže k ranným křesťanským mučedníkům, vydal v roce 1952 článek s názvem „V čem jsem se mýlil“ (Where I Was Wrong), kde prohlásil, že Sovětský svaz je zcela zlý a nehumánní systém.

Leslie Fiedler, levicový universitní profesor a literární kritik, analyzoval Hissův případ z tohoto úhlu pohledu. Napsal:

„Mnoho z nás levičáků chtělo věřit v Hissovu nevinu, protože jsme se nechtěli postavit tváří v tvář naší dřívější naivitě. Pokud je Hiss nevinný, možná jsme všichni nevinní. Pokud on dokáže pohřbít své hříchy, možná my dokážeme pohřbít ty naše. Hanebný akt pro lidi, kteří se holedbají, jak jsou obdařeni analytickými schopnostmi a principy. Dozajista celá naše generace tu stála před soudem spolu s Algerem Hissem. Byli jsme souzeni ne za to, že bychom usilovali o lepší svět, ale za to, že jsme při tomto úsilí nahradili intelekt sentimentalitou. O co zde běží není, že by snad většina z nás byla agenty KGB, ale o to, že většina z nás byla tak zaměstnána popíráním toho, že KGB existuje nebo že záleží na tom, co KGB dělá, že jsme nedokázali ve Stalinově Sovětském svazu identifikovat smrtelného nepřítele všech hodnot, kterým tak hluboce věříme. Není nutné, abychom sami sebe neustále rituálně bičovali. Přáli jsme si dobro a nějakého dobra jsme snad i dosáhli. Ale také jsme při tom nechtěně napáchali mnoho zla. Bez pochopení toho, co Hissův případ znamená a co se nám zoufale snaží ukázat se nebudeme schopni posunout od dětské nevinnosti k dospělé odpovědnosti.“

Za tuto výzvu se postavilo několik významných levicových intelektuálů jako dvorní historik prezidentů Trumana a Johna Fitzgeralda Kennedyho Arthur Schlesinger mladší a filosof Sidney Hook. Ti se snažili přetvořit Americkou levicovou scénu tak, aby byla stejně bojovně antikomunistická, jako části pravice.

Výsledky všech těchto snah a sebezpytování jsou smíšené. Levice zde nakonec nepopřela sebe samu. Nedospěla k tezi, že velká vláda je zlem sama o sobě. Vláda a stát v levicovém přesvědčení stále zůstaly nástroji, které v principu lze použít pro vykonání dobra a problém komunismu je pouze to, že dobro zkrátka nevykonává.

Co všechny tyto snahy na úrovni federální vlády nakonec dokázaly, byla neomezená exploze vojenských rozpočtů a neomezený nárůst bezpečnostního aparátu různých špionážních a kontrašpionážních agentur. Nikdo si po určitou dobu netroufl hlasovat proti nárůstu vojenských a bezpečnostních výdajů, protože by se okamžitě ocitl v podezření ze sympatií se Sovětským svazem. Až do sedmdesátých let nikdo ze zákonodárných sborů pořádně nezkontroloval, co úřady jako CIA, NSA, FBI se svou mocí, možnostmi a zdroji, které získaly právě v této době, provádějí.

Vznikl zde pravo-levý koncensus ohledně zaměření zahraniční politiky a ta samotná se stále více dostávala do vleku toho, co naplánovali a doporučili experti z bezpečnostních úřadů. Jedna iluze byla nahrazena jinou.

Samotný Arthur Schlesinger se pustil do horlivého ospravedlňování tohoto stavu. Když se prezident Truman dostal pod palbu kritiky za to, že nepožádal Kongres o vyhlášení války v Koreji tradičním zákonným postupem, ale svou jednostrannou akcí poslal vojáky bojovat proti komunistické agresi, byl to Schlesinger, který z hlediska historika tento postup ospravedlňoval. Do takzvané „velké debaty“ v Senátu ohledně prezidentových pravomocí přispěl článkem s výčtem všech historických precedentů, kdy armáda Spojených států zasahovala v zahraničí bez schválení Kongresu. Drtivá většina těchto příkladů byla nesrovnatelná s vysláním celé armády do žhavé války. Aby opticky zvýšil jejich počet, Schlesinger uváděl incidenty typu dvanáct kavaleristů pronásledovalo zloděje dobytka přes mexické hranice. (V roce 1973, kdy Nixon čelil narůstajícímu tlaku na své odstoupení, Schlesinger tento článek rozvinul do knihy Imperiální prezidentství, kde naopak prezidentské pravomoci vysílat vojáky do zahraničí kritizoval).

Schlesinger argumentoval, že lidé New Dealu byli měkcí vůči komunismu pro svoji naivitu, nikoliv pro náklonost New Dealu vůči komunismu nebo podobnost jeho politik s komunismem. Jinými slovy byla to chyba, nikoliv vlastnost systému. Tato jeho taktika, jak zachránit pověst a „výdobytky“ New Dealu v očích veřejnosti, byla v podstatě úspěšná.

(Schlesinger a ostatní se dostali pod palbu kritiky další generace levičáků, která jim zase vyčítala, že svým přístupem umožnili McCarthyho éru a vznik vojenskoprůmyslového komplexu.)

Jen velmi málo lidí nalevo od středu mohlo po Hissově odsouzení říct „my jsme vás varovali“. To byli především staří levičáci, kteří měli osobní negativní zkušenost s komunistickou stranou a sovětským podzemím. 

Diana Trillingová napsala, že Hissův případ vyvolal šok ve všech lidech. Pro většinu to byl šok překvapení, ale pro staré levičáky to byl šok poznání. Všichni, kdo se pohybovali kolem komunistické strany nebo ve straně ve třicátých letech věděli, že je tu tajné podzemní křídlo. Když staří levičáci viděli Hisse a Chamberse, tak si uvědomovali, že mohli snadno dopadnout úplně stejně, jako některý z nich.

John Kenneth Galbraith přišel se svým pohledem na Hissův případ a vysvětlením, proč byl verdikt pro tolik levičáků obnaženým nervem. 

Povšiml si, že Chambers ve svých prvních vystoupeních před HUACem neobvinil nikoho z žádných zločinů a spíše svým druhům ze třicátých let podával ruku usmíření. Chambers popisoval jejich členství ve straně a podzemní práci jako hřích, ale odpustitelný hřích, ze kterého se lze kát a zpovídat tak, jak se kál samotný Chambers. Nechal Hissovi otevřenou cestu k ústupu. Hiss se při svém prvním vystoupení mohl přiznat k tomu, že byl členem debatního komunistického kroužku a říct: „V mládí jsem udělal několik bláhových věcí. Kdo je neudělal?“ Pokud by Hiss udělal tohle, pokud by využil svou první šanci, kdy dostal do ruky mikrofon k vytvoření porozumění, tak nejenže by mu to prošlo a celý případ by se nikdy nestal, ale řada lidí spekulovala o tom, že několik dalších let by bylo daleko méně drsných a země by se mohla vypořádat s problémem komunismu a zrady méně bouřlivým způsobem.

Ovšem Hiss tohle neřekl. Místo toho zaujal pózu – nikdy jsem nebyl komunista, nikdy jsem nemluvil s komunistou, nikdy jsem neměl za přítele komunistu, jak se vůbec opovažujete naznačovat, že já, velký Alger Hiss z Harvardu, bych mohl být v nějakém spolku s komunisty. Tím implikoval, že kdokoliv, kdo měl kdykoliv něco společného s komunisty, se dopustil neodpustitelného zločinu proti přírodě. Toto byl daleko srozumitelnější a přímočařejší standard, než který navrhoval Chambers.

Byl to Alger Hiss, kdo nastavil standard posuzování viny v McCarthyho éře. Problém byl, že podle tohoto standardu mělo obrovské množství lidí na levici co vysvětlovat. Když Alger Hiss nejen popřel, ale zcela zavrhl svoji minulost, tak tím zavrhl minulost mnoha dalších lidí. Řada lidí si pak mohla vzpomínat – víš, jak jsme tehdy byli na té dobročinné sbírce na obhajobu Scottsboro Boys a ukázalo se, že to byla komunistická akce a peníze šly kdoví kam? Kdo to mohl tenkrát tušit?

Většina by sice nemusela vysvětlovat tolik, jako musel vysvětlovat Alger Hiss, ale na druhé straně většina by za sebou neměla tucet nejlepších právníků v zemi a Eleanor Rooseveltovou píšící sympatizující novinové sloupky.

Právě tohle je zdrojem rozrušení, které velká část levice pociťovala ohledně Hissova případu. Alger Hiss svým absolutním popřením a zavrhnutím jakékoliv komunistické aktivity vytvořil tolik kostlivců ve skříních, že celá generace si prošla následujícím desetiletím s obavami (většinou nenaplněnými), aby probůh někdo jejich skříň neotevřel.

Posledním z efektů verdiktu v Hissově případu bylo, že se Richard Nixon stal ještě slavnějším. Už na podzim 1950 byl zvolen senátorem a dal sbohem příštipkaření v dolní sněmovně. V roce 1952 si ho Eisenhower vybral jako svého viceprezidenta.

Nixonova role v případu mu zajistila trvalé nepřátelství mezi mnoha vzdělanými progresivisty. Intenzivní nechuť, kterou k němu tito lidé pociťovali má skutečně svůj počátek v Hissově kauze. Hiss byl jedním z nich, všichni se ho proti Nixonovi zastali a Nixon jim ukázal, jakými byli hlupáky a jak se mýlili. Nikdo nemá rád, když se ukáže jeho hloupost. 

Nixon v roce 1990 prohlásil: „Nikdy mi neodpustili to, co jsem udělal Algeru Hissovi, ačkoliv tím, komu by nikdy neměli odpustit, byl Hiss.“

Nixon jim oplácel. Během svého proslovu v kampani 1952 řekl: „Vzpomínám na temné dny Hissova případu. Ti samí novináři, ti samí rádioví komentátoři, kteří na mě útočí dnes, byli vehementně proti mně i v době, kdy jsem vyšetřoval Algera Hisse. Ale já jsem pokračoval v boji, protože jsem věděl, že mám pravdu. Mohu říct posluchačům u radiopřijímačů a divákům televizí, že já se nemusím omlouvat americkému lidu za to, že jsem dostal Algera Hisse tam, kde je dnes.“

Když kandidoval na guvernéra Kalifornie v roce 1962 a prohrál, tak měl svou slavnou „poslední tiskovou konferenci“ kde oznámil „odchod z politiky“ a řekl shromážděným novinářům: „Šestnáct let, už od doby Hissova případu, jste si užili spoustu zábavy. Měli jste příležitost mě napadat.“

V příštím díle se ještě jednou podíváme k soudu a to na teorii, na kterou Hiss přísahal po zbytek svého života. Totiž že jeho odsouzení bylo důsledkem „podvodu prostřednictvím psacího stroje.“

Na další díl seriálu od Vládi Krupy se můžete těšit již za týden.