Snímek režiséra Stephena Frearse a scenáristy Petera Morgana je skvělý celý a Helen Mirren dostala Oscara za strhující ztvárnění Alžběty II. v něm naprosto oprávněně. Ale podobně jako film Královna dokázal to zásadní o nedávno zemřelé panovnici vměstnat do děje odehrávajícího se během zhruba týdne, to zásadní z celého filmu se autorům podařilo dostat do jediné téměř němé scény. Která mimo jiné říká, že královna na křik nereaguje.
Nemůžete vést sedmdesát let říši, aniž se zásadně vepíšete do její popkultury – a v případě Velké Británie to znamená do popkultury světové.
Od muzikantů to královna Alžběta II. spíš schytávala; hlavně od konce 70. let a po následující dekádu, v době, kdy britskou politiku vedla Margaret Thatcherová. Slavně se do ní trefil ironický popěvek God Save the Queen od Sex Pistols, The Smiths jí „věnovali“ album The Queen is Dead, Stone Roses ji vyháněli z trůnu písní Elizabeth My Dear… Těžko v těch případech rozlišovat, nakolik šlo o útok na konkrétní osobu a nakolik na královskou instituci jako takovou; ono to v případě Alžběty II. splývalo víc než u jiných panovníků. A funkce jí coby člověku zapovídala bránit se.
Vynikající film Královna (2006) právě na rozdílnosti těchto rovin staví. Snímek režiséra Stephena Frearse a scenáristy Petera Morgana (autora seriálu Koruna rovněž o Alžbětě II.) s oscarovou Helen Mirrenovou v hlavní roli mapuje týden po smrti princezny Diany. Královna se ocitá mezi mlýnskými kameny: na jednu stranu její jednání určuje tisíciletá tradice, která vylučuje velká gesta a projevy emocí, na straně druhé je pod tlakem veřejného mínění, jež žádá, aby se pro jednou zachovala jako člověk – a právě že do třetice taky jenom člověk je. „Její“ film je fantasticky přesnou studií světa, kde se každé slovo váží na lékárnických vahách a kde i přes všechnu vůli dělat věci správně máte prostoru na manévrování, asi jako když se otáčíte s žebříkem v komoře.
V jedné z nejkrásnějších filmových scén, jaké znám, Alžběta II., uštvaná tlakem médií i veřejnosti, uvízne s džípem kdesi ve Skotsku a spatří neméně štvaného, leč stále hrdého jelena čtrnácteráka. Navzájem si hledí do očí – králové každý svého druhu, kterým jdou po krku všichni okolo. Tu nesmírnou samotu si nikdo z nás nedovede představit.
