Není kouře bez ohně. A není Motejla bez kouře
Takto prý žertovali o Otakaru Motejlovi jeho přátelé. Byl nepřehlédnutelný. Nejen kvůli všudypřítomným cigaretám a přenosnému popelníčku, který mu darovali, ale hlavně svou povahou, noblesou, smyslem pro humor a neúnavností, s níž odmítal plout s dobovými proudy. Ať už jako advokát, ministr spravedlnosti nebo první český ombudsman.
Před rokem 1989 proslul Otakar Motejl především jako právní zástupce disidentů. S touto érou se jistě pojilo dost bizarních historek ze soudních jednání, škoda jen, že v 90. letech se ho na to novináři zřejmě moc neptali, rozhodně ne ti rozhlasoví.
Zato se z jediného profilového rozhovoru z té doby dozvíme o tom, jak jednoznačně negativně se k Motejlovu studiu práv postavil jeho otec, rovněž právník. Bylo potřeba souhlasu rodičů s přihláškou na vysokou školu. Otec nesouhlasil, nepodepsal a řešil situaci pohlavkem. Marně, syn naštěstí vystudoval a do roku 1968 se z advokáta vypracoval až na soudce Nejvyššího soudu.
Otakar Motejl se poté, co byl odejit z Nejvyššího soudu po ruské okupaci roku 1968 (jako nestraník se v normalizační atmosféře nemohl a ani nechtěl v soudcovském křesle udržet) stal proslulým obhájcem disidentů.
Na normalizační léta vzpomínal po Motejlově smrti Jan Ruml. „Strejda Motýl“, jak mu celá rodina přezdívala, mu utkvěl v paměti jako člověk, který se nebojí, nevzdává a jehož právní erudice je zcela mimořádná. V podstatě muž svou solidností připomínající první republiku, ale – jak se ukáže na konci jeho života – přitom neustále připravený držet krok s dobou. Jako když se ve funkci ombudsmana pouštěl do zkoumání hraničních případů práv člověka v čím dál tekutější digitální době.
Neumím se dost dobře přizpůsobovat kolektivnímu cítění
Jako politik po roce 1989 příliš neuspěl a moc se mu v ní nelíbilo. Brzy totiž poznal, že cesta k politickému úspěchu vede často přes lidi, kteří „umějí dohody“, kdežto jeho víc zajímalo diskutovat s lidmi, kteří věci rozumějí. Ze Zemanovy vlády odešel poté, co neprosadil svou reformu justice.
V té době už se ale rýsovala jeho další životní výzva, a zde se toto lehce zprofanované slovo opravdu hodí použít. Od nově zřízené funkce ombudsmana čekali politici málo a občané možná až příliš. Úřad ombudsmana si pod křídly Otakara Motejla musel postupně vykolíkovat hřiště, na kterém bude hrát, tedy například čí podněty, jakého druhu, k jakému úřadu a v jakém časovém horizontu jejich vyřízení tvoří onu agendu, v průběhu času se navíc proměňující. A jeho záběr byl skutečně široký – byl tázán na „přepadové“ inspekce ve věznicích a zároveň i na to, co má prezident Klaus udělat s Lisabonskou smlouvou.
Ironik až do konce
Motejl byl počátkem nového století a vlastně až do konce života častým hostem rozhlasových diskusí, ve kterých květnatým způsobem vysvětloval své postoje, přičemž často musel vzhledem k oboru tak trochu tančit mezi vejci. O to víc vyniknou momenty jeho lehce podprahového smyslu pro humor. Svou práci bral velmi vážně, sám sebe nikoliv. Na otázku, jak spolu souvisí rozšíření pravomocí ombudsmana a rozšířením povinností jeho úřadu, odpověděl takto: „Negativně. Pravomoce zůstávají a povinností přibývá.“
Sloužil neúnavně až do 9. května 2010. Možná tehdy mnozí tušili, že s ním odešla zakladatelská osobnost a skutečná duše této instituce, kterou bude těžké nahradit. 10. září 2022 by se dožil devadesáti let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
