Novinka z edice Prokletí reportéři Kamenné věže tentokrát čtenáři předkládá válku v Čečensku. Jagielski očima návštěvníka také pomáhá pochopit, z čeho vyrůstá a jak se chová čečenská společnost.
27 smrtí Tobyho Obeda. Vychází kniha o hrozivých podmínkách v kanadských školách |
„Je to společnost klanová, která má trochu jinou hierarchii hodnot, než jakou známe v našem světě. Autoritu přirozeně nesou starší, jak velí tradice, lidé dodržují modely chování, které moderní svět už v podstatě opustil. Ruská válka v Čečensku je tak zároveň střetem dvou různých světů, které se těžko mohou domluvit. Ale Jagielski píše hodně i o tom, jak těžko hledají shodu sami čečenští vůdci mezi sebou: do jaké míry se podřizovat Moskvě? Jeho sonda, do ,politické duše Čečenska’ je nesmírně cenná, ukazuje nám kus neznámého světa - a čteme ji jedním dechem,“ uvádí Petruška Šustrová, která knihu Kamenné věže přeložila.
„Bylo jim oznámeno, že jsou svobodní. Dozvěděli se to z televize jedné prosincové noci roku 1991. Hlasatel v televizních zprávách oznámil, že právě toho dne velkou říši rozpustili, zrušili prezidenta Ruska, Ukrajiny a Běloruska, kteří se tajně sešli v Bělověžském pralese. Místo radosti vyvolala zpráva o svobodě hrůzu, a dokonce pocit ponížení. Slované znovu ukázali kavkazským horalům jejich místo, znovu jim dali najevo své pohrdání, oklamali je,“ píše Jagielski.
Další Jagielskiho knihou, kterou nakladatelství Absynt vydalo, je Modlitba za déšť, která je výsledkem autorových jedenácti cest do Afghánistánu mezi lety 1992 a 2001.
Shodou okolností vyšla nedávno v edici Prokletí reportéři i další kniha popisující život v Afghánistánu. Knihkupec z Kábulu norské spisovatelky a novinářky Åsne Seierstad je však specifický v tom, že dává nahlédnout do života jedné a ne zcela typické rodiny Sultána Chána.
„Sultán chápe svou práci jako životní misi – chce Afghánce vzdělávat a nechávat svobodně zaznít všechny názory. Doma ale platí jen jeho slovo. Rozhoduje o celé rodině. Kdo si koho může vzít, s kým se smí stýkat, kde a zda vůbec může pracovat. Nemá rád burky, ale ženy s vlastním rozumem také ne,“ uvádí nakladatelství Absynt. Autorka v úvodu uvádí, že ačkoli byla v rodině host, cítila se tam jako doma:
„Nesmírně dobře se o mě starali, všichni byli štědří a upřímní. Užili jsme si spoustu legrace, ale zároveň jsem snad nikdy nebyla na nikoho tak naštvaná jako v rodině Chánových, nikdy jsem se tak nehádala jako tam. Myslím, že jsem nikdy neměla takovou chuť někoho uhodit. Popouzelo mě pokaždé to samé: způsob, jakým muži zacházeli se ženami.“
