Když loni nakladatelství Crew vydalo první sešit příběhů Pan Neporazitelný od francouzského kreslíře Pascala Jousselina, bylo to v českém prostředí velmi osvěžující. Zvláště když čeští nakladatelé v poslední době po prvotním několikaletém nadšení citelně ztratili zájem o alternativnější francouzskou tvorbu. Příběhy Pana Neporazitelného jsou sice spíš než uměleckou protiváhou komerční frankofonní produkce, která u nás naopak nyní konečně zažívá docela dobré časy, jakýsi krok stranou. Ale krok nesmírně cenný, protože v  obrovské současné světové komiksové produkci (možná až nadprodukci) připomíná základní schémata komiksového vyprávění a jejich limity a úskalí.

Bez respektu k perspektivě

Připomeňme to podstatné z prvního sešitu: Pan Neporazitelný sice vyhlíží jako nenápadný mužík s bříškem, ale ve skutečnosti by dokázal snadno zvládnout jakéhokoliv komiksového protivníka. Vystupuje totiž z hranic komiksového vyprávění a svobodně se pohybuje mimo jeho časoprostor. Zjednodušeně řečeno: Jousselinův hrdina žije jak uvnitř příběhu, tak vně – a své zázračné (pro ostatní postavy) kousky provádí díky tomu, že dokáže přeskočit z jednoho komiksového okna do jiného navzdory standardní dějové posloupnosti. Názornější je vždy ukázka. Proto má ostatně na kombinéze (či spíše tričku) místo blesku nebo jiného chlapáckého symbolu mřížku komiksových oken.

Jousselin na tomto principu dokázal vystavět množství zábavných a překvapivých gagů – a naštěstí nezůstal jen u toho. Svého hrdinu doplnil dalšími postavami, které narušily symboliku a úzus komiksového vyprávění jinak: jeden mladík nerespektoval perspektivu a k prostředí na obrázku se choval jako k placatému, nenápadný stařík zase uměl „zhmotnit“ promluvové bubliny a učinit je materiální součástí děje. A nakonec se objevil i superpadouch, který dokázal procházet nikoliv mezi okny jako Pan Neporazitelný, ale přímo skrze list – najednou tedy prošel zdí a objevil se na obrácené straně sešitu.

Druhá verze děje

Čtenáři tak byli zvědaví, zda se autorovi v pokračování příběhů Pana Neporazitelného podaří objevit a nabourat nějaké další prvky komiksového vyprávění. Nutno konstatovat, že budou spíše zklamaní. Nové prvky tu totiž najdeme v podstatě tři, přičemž nosný je jen jeden z nich. Jde o dvě alternativní verze příběhu, které spustí padoušský vynález. Znázorněny jsou rozkládací stránkou, která pří rozložení vyjeví druhou verzi děje; obě však směřují ke stejnému zakončení. Není to špatný nápad, ale řekněme že výrobně poněkud náročnější. Druhý nápad se týká barev (jedna superhrdinka dokáže ovládat barvy), ale ten se zdá být použitelný jen velmi omezeně, jeho srozumitelnost a překvapivost není taková jako u ostatních hříček. Třetí pracuje s hrdinkou, která se v příběhu pohybuje nazpět – a opět je to spíše pokus ve stadiu hledání než opakovaně využitelná „superschopnost“.

Oproti prvnímu sešitu, který se skládal nejčastěji ze stránkových či dvoustránkových příběhů, v novince nalezneme několik rozsáhlejších dobrodružství. V jednom opět figuruje populární superpadouch Šprýmař procházející listem knihy, ve druhém se skupinka venkovských superhrdinů vydává do amerického velkoměsta, aby tu zastala práci přemožených Kaloňmana, Grasshopper Boye a Rapiduse – parodií na superhrdiny z amerických komiksů. A v závěrečném příběhu jde i trochu do tuhého, když Pan Neporazitelný narazí na rovnocenného protivníka, tedy mimozemšťana, který stejně jako on nerespektuje omezení komiksových oken, a dokonce dokáže jiné postavy vyhodit do „velké prázdnoty“, což znamená vystrčit je mimo komiksové okno – a tedy úplně odstranit z fikční komiksové reality.

Druhý díl Pana Neporazitelného tedy už není takový náraz, jako byl ten první, protože čtenáři přece jen vědí, co očekávat. Jousselinovy nové pokusy o podvracení úzu komiksového vyprávění sice už nejsou tak jiskrné a nosné jako předtím, ale stále dokážou pobavit – a občas i přimět k zamyšlení, jak vlastně komiksové médium funguje a jak už všechny jeho zažité mechanismy přestáváme vnímat.