Říká se jim krajkové sochy a jsou to objekty, které jste ještě nikde neviděli. Nabývají nejrůznějších organických tvarů nebo následují striktní geometrické linie. Proplétají se od podlahy ke stropu anebo fungují jako svébytné obrazy na stěnu. Jsou pestrobarevné, jindy zase v nenápadné režné barvě. Jedno ale mají společné: ručně vyráběnou – paličkovanou, šitou, háčkovanou nebo pletenou – krajku a ruce talentovaných českých a slovenských umělkyň, které jí daly v druhé polovině minulého století nezvyklou a mnohdy monumentální podobu.
Vamberecká krajka je na seznamu tradiční lidové výroby. Ministerstvo ji chce dostat na seznam UNESCO |
Marie Vaňková Kuchynková, Luba Krejčí, Vlasta Šolcová, Emilie Frydecká nebo Ludmila Kaprasová prosluly neobyčejným a ve světě zcela výjimečným propojením krajkářského řemesla a volného umění. To prezentovaly nejen na světových výstavách v Bruselu (1958) nebo Montrealu (1967), kde sklidily úspěch, ale také na prestižních krajkových bienále, jež se konala především v Belgii, odkud do totalitní země přivážely nejhodnotnější ocenění, tehdy v podobě Zlatých paliček.
Díky řemeslu, které se u nás rozvinulo za Marie Terezie, jež v roce 1767 založila první krajkářskou školu, našly tehdejší umělkyně své svébytné umělecké vyjádření. „Byla to naprostá výjimečnost bývalého Československa. Předválečného i komunistického,“ vysvětluje mi na výstavě Uměleckoprůmyslového musea The Power of Lace její kurátorka a historička umění Konstantina Hlaváčková v doprovodu nápadné hudební stopy. Ta vznikla v ateliéru Kláry Mrkusové za pomoci nití, dřevěných krajkářských paliček a kovových jehel a dodává celé výstavě, jež je k vidění do poloviny září, až tajemný zvukový podkres.
 |
Zpět ale k hlavním hvězdám výstavy: krajkovým sochám. Abychom jejich úspěch ve světě pochopili, musíme si uvědomit, na co výše zmíněné umělkyně navazovaly, připomíná kurátorka sbírky textilu a módy Uměleckoprůmyslového musea v Praze v jednom ze dvou výstavních sálů expozice, kterou s týmem připravila i kvůli zasedání organizace ICOM (Internacional Council of Museums). Té se rozhodla prezentovat, co má z hlediska české textilní tvorby mezinárodní přesah, ale zároveň není zcela zprofanované.
„Kdybychom delegaci ukazovali návrhy od Hany Podolské nebo Ústavu bytové a oděvní kultury, asi bychom ji příliš neoslnili,“ říká s kapkou nadsázky Konstantina Hlaváčková a jedním dechem dodává, že pokud chce muzeum, kde má na starosti textil 20. a 21. století, konkurovat sbírkám, jež obsahují kousky od značek jako Dior, Balenciaga nebo Alexander McQueen, musí na to jít jinak.
I proto vsadila na unikátní československou generaci umělkyň, jíž se díky silnému řemeslnému zázemí podařilo na světové scéně prorazit. Důvod tohoto úspěchu je podle Konstantiny Hlaváčkové nasnadě. „V roce 1919 tu vznikl Státní ústav školský pro domácký průmysl. Naučil generace lidí textilní řemeslo, ale zároveň dal prostor obrovským pedagogickým osobnostem. Ty nenahlížely na krajku jen jako na lidovou techniku, ale zejména jako na umělecký prostředek,“ vysvětluje kurátorka výstavy.
Mezinárodní úspěch československé krajky tehdy k překvapení všech předčil i belgický, a to i přesto, že Flandry patřily tradičně mezi krajkové velmoci. Na podpoře některých řemesel, včetně jejich zahraniční prezentace, měl tuzemský komunistický režim zájem, protože tato řemesla mylně spojoval s lidovou tvořivostí. Ona podpora ovšem měla i pozitivní význam, protože krajka u nás po druhé světové válce přežila a dál se rozvíjela.
Krajka nejsou jen dečky
Když pak k tomuto náskoku a řemeslné zručnosti přidáte volné umění, recept na úspěch je na světě. „V 50. letech se začalo méně rozlišovat mezi užitým a volným uměním, generace těchto umělkyň tak měla otevřené dveře,“ vypráví Konstantina Hlaváčková a připomíná, že díla umělkyň, které dnes Uměleckoprůmyslové museum v Praze vystavuje, navazují na předchozí průkopnice oboru první poloviny 20. století.
Patří mezi ně například Emilie Paličková, pedagožka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, Marie SedláčkováSerbousková, jež se stejně jako Paličková se svými krajkovými výrobky prosadila na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži roku 1925, nebo Božena Rothmayerová. „Například krajka Sluníčko od Emilie Paličkové je světový zázrak, je udělané z neskutečně jemné, šité krajky. Bohužel lidem, kteří techniku krajky neovládají, nic moc neřekne, protože si vůbec nedokážou představit náročnost této techniky,“ myslí si kurátorka výstavy.
Krajkové sochy následovnic (například Milči Eremiášové a Emilie Frydecké), jejichž úspěch se dá srovnat s význačnými jmény další tehdejší československé domény – autorské tkané tapiserie –, jsou ale přístupné daleko více. Krajka v jejich pojetí totiž nejsou háčkované Hradčany či dečky na televizní stolek po babičce. „Dodnes si to hodně lidí myslí,“ směje se Konstantina Hlaváčková u vskutku monumentální trojrozměrné skulpturální kompozice ze lnu a kovové nitě Marie Vaňkové-Kuchynkové, jež za svá poetická krajková díla získala čestné uznání na Expu 67 v kanadském Montrealu.
Krajkové přesahy do volného umění, ale i významná oděvní díla připomíná výstava The Power of Lace v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. K vidění je například krajkový model šatů od Zuzany Kubíčkové, ale i krajkový večerní komplet Jiřího Adámka z roku 1969.
Perfektní znalost řemesla, jež se projevuje v bezchybném provedení všech krajkových soch, provázela i Emilii Frydeckou, která ve svých dílech vynikala plošnými a prostorovými kompozicemi, Janu Slámovou nebo Ludmilu Kaprasovou. „Paní Kaprasová má doma čtyřmetrové dílo Katedrály, které bych ráda získala do našich sbírek,“ prozrazuje Konstantina Hlaváčková opatrně u jiné její krajkové sochy s názvem Čas našich životů z roku 1988. Ta se vznáší v prostoru výstavního sálu jako lehká látka zachycená ve vodním proudu. Uměleckoprůmyslové museum v Praze ji má stejně jako další vystavované krajkové sochy ve svém depozitáři – tehdy, v průběhu 70. a 80. let, kdy vznikaly, je totiž nebylo od umělkyň těžké odkoupit.
Nová situace
Dnes je situace zcela jiná. Ve světě rychlých změn není prostor pro tak jemnou práci, jakým paličkování, háčkování nebo vyšívání krajky je. „Na počátku nového tisíciletí se pozoruhodný vývoj české krajky uzavřel. Zdá se, že možnosti využití klasických krajkářských technik ve volném umění byly vyčerpány, přestože má krajka stále celou řadu příznivců a obdivovatelů. Studium krajky opustilo akademickou půdu a jen stěží udržuje své pozice ve školství středním,“ říká Konstantina Hlaváčková k zániku unikátní umělecké techniky.
Kromě myšlenkového posunu nehrál textilním dílům do karet ani fakt, že skončila pro krajku a autorskou tapiserii důležitá bienále, a umělkyně a umělci tak přišli o unikátní příležitost, jak svá díla vystavovat. To ve švýcarském Lausanne, kde se prezentovala autorská tapiserie, zaniklo v 80. letech. Bruselské, zaměřené právě na krajku, skončilo na počátku milénia.
Krajkové přesahy do volného umění, ale i významná oděvní díla připomíná výstava The Power of Lace v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. K vidění je například krajkový model šatů od Zuzany Kubíčkové, ale i krajkový večerní komplet Jiřího Adámka z roku 1969.
„Proč, ptáte se? Protože se neobjevila mladá generace. Další a podstatnou příčinu můžeme vidět i ve větší otevřenosti mezinárodních porot, které díla na výstavy vybíraly. Vedle prací rozvíjejících tradiční techniky se totiž stále více přijímaly výtvory využívající jiný materiál než textilní vlákno, jako jsou například papír, drát, koňské žíně i plast – a samozřejmě i zcela nové techniky, které již souvisely s krajkou pouze svými vizuálními hodnotami,“ míní Konstantina Hlaváčková.
I když teď ve světě opět rezonuje textilní umění, jedná se o jiný přístup. Autoři současných textilních děl totiž používají snadnější techniky, jako je výšivka či vrstvení látek. „Je to zkrátka jiná cesta, nevychází se znalosti řemesla. Proto si neumím představit, že by se krajková tvorba v této podobě vrátila. Dnes ve stále se zrychlujícím životním tempu nikdo nemá čas se zdlouhavě učit krajkářské techniky,“ myslí si Konstantina Hlaváčková.
„Je pravda, že vývoj české krajky, jak ji můžeme vidět na výstavě, se uzavřel. Krajka však obsahuje hodnoty jako transparentnost, střídání světla a stínu – a tyto hodnoty ze světa nezmizely. Můžeme ji vidět všude kolem sebe: například ve světelných efektech městských ulic, přírodních útvarech nebo stavebních prvcích architektury. Proto zastávám teorii, že krajka nás stále obklopuje, jen s ní současní umělci pracují jiným způsobem.“
Jemné ženské ruce
Ještě jeden aspekt výstavy The Power of Lace, která kromě krajkových soch vystavuje krajkové oděvy druhé poloviny minulého století a současnosti, stojí za zmínku: všechna vystavená díla vytvořily ženy. Neznamená to, že by se fenoménu krajky v umění nevěnovali muži, ženy je však svými úspěchy na světových výstavách zastínily.
„Je to možná delikátností té práce, ale také tím, že je výroba krajky sama o sobě zdlouhavá. Musíte pracovat trpělivě,“ myslí si kurátorka výstavy, jež touto jemně feministickou linkou naráží na překvapivý rozpor, a sice že krajka – tentokrát ne v umění, ale v oděvu – byla dlouhá desetiletí spjata především se světem mužů.
„Muži nosili krajku 200 let a z toho 150 více než ženy,“ připomíná Konstantina Hlaváčková s tím, že krajka původně vznikla během renesance v Itálii. „Vysoce postavení muži v první polovině 17. století nosili velké celokrajkové límce, a tomu také odpovídaly manžety. Nosili také boty s širokou manžetou vyloženou krajkou. A to byl jen začátek. Období Ludvíka XIV. bylo teprve šílené!“ dokresluje kurátorka historický kontext.
Ženská móda byla v té době o dost umírněnější, méně zdobná, a užívala tak i méně krajek. Až kolem poloviny 18. století, v období rokoka, krajka začala dominovat spíše v ženských šatnících. Po Velké francouzské revoluci se krajka z mužského odívání vytrácí zcela a začíná se prosazovat strohá móda. Ta se zuby nehty drží dodnes, i když se sem tam nějaký odvážný muž pokusí tento stereotyp nabourat (s uznáním máváme na Harryho Stylese či Jareda Leta).
Krajkové přesahy do volného umění, ale i významná oděvní díla připomíná výstava The Power of Lace v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. K vidění je například krajkový model šatů od Zuzany Kubíčkové, ale i krajkový večerní komplet Jiřího Adámka z roku 1969.
Od té doby, byť už převážně jen v ženském odívání nebo v oblasti dekorativních textilií, nenarazila krajka na nezájem. V 19. století navíc její výrobu urychlila průmyslová revoluce, která z čistě luxusního artiklu pro privilegované vrstvy udělala textilní materiál pro široký okruh veřejnosti. Krajka se tak všude po světě, včetně tuzemska, stala jednou z hojně využívaných látek a platí v odívání za stálici dodnes.
U nás navíc s dlouhou tradicí kvalitní manuální výroby, která se drží například ve Vamberku. Tam se mimochodem snaží i o to, aby byla česká paličkovaná krajka, nejen s odkazem na odívání, ale právě i na úspěšné krajkové sochy, zapsána na seznam nehmotného dědictví UNESCO. V tuzemsku také najdeme nejstarší výrobu strojové krajky na světě a zároveň největšího výrobce krajky v Evropě, firmu Topak, která v minulých letech spolupracovala s módní návrhářkou Natálií Dufkovou. S krajkou ale pracuje celá řada současných designérů, namátkou zmiňme například Zuzanu Kubíčkovou, jež je na výstavě zastoupena modelem bílých krajkových šatů, nebo Martina Kohouta, kterého jsme vyzpovídali na předchozích stránkách.
