Hlavní obsah

„Bude mi dobře, až skončí válka.“ Tímhle myšlením si ubližujeme

Foto: Ray Baseley, Seznam Zprávy

Válečné obrazy z Ukrajiny v nás vzbuzují úzkost. Jak překonat nejistotu z války a dalších společenských krizí? Poslechněte si podcast Výdech.

Reklama

Za úzkost z nejisté budoucnosti a globálních změn se nemusíme stydět. „Je to přirozená reakce na všechno, co se kolem nás děje,“ uklidňuje psychoterapeut Miroslav Světlák.

Článek

„Spousta lidí si říká: ‚Mně bude dobře, až se ve světě něco změní.‘ Podle mě je třeba osvojit si duševní zdraví jako dovednost, kterou nás bohužel v naší kultuře nikdy nikdo nenaučil,“ říká v novém podcastu Výdech Miroslav Světlák, přednosta Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

Někteří lidé mají kvůli turbulentním společenským změnám problém se spánkem, soustředěním, ale také s panickými ataky nebo uzavíráním se do sebe. Jedna čtenářka se nám dokonce svěřila s tím, že úplně ztratila motivaci a životní energii a že pociťuje soustavnou vnitřní bolest a hrůzu. Z čeho takové emoce pramení a co způsobují?

Je důležité říci, že tahle reakce na nejistotu, která teď ve světě je, je naprosto přirozená a zdravá. Ve světě se děje něco, kvůli čemu trochu ztrácíme půdu pod nohama. Končí něco starého, objevuje se něco nového.

K tomu celému je potřeba přidat narativ, že tomuhle lidstvo čelilo od nepaměti. My ve skutečnosti v tuhle chvíli – a já teď nechci shodit trápení všech lidí, kteří mají reálné starosti se vším, co jste vyjmenovala – vlastně nečelíme ničemu extrémnímu. Je to jenom přirozený běh událostí.

Teď se odehrává válka, dnes je zrovna blízko nás, ale když se válčilo v Africe, ve Rwandě umřelo půl milionu lidí během pár dnů, tak to vlastně tady na Západě nikoho moc nevzrušovalo. Já jsem z generace, která vyrůstala v době studené války, a už tehdy jsme se připravovali na útok jadernou zbraní. Takže se v dnešní době vlastně neděje nic moc extra.

Teď je to pro nás zhuštěné a velmi aktuální. To je důvod, proč se o tom bavíme. Chceme, abychom z toho vyvázli v dobré kondici.

Ten kondenzát, ta hrůza z války, vzniká asi i kvůli médiím a propojenosti světa. Ono to potom vypadá, že je to všechno blízko nás. Ukazuje to mimochodem, jak vlastně uvažujeme o duševním zdraví.

Spousta lidí si říká: „Mně bude dobře, až se ve světě něco změní, až nebude válka, až se sníží ceny.“ A já bych rád tlačil perspektivu, že duševní zdraví je dovednost, že to je vlastně docela veliká dřina, kterou nás bohužel v naší kultuře nikdy nikdo nenaučil. Ona se učí implicitně v dětství, něco ve škole, možná ve společenské výchově, ale vlastně jsme z toho nematurovali, nestudovali jsme to pořádně. O duševním zdraví bychom se měli bavit v kontextu dovednosti.

Jste zastáncem myšlenky, že nic jako stres vlastně doopravdy neexistuje, že to je pouze odraz, jak přemýšlíme o realitě? Když to vztáhnu k současným krizím, platí vaše teorie bezvýhradně, když jde o objektivní události?

Platí. Ta stresová reakce a úzkost, které vlastně zažíváme v běžném životě, je zpráva o ohrožení. A ohrožení vzniká vždy až ve chvíli, kdy si začnu vyprávět nějaký příběh o  realitě. Máme dvě cesty, jak to v současné situaci udělat. Ta první je soucit. Uvědomujeme si, že trpí lidé na celém světě. To nemusí být totiž jenom Ukrajina.

A ta druhá věc?

Že jsme v tuhle chvíli všichni naprosto v pořádku. Máme plné talíře, máme práci, většina z nás tady vychovává děti v míru. Chci říct, že stres vlastně vznikne až ve chvíli, kdy si začnu představovat, co by se mohlo stát. A byl by dost jiný, kdyby tady reálně nastala válka a my jsme museli jít bojovat nebo se schovávat někde v krytech. Pak je to ale vlastně strašně snadné – nastartovala by se automatická odpověď našeho organismu jako u našich předků v minulosti.

Takže máme zůstat v klidu?

Klid můžeme získat už jenom z toho uvědomění, že až se fakt něco stane, máme po desítky tisíc generací vypreparované strategie, jak to zvládnout.

Co nám vlastně může pomoci zvládnout krize? Máte nějaké rady?

První věc, kterou bych asi všem doporučil, je naučit se všímat si, že myslíme. A že spousta věcí, které se dějí v naší hlavě, není reálná. Jsou to jenom myšlenky, představy, vzpomínky, plány a tak dále. Tohle mi přijde jako naprosto zásadní. Ve chvíli, kdy začneme rozlišovat mezi tím, co se reálně děje a co jsou jenom myšlenky, tak zahlédneme, že velká část našeho trápení vzniká jenom tím, co si o světě myslíme. Nikoli tím, co v něm reálně zažíváme. A k tomu bych zdůraznil i sdílenou lidskost a vděčnost, které si fakt stojí za to rozvíjet kontinuálně u sebe i u svých dětí.

S Miroslavem Světlákem jsme si v první epizodě dále povídali o tom, jak udržovat psychohygienu v rozbouřených časech, jaké metody nám mohou pomoci ke zmírnění dlouhodobé zátěže a jak se vypořádat se stresem z péče i starostí o rodinu nebo blízké osoby. A také kde hledat pomoc, když se cítíme špatně.

Chceme využít také vaše příběhy a dotazy.

Aktuálně hledáme příběhy k tématu ekologické úzkosti. A zajímá nás: Dopadá na vás enviromentální žal – a v jaké podobě? Jak si ulevujete od takové zátěže? Přemýšlíte pod tíhou změn klimatu jinak o své budoucnosti?

Pište na e-mailovou adresu vydech@sz.cz.

Celý úvodní díl podcastové série Výdech si můžete už teď poslechnout v přehrávači v článku nebo na platformě Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.

Výdech

Podcastová série o duševním zdraví. Novinářka Šárka Kabátová se ptá psychoterapeutů a odborníků, jak zvládat současné výzvy a zachovat klidnou hlavu.

Nový díl každý čtvrtek. Odebírejte na platformě Podcasty.cz, Apple Podcasts, Spotify a ve všech dalších podcastových aplikacích.

Za úvodní konzultace děkujeme serveru Psychologie.cz a jeho šéfredaktorovi Janu Majerovi.

Reklama

Doporučované