Prásknout dveřmi a pryč. Proč přepracovaní Češi hledají štěstí u lidí na okraji

Petr Kořínek Petr Kořínek
2. 10. 2022 18:16
Doma jsou na periferii. Někdy je to okraj města, jindy vesnice, vždy jde ale o okraj společenský. Tuláci, poustevníci, dobrovolní samotáři. Pro produktivní společnost zdánlivě nepotřební lidé. Spisovatele Aleše Palána ale fascinují a překvapivě hodně čtenářů jeho knih o těchto "budižkničemech" také. Ostatně jak říká jeden z nich: "Prásknout dveřmi a utéct pryč chtěl někdy každý."
Bratři Klišíkovi z knihy Raději zešílet v divočině
Bratři Klišíkovi z knihy Raději zešílet v divočině | Foto: Jan Šibík

Pastevec Bajza kdysi bydlel v paneláku, ale za nic by se tam nevrátil. Po Česku cestuje ve staré vejtřasce, ve vlečňáku má koně, s nimiž za drobnou odměnu spásá zarostlé louky. Když v zimě nemá co do úst, vyjídá ze zásob zbytky koření a vezme za vděk i lišejníkem ze stromů. "Dobrota to není, ani se moc nenajíš, ale když máš hlad, sežereš všechno," svěřil se v knize rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak spisovateli Aleši Palánovi. Důchod nepobírá a vyřizovat si k tomu potřebné papíry nehodlá. Útrapami platí za to, že je svým pánem a svobodně se může rozjet, kam jeho srdce zatouží. Bajza je "všude zdejší" a jako pohyblivý samotář docela dobře reprezentuje posun, který od vydání prvního samotářského bestselleru Raději zešílet v divočině Palán při výběrů respondentů udělal.

Foto: Johana Pošová

Samotáři z první knihy občas obývají chalupu, někdy maringotku, často se starají o zvířata, všichni bez výjimky ale žijí v odloučení šumavské přírody. Druhý bestseller si nejenže "vyzobává" samotáře z míst po celé republice, ale už tak striktně nelpí na odloučení od civilizace. Rozptyl sociálního zázemí je široký, mezi samotáře zaopatřené pronikají jedinci s rysy životního stylu lidí bez domova. V zatím poslední publikaci Robinsoni a donkichoti narazíme i na několik bezdomovců skutečných, nezřídka žijících ve městech.

Více než solitéři geografičtí jsou to samotáři ducha, v porovnání s odloučenými poustevníky kdesi na Šumavě mizí malebné kulisy přírody, zůstává zarostlý svéráz, který sice není s většinovou společností z různých důvodů kompatibilní, nicméně žije v její blízkosti. Palán k těmto podivínům (jsou mezi nimi i ženy) přistupuje ne s pochopením, ale přímo s nadšením egyptologa, který právě objevil tajný vchod do faraonovy pokladnice. A je pravda, že i tentokrát narazil na pozoruhodné osobnosti.

Přišla koule a promluvila

Samotář Flyp z knihy Robinsoni a donkichoti
Samotář Flyp z knihy Robinsoni a donkichoti | Foto: Karel Cudlín

Bezdomovce Flypa objevil v takzvaném krechtu na Vysočině, což je opuštěný sklep ve stráni. "Znám lidi, kteří nemají elektřinu, nemají vodu, ale Flyp nemá ani okno a nemůže si zatopit. Je to vlastně nejtvrdší prostředí na obývání, jaké jsem kdy potkal," vysvětluje spisovatel. Kamenných děr bývá několik nad sebou, Flypův krecht kolemjdoucí pozná okamžitě. Nehostinný příbytek si vyzdobil otlučenými talířky, květinami a hlavně obrazy. Malovat začal díky vnuknutí: "Najednou jako kdyby sem vešla nějaká koule." Zjevení mluvilo: "Máš k tomu vlohy, vem si tužku a maluj," vzpomíná postava v knize a Palán k tomu dodává: "Ta potřeba krásy v rozporu s drsností toho prostředí je hluboce lidská." Flyp sice dostal nabídku odejít bydlet do hájenky v přírodě, ale není tam voda. "A je pravda, že taky hodně chlastám," vysvětluje lakonicky. O dům prý přišel kvůli nezaplacené složence. Do vězení nemusel kvůli dluhům, ale protože se popral s policistou. 

Ing. Bezdomovec, DrSc. 

Mojmír Obdržálek z knihy Robinsoni a donkichoti
Mojmír Obdržálek z knihy Robinsoni a donkichoti | Foto: Karel Cudlín

Kriminál a exekuci obydlí zažil i Mojmír Obdržálek. Tazatel mu uctivě vyká. Ing. Obdržálek je totiž kandidátem věd a bývalým jaderným chemikem. "Moje diplomová práce, metodika zkoumání radia, byla absolutní špička," svěřil se autorovi Robinsonů a donkichotů. Po rozvodu a ztrátě práce zřejmě, jak text  naznačuje, upadl do deprese a přestal platit běžné úhrady, přišel o byt. "Nějak jsem se na všechno vykašlal…" V době interview žil v zaneřáděném zahradním domku u Českých Budějovic a svůj čas trávil s místními bezdomovci. Palán oceňuje jeho mimořádný intelekt a rozhodně jeho život po "radiu" nevnímá jako méněcennou etapu Obdržálkovy životní pouti. Na otázku, jaký přínos má jeho existence pro společnost, která je zvyklá hodnotit jedince podle toho, kolik toho udělá, potažmo vydělá, odpovídá rozhodně: "Neměli bychom udělat tu fatální chybu a poměřovat hodnotu člověka výkonem. Kdybychom to udělali, tak máme nakročeno k nějaké bezhlavé eutanazii, která se nemusí zastavit ani u lidí starých a nemocných. Hodnota člověka je dána bez ohledu na jeho inteligenci, na jeho úspěšnost, lidství je kvalitou samo o sobě."

Když už by musel hovořit o nějaké prospěšnosti řečených samorostů, ukazuje na rovinu, která je pro daňového poplatníka uvyklého každodennímu zápřahu možná nejdráždivější. "Pan Ing. Obdržálek nám ukazuje kvalitu lelkování. My jsme tak zvyklí na výkon, ten tlak bereme jako součást naší osobnosti. Myslím si ale, že jí není, že to do nás sekundárně prorostlo," vysvětluje spisovatel. Bývalý vědec už "nic nemusí", a když hovoří o tom, že by se v osmašedesáti třeba i do výzkumného ústavu vrátil, vnímá to Palán jen jako snahu uspokojit poptávku po "znovuzúrodnění" potenciálu, který leží ladem. "Ale já to od něj vůbec neočekávám," u výpadovky do Budějovic se podle něj pan Mojmír našel.

Zhmotněné snění o svobodě 

Život samorostů ve svých knihách nepřikrašluje, nevynechává dřinu kolem zvířat, hlad a zimu, na besedách se mu přesto čtenáři svěřují, že by také rádi vyrazili do přírody a začali jinak. Na diskusních fórech glosují knihy proklamacemi: "Asi jim trochu závidím…" nebo "Ruku na srdce, kdo z nás někdy nechtěl prásknout dveřmi a utéct pryč?" Pak ale sami konstatují, že by to nezvládli. Palán k tomu uvádí: "Samotáři ukazují jejich zhmotněné snění, takovou utopii, která se uskutečnila," vysvětluje autor, který sám teprve nedávno zvolnil a přiznal si, že pracovat dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu ho nenaplňuje. "Možná ale primárně nejde o přírodu a vypadnutí ze společnosti, ale o tu zmíněnou výkonnost. Možná sníme spíš o tom nebýt pod takovým tlakem." 

Reakce na pracovní nároky mohou být různé. Aktuálně.cz nedávno přineslo příběh bývalé manažerky Lenky Hnízdové, která vyhořela v zaměstnání a vyměnila duševní činnost za zaměstnání uklízečky. V souvislosti s pracovním nasazením se před časem začal po sociálních sítích v anglicky mluvících zemích šířit termín "tichá rezignace" (quiet quitting). Trend popisuje situaci, kdy zaměstnanci v různých oborech rezignují na kariérní shon a nároky. Obzvlášť po pandemii, během níž zažili home office a měli prostor ujasnit si priority, odmítají pracovat přesčas a dělat cokoliv nad rámec svých povinností. Někteří z nich dokonce opouštějí původně vysněnou kariéru. 

Dobrovolná skromnost

Palánovi samotáři nasvěcují ještě další témata. V době klimatické krize totiž oproti běžnému konzumentovi tolik nezatěžují životní prostředí. Vzhledem k tomu, o jak různorodou skupinu lidí jde, můžeme jen těžko určit, nakolik šetří přírodu vědomě a nakolik také například naplňují krédo takzvané dobrovolné skromnosti. Jevem se u nás od devadesátých let začala seriózně zabývat zakladatelka oboru humanitní environmentalistiky na brněnské Masarykově univerzitě Hana Librová.

V sérii výzkumů dlouhodobě sledovala několik českých rodin, které cílevědomě upozadily svoji spotřebu v zájmu jiných hodnot. Její žák a environmentalista Vojtěch Pelikán v té souvislosti upozorňuje na fenomén takzvaného Velkého zrychlení, kterým západní společnost prochází od 2. poloviny 20. století. Roste spotřeba zdrojů, úroveň znečištění, počet lidí na planetě a také jejich blahobyt. "To vše ale neprovází odpovídající pocit životního naplnění, štěstí nebo spokojenosti populace. Společenský proud dobrovolné skromnosti je reakcí na pocit, že jsme v posledních desetiletích o něco podstatného přišli," vysvětluje Pelikán.

Útěk do divočiny

U samotářů zvažuje, nakolik jde ještě o skromnost a nakolik o askezi za hranicí bídy. "Otázka je, jestli je dobrovolná ve všech případech, jestli ten skromný životní způsob není následkem stranění se společnosti nebo nějakého životního rozhodnutí či krachu," vysvětluje. Zároveň si všímá, že tento životní styl evokuje mnohem starší trend. "Možná se dostáváme někam k Vergiliovi, Rousseauovi, k Henrymu Davidu Thoreauovi, k hledání nějakého útěku z civilizace," uvažuje vědec a jedním dechem připomíná příběh Christophera McCandlesse, amerického mladíka ze středostavovské rodiny, který se několik let protloukal jako tulák a zemřel v aljašské divoké přírodě. Příběh dobrodruha zachytil novinář Jon Krakauer v knize Útěk do divočiny a následně Sean Penn ve stejnojmenném filmu. 

Je třeba mít na paměti, že odchod z civilizace je náročný a "odsuzuje" uprchlíka k neromantické soběstačnosti. "Podobá se to životu našich předků, který byl tvrdý. Nepředstavujme si, že žili s přírodou v nějakém objetí, měli spíš obavy, co na ně příroda přichystá. Ten životní styl byl spíš o přetlačování, o tom, co si člověk na přírodě vydobude," varuje environmentalista.

Mezi našimi předky a jedincem usilujícím o soběstačnost je jeden podstatný rozdíl. Lidé dříve skoro nikdy nebyli na všechno úplně sami, dokonce ani na úrovni rodiny. Život fungoval na bázi spolupráce a směny v širších vztazích. Úplná samostatnost je extrémní poloha a náročnost takové volby neopomíjí ani Aleš Palán. Nehledě na to, jak kultovní a zároveň romantické místo má příběh mladíka McCandlesse v popkultuře, zůstává faktem, že za svůj sen nakonec zaplatil životem. Zemřel kvůli souběhu otravy a hladu v odstaveném autobuse uprostřed aljašské divočiny v pouhých čtyřiadvaceti letech.

Největší touha postmoderního člověka

Ať už jde o amerického, nebo českého poustevníka, podle Pelikána je evidentní, že jejich příběhy oslovují jakousi nenaplněnou tužbu současné společnosti. "Polský sociolog Zygmunt Bauman mluví o touze po zjednodušení jako o největší potřebě postmoderního člověka. Možná to vysvětluje, proč životy samotářů vyvolaly takový široký čtenářský zájem, navzdory tomu, že především v první Palánově knize se objevují extrémní případy, které by v realitě málokdo následoval."

České rodiny z více než dvacetiletého výzkumu o dobrovolné skromnosti jdou touze po zjednodušení naproti záměrným omezením konzumu. Trávení víkendu v obchodním domě pro ně postrádá půvab. I když by mohly více pracovat i utrácet, rozhodly se svůj čas využít jinak. Profesorka Hana Librová o těchto lidech začala psát v knize Pestří a zelení (1994). Zatímco "zelení" se uskromňují kvůli přírodě, "pestří" mají i jiné důvody. Hromadění zjednodušeně řečeno nahradili dobrými vztahy v rodině, aktivitou v obecních spolcích, komunitách nebo třeba prací na zahradě.

V průběhu let sice ve svých omezeních v řadě případů zvlažněli, ustoupili například od částečného samozásobitelství nebo si nakonec koupili dlouho odpírané auto, v jejich životě ale zůstala podstatná ingredience životní spokojenosti - stále upřednostňují vztahy před věcmi, a jak stárnou, uvádějí, že by neměnili. "Myslím si, že ten výzkum je dobrou reklamou na dobrovolnou skromnost. A potvrzují to i jejich děti," vysvětluje Vojtěch Pelikán.

Potomci "skromných" jsou v dodržování původně nastavených mantinelů ještě vlažnější, pokračují ale ve stopách rodičů. "Neženou se za kariérou, materiálním blahobytem a vykonávají třeba pečující a nevýdělečné profese. V každodenním životě zvažují environmentální kritéria, kupují si věci v secondhandech, často nejedí maso apod." Pelikán dodává, že co bylo v 90. letech poněkud podivnou alternativou, jeví se v čase klimatické krize "cool". Na rozdíl od hraničních forem uskromnění a "útěků do divočin", je tedy tento životní styl přenosný i na další generace.

Environmentalista naráží na uzavřené komunity rodin, které sveřepě nutí své děti do extrémní askeze. "Úděl pozdně moderního individualizovaného člověka spočívá v tom, že si rád dělá věci sám. Při snaze o soběstačnost ale stěží dohlédneme důsledky takového rozhodnutí. Je tam velké riziko deziluze z dřiny, nejistoty a sociální izolace, které se potvrzuje u dětí, které žijí ve spartánských podmínkách. Často toho pak mají plné zuby a utečou do města."

Výzkumník potvrzuje, že to dokládá třeba mediálně známý příklad dívky, kterou rodiče na prahu nového milénia pojmenovali Půlnoční bouře a žili s ní a dalšími sourozenci v ústraní. Dívka v patnácti letech odešla do Klokánku, chtěla mít běžný vztah s vrstevníky a chodit do normální školy. Nikdo ze sledovaných potomků dobrovolně skromných ale proti svým rodičům nerevoltoval. "A to mi přijde pro společnost inspirativní," chválí Vojtěch Pelikán střední cestu mezi bezmezným konzumem a extrémní izolací.

Životní program Palánových "lidí z maringotek" je na osvojení podstatně náročnější a spisovatel ani netvrdí, že by ho měl někdo následovat. "Nejde o manuál z Ikey," říká k tomu. S několikaletým odstupem a ve stínu války na Ukrajině jsou ale třeba důvody izolace pastevce Bajzy mnohem srozumitelnější. Jeho slova vyřčená někdy kolem roku 2019 zní dnes takřka prorocky: "Můj hlavní důvod je v systému. Zdraží ti, co je napadne, jídlo, bydlení, vodu, topení. A nemáš možnost odporu, žádný jiný varianty. Prostě musíš sklonit hlavu a platit. Furt melou o nějaký svobodě, ale já nevím, kde ji najít." 

 

Právě se děje

Další zprávy