Člověk se rodí obdařený tvořivou svobodou, kterou v rámci synergie z etymologického hlediska řeckého původu tohoto slova můžeme chápat jako tradici otců, současně však jako spolupráci mezi lidmi, ale také jako spolupráci s naším stvořitelem, ať již jej chápeme z náboženské spirituální stránky nebo z pozice matky přírody, která nás konejší a uzdravuje. Pokud budeme chápat stvoření člověka jako „obraz“, tak jde jen o nárys, kresbu, která je určena pro lidskou aktivitu, která obrazu dává barvy a světlo.

Tvorbu Aleše Nováka lze vztáhnou na tuto rovinu tvořivé svobody, protože sám autor je na cestě hledání současné spirituality nahlížené z duchovní perspektivy reflektující jak dramata věků, tak skrytá tajemství v zpřítomnění v krajině. Pokora, s jakou Aleš Novák přistupuje k přírodě a ke spiritualitě, otevírá kontext křesťanské tradice, ze které autor čerpá pro své obrazy a sochy inspiraci v rovině abstraktní formy projevu. Současně se v jeho díle objevuje formální symbolika vycházející z barokních a klasicistních malířských a sochařských předloh, které jsou však v autorském uchopení poznamenané lehkostí formy odkazující k intermediální poloze jeho díla.

Mýty, krajina a zjevy jsou obdařeny v jeho pojetí tajemstvím. Prostorové objekty – sochy, tak parafrázují organické bujení a jsou jakýmsi přepisem krajinomalby do prostoru. Výstavu A ztichlo celé nebe je nutné vnímat jako celek, který návštěvníka pohltí, tak jako nás obklopí příroda, pokud jí jdeme procítěně naproti. V podání Aleše Nováka lze tak vztáhnout paralelu ke stvoření člověka, jako ke kresbě, která je tvořivou silou dotvořena a modelována barvami a světlem vlastním životem člověka, a to jak činností uměleckou, tak duchovní. Autor tak otevírá možnost prožívání současnosti z duchovní perspektivy.

Kurátorka výstavy: Lenka Sýkorová

Aleš Novák (*1979) Původně studoval architekturu a teprve posléze přesunul centrum své pozornosti do oblasti volného umění (prošel ateliéry kresby J. Svobodové, ateliérem malby V. Skrepla na pražské AVU, aby se posléze přesunul do ateliéru sochařství Kurta Gebauera na pražské UMPRUM a následně do ateliéru Dominika Langa), architektura i její principy však zůstávají v centru Novákova zájmu stále, jen v posunuté podobě: Od roku 2010 se Aleš Novák ve své sochařské tvorbě intenzivně zabývá tvorbou instalací z nábytků a ze svých vlastních více či méně uměleckých artefaktů, tak, aby se smazávala hranice jejich uměleckosti či neuměleckosti, přičemž za výchozí princip považuje kumulaci předmětů v umělcově domě. Jakkoli se tento princip i výsledná vizualita mohly v minulosti jevit epigonsky langovským, Novák se zatížení svého pedagoga v nové výstavě oprošťuje a dospívá k uměleckému tvaru s jasným a nezaměnitelným výtvarným jazykem. K umělecké cti Aleše Nováka přispívá také fakt, že při pokusech o srovnání Novákovy tvorby s podobnými trendy v zahraničí narazíme: aktualizování baroka, ani jiných směrů není v současnosti obecně vítaným či přijímaným jevem a nenalezneme tedy při pokusech o srovnání příliš mnoho příkladů, které by sloužily k orientaci při hledání cesty k podobě vlastního díla. Aleš nenásleduje, ale hledá vlastní jedinečnou výpověď. Originální. Specifickou pro naše kulturní prostředí. Narozen 21. prosince 1979, Chomutov, žije a pracuje v Liberci a v Praze. Od roku 2016 učí na Fakultě umění a architektury v Liberci jakožto pedagog výtvarného ateliéru.