Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Politika, Redakce, Rozhovory, Společnost

I Rusko jadernými zbraněmi hlavně hrozí. Ale umím si představit scénář, kdy je použije

S Michalem Smetanou z Institutu politologických studií FSV UK o reálnosti ruského nukleárního útoku

Přehlídka jaderných zbraní v Moskvě, červen 2020 • Autor: Bloomberg via Getty Images
Přehlídka jaderných zbraní v Moskvě, červen 2020 • Autor: Bloomberg via Getty Images

Kdo má dnes k dispozici nejlepší informace o možném ruském jaderném útoku?

Kromě Vladimíra Putina a jeho nejbližšího okruhu jsou to určitě zpravodajské služby Spojených států. Obecně tomu věnují nejvyšší pozornost a systematicky sledují a vyhodnocují jak fyzické signály, to znamená například přesuny relevantní vojenské techniky, tak verbální signalizaci z Kremlu. Klíčové je například sledovat, zda nedochází k transportu taktických jaderných zbraní z centrálního skladu, či k navýšení připravenosti ruských strategických nosičů. Z brífinků určených pro veřejnost víme, že Spojené státy v tomto směru nezaznamenaly zásadní změny, které by nás mohly vést k názoru, že je jaderný útok bezprostřední nebo že se k němu schyluje.

Opravdu můžeme říci, že bychom poznali, kdyby se Rusko k útoku chystalo?

Samozřejmě platí, že jsme v tomto ohledu v bezprecedentní situaci - a o mnoha věcech se můžeme pouze dohadovat. Od roku 1945 nebyly jaderné zbraně použity v ozbrojeném konfliktu, takže máme k dispozici jen odhady na základě obecnějších teorií souvisejících s jadernou strategií a toho, co víme o ruském strategickém uvažování, ruské jaderné doktríně, nebo složení jejich jaderného arzenálu. Každopádně ani fyzické přesuny sil a jejich větší pohotovost by nutně neznamenaly, že se Rusko skutečně k útoku chystá a je nezvratný. Jaderné mocnosti mají občas tendence tímto způsobem signalizovat větší ochotu sáhnout k extrémním prostředkům a dosáhnout tak svého cíle ideálně bez toho, aby tyto zbraně nakonec použily. Příkladem mohou být například USA za prezidenta Nixona během války ve Vietnamu, kdy sáhly k tomuto druhu signalizace s cílem vytvářet tlak na Sovětský svaz. Nemáme důvod se domnívat, že záměr jaderné zbraně použít tehdy skutečně na straně Spojených států existoval, spíš tím chtěly vyvolat nejistotu a záměrně demonstrovat určitou míru iracionality, že i k tak velkému kroku by mohlo dojít. I Vladimír Putin tak může v této partii „jaderného pokeru“ chtít v nějaké další fázi ukázat, že má větší odhodlání a bude chtít zvýšit sázky.

Bezpečnostní analytik Michal Smetana • Autor: Aktuálně.cz
Bezpečnostní analytik Michal Smetana • Autor: Aktuálně.cz

Co můžeme vyčíst z ruské rétoriky?

To je druhá věc, kterou můžeme sledovat a na základě našich znalostí ruské vojenské doktríny analyzovat. Víme, jak Rusko o použití jaderných zbraní uvažuje v širším měřítku a jak by pravděpodobně vypadaly snahy o další eskalaci. Dá se očekávat, že pokud by Putin chtěl sáhnout k něčemu tak dramatickému jako k prvnímu použití jaderných zbraní od roku 1945, tak by tomu předcházely mnohem explicitnější jaderné výhružky, než jsme dosud slyšeli. Momentálně zůstává ruská jaderná rétorika pořád dostatečně ambivalentní, s primárním cílem odradit Západ od přímé vojenské intervence. Dovedu si ale představit scénář, kdy by například došlo ke kolapsu ruských sil na většině okupovaných území na Ukrajině, ukrajinská armáda by rozsáhle útočila na Krym a podařilo by se jí tamní ruské síly odříznout od pevninského Ruska. To by mohla být přesně ta situace, kterou by Putin potenciálně vnímal jako přímé ohrožení další existence svého režimu, změnila by se jeho strategická kalkulace a mohl by tak zvažovat možnost eskalace až na úroveň použití jaderných zbraní.

Jak by postupoval?

Tomu by s nejvyšší pravděpodobností předcházely mnohem explicitnější jaderné výhružky. Když máte jaderné zbraně, největší smysl dává je používat k tomu, abyste jimi hrozili a dosáhli tak svých cílů bez jejich fyzického použití, s kterým se pojí příliš velké politické náklady. Kromě stupňování nátlakové rétoriky by Rusko mohlo nejprve přistoupit i k nějaké variantě čistě demonstrativní jaderné exploze například nad Černým mořem. V každém případě to, že by Rusko zítra ráno nečekaně zaútočilo jadernými zbraněmi na území Ukrajiny bez snahy nejprve využít nátlakových prostředků nižšího řádu, nedává z pohledu ruského doktrinálního uvažování valný smysl. Samozřejmě nikdy nemůžete nic vyloučit na sto procent, ale je to velmi nepravděpodobné.

Ale situace, kdy by podle vás k použití jaderných zbraní mohlo dojít - tedy kolaps ruské fronty na východě a reálné ohrožení Krymu ze strany Ukrajiny - dnes nevypadá nereálně.

To nevypadá.

Čímž tedy říkáte, že není vyloučené nebo vysoce nepravděpodobné, že k použití jaderných zbraní dojde?

Vyloučené to určitě není. Je otázka, čemu říkáme nepravděpodobné. Pořád pracujeme s předpokladem, že použití jaderných zbraní má tak velké politické konsekvence, že k tomu Vladimír Putin přistoupí, až pokud to bude vnímat coby jedinou možnost, jak odvrátit vývoj směřující k pádu současného režimu v Moskvě. Tím by se změnila jeho strategická kalkulace a z jeho pohledu by to dávalo větší smysl, než je tomu nyní. Z historie ale známe i příklady velmocí, které akceptovaly vojenskou porážku a nepoužily v daném konfliktu jaderné zbraně. Spojené státy prohrály ve Vietnamu a nepoužily jaderné zbraně, stejně tak Sovětský svaz v Afghánistánu v 80. letech. Existují argumenty, že dnešní situace je nebezpečnější, protože Putin mnohem více svazuje budoucnost svého režimu s výsledkem války na Ukrajině. Pořád ale myslím, že použít jaderné zbraně kvůli rozpadu fronty na Donbase by neslo pro Kreml neúměrně velké politické náklady. V případě dobývání Krymu, se kterým se ruská společnost identifikuje mnohem více než s nově anektovaným ukrajinským územím, je už odhad obtížnější. Velmi by záleželo i na domácí situaci v Rusku a na tom, jak by se k takovému vývoji stavěly ruské elity a „siloviki“.

Raketa Iskander schopná nést Jaderné zbraně • Autor: REUTERS
Raketa Iskander schopná nést Jaderné zbraně • Autor: REUTERS

Dává tedy vůbec smysl snažit se odhadnout pravděpodobnost použití jaderných zbraní?

Obecně je pro experty velmi těžké dělat v tomto směru predikce, spíše je možné poukazovat na širší trendy a argumentovat, zda a proč je daný vývoj pravděpodobnější, než byl třeba před měsícem nebo loni. Ale v každém případě se pořád bavíme o nízké pravděpodobnosti. Nikdo to samozřejmě přesně nespočítá, nejde o exaktní vědu, ale řádově jde spíše o nízké jednotky procent než o desítky.

Pravděpodobnost, že Ukrajina bude moci zpátky dobýt Krym, ale nejspíš není v jednotkách procent.

Když mluvíme o jednotkách procent, mluvíme o tom z perspektivy současné situace, kdy před sebou vidíme řadu alternativních variant, kudy se vývoj v této válce může ubírat. Samozřejmě, kdybyste mi popsala situaci, ve které Ukrajina masivně dobývá Krym, ruská vojska kolabují a Putin vystupuje s odhodlaným projevem o tom, že pokud Ukrajina okamžitě nepřestane útočit, tak nařídí použití jaderných zbraní – tak v takové chvíli se můžeme bavit o vyšších desítkách procent. Ale aktuálně nemůžeme tušit, zda se do takového bodu dostaneme. Možná k útokům na Krym nedojde a konflikt dříve zamrzne, možná dojde k diplomatickému řešení, možná dojde k převratu k Moskvě, možná ruská armáda na území Ukrajiny zkolabuje a dojde ke stažení za hranice bez toho, aby Kreml nařídil použití jaderných zbraní. Těch variant je mnoho a jaderné útoky pořád patří mezi ty méně pravděpodobné, jakkoliv je to hrozba reálná.

V mezinárodní politice v posledních desetiletích neexistuje moc větších tabu než to, že cizí území se násilím nezabírá a jaderné zbraně se nepoužívají. První tabu už Putin porušil, proč by to druhé mělo být silnější?

To je poměrně přesné pozorování. Stejně jako dnes někteří lidé tvrdí, že si nedovedou představit, že by Putin skutečně použil jaderné zbraně, tak mnoho lidí obdobně v únoru letošního roku říkalo, že si nedovedou představit, že by skutečně zaútočil na Ukrajinu. Takže chápu logiku vašeho argumentu. Je také pravda, že v Rusko již s mobilizací a anexemi ukrajinského území překročilo hodně „rubikonů“. Byl to však pořád velmi postupný proces, zatímco použití jaderných zbraní je „buď - anebo“ situace. Něco takového nemá skutečně od druhé světové války precedent.

A co bylo hlavní příčinou?

Rusko bylo paradoxně desítky let v pozici, kdy bylo v jeho strategickém zájmu, aby k použití jaderných zbraní nedošlo. I za studené války, kdy byly s USA vztahy velmi napjaté, byla snaha zabránit používání a dalšímu šíření jaderných zbraní společným zájmem obou velmocí. Klíčové pro ně bylo zachovat si své arzenály a pomocí mezinárodních smluv, diplomacie, nátlaku či vojenské síly zabránit šíření jaderných zbraní do dalších států včetně vlastních spojenců. Noční můrou obou zemí byla varianta, že by se používání jaderných zbraní v mezinárodní politice normalizovalo a tyto technologie by získaly menší nepřátelské státy, které by tímto způsobem držely v šachu i jaderné velmoci. Pokud by například Irák skutečně získal jaderné zbraně, tak by žádná americká intervence pravděpodobně neproběhla. Takových scénářů se USA vždy obávaly a s Ruskem společně pracovaly na tom, aby se zbraně nešířily v mezinárodním systému a nepoužívaly se.

Kdyby je Rusko teď použilo, byl by to obrovský obrat ve vývoji mezinárodní politiky. Víme také z vlastního výzkumu v Rusku před válkou, že mezi ruským obyvatelstvem by bylo užití ruských jaderných zbraní velmi nepopulární. Také máme velkou míru jistoty, že Čína a Indie, tedy státy, které doposud ruské chování na Ukrajině spíše tolerují, by mohly zásadně otočit, protože použití jaderných zbraní kýmkoliv je velmi silně i proti jejich vlastním zájmům. V Kremlu tak dobře vědí, že se v tomto ohledu pohybují na velmi riskantní půdě a že by se Rusko snadno mohlo dostat do ještě mnohem hlubší mezinárodní izolace, než ve které je dnes.

Ruská střela 9M729  • Autor: ČTK / AP / Pavel Golovkin
Ruská střela 9M729 • Autor: ČTK / AP / Pavel Golovkin

Putin hrozil jadernými zbraněmi už na začátku války. Tehdy to ale bylo z pozice síly, Západ to četl i v kontextu obav, že Rusko se může převalit přes Ukrajinu a za pomoci jaderných hrozeb pokračovat dál. Dnes Rusko hrozí z pozice slabosti a čteme to jako snahu zachránit, co se dá. Mění tenhle rozdíl relevanci jaderných hrozeb?

Na začátku konfliktu měly jaderné hrozby hlavně signalizovat směrem k NATO, aby se do konfliktu nepletlo. Cílem bylo hlavně odstrašit Západ od možné vojenské intervence ve prospěch Ukrajiny, vzpomeňme třeba na diskuze o bezletové zóně v prvním měsíci války. A ruské jaderné hrozby v tomto směru víceméně zafungovaly. Spojené státy říkají od prvního dne, že nebudou na Ukrajině vojensky intervenovat, ale budou ji podporovat vším, co je pod tímhle prahem. Tahle signalizace vůči Západu dnes trvá, ale ještě se přidává obecnější snaha zvyšovat dojem, že se situace vymyká kontrole a že potenciálně hrozí nekontrolovatelná eskalace. Západ si dnes mnohem víc dovede představit bezprostřední vývoj, který by mohl vést k ruskému kolapsu na Ukrajině a k situaci, ve které bude Rusku dávat větší smysl požít jaderné zbraně, než tomu bylo v únoru či březnu. Rusko se snaží pomocí svých vyjádření zvyšovat na Západě vnímání rizikovosti celé situace, a dosáhnout tak omezení podpory Ukrajiny nebo tlaku na diplomatické řešení, ve kterém by Ukrajina musela souhlasit s bolestivými teritoriálními ústupky. Něco v tomto směru může v hlavě Vladimíra Putina představovat v současné situaci jakousi teorii ruského vítězství. Zatím mu to každopádně příliš nefunguje a Západ drží linii systematické podpory.

Říkal jste, že nejvíc informací o možném použití jaderných zbraní má Vladimir Putin. Jak tuhle realitu napasovat do analýz situace? Měli bychom konzultovat možné scénáře vývoje i s psychology?

Nemyslím si, že jakýkoliv psycholog má aktuálně dost informací o Vladimíru Putinovi a jeho duševním stavu na to, aby to mohl odhadnout. Analýzy západních expertů vycházejí především z toho, co víme o principech jaderné strategie, čímž se v našem oboru systematicky zabýváme od 50. let minulého století. Jakkoliv je vždy velmi obtížné dávat v těchto směrech přesnější predikce, desítky let studia herně-teoretických modelů, simulací, strategických dokumentů a debat mezi západními a ruskými experty nám přece jenom dávají alespoň základní vodítko, jak k celé věci přistupovat.

O psychologickou perspektivu nemáme zájem, protože nejsme stejně schopní získat spolehlivé informace o Putinově stavu, nebo je jedno, jaký je Putin jako člověk, jelikož se bude nejspíš řídit onou ruskou vojenskou logikou?

O psychologickou perspektivu jako takovou zájem určitě máme a k moderním teoriím jaderného odstrašování debata o kognitivních zkresleních a limitech lidského vnímání bezesporu patří. Nicméně je potřeba být velmi opatrný v pokusech odhadovat domnělou iracionalitu Vladimíra Putina na základě jeho veřejných prohlášení, tím spíše v oblasti jaderných zbraní. Obecně otázka, zda je možné vůbec racionálně hrozit použitím jaderných zbraní a do jaké míry je taková hrozba skutečně věrohodná, představovala pro jaderné stratégy v počátcích jaderného věku velkou výzvu. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Thomas Schelling v 60. letech navrhnul řešení, které v zásadě předpokládalo záměrně předstírat v jaderných krizích určitou míru iracionality, což u protivníka zvýší vnímání rizika ohledně možného použití jaderných zbraní a donutí ho v krizi ustoupit. Spojené státy tohoto přístupu využívaly právě v době zmíněné vlády Richarda Nixona, kdy se diplomatickými kanály předávaly sovětům signály, jak moc americký prezident pije, jak se přestává ovládat a jak hrozí, že přes veškeré snahy svých poradců nakonec zmáčkne to metaforické „červené tlačítko“. Jednoduše byla zde snaha signalizovat, že se Nixon možná tak lehce zbláznil a že je potřeba prát možnou hrozbu použití jaderných zbraní vážně.

Takže i u Putina je možné obojí?

Náznaky iracionality v Putinově projevu samozřejmě můžete číst tak, že se skutečně tak trochu zbláznil a je ochotný překročit všechny mezinárodní normy – anebo že je za tím hodně předstírání a ona snaha zvýšit na Západě vnímání míry rizika. Moje oblíbená analogie k této dynamice je takzvaná „hra na kuře“. Vychází z hry amerických teenagerů, kdy si dva mladíci sednou do aut jedoucích proti sobě a prohraje ten, kdo jako první uhne. Oba vědí, že jeden nakonec musí uhnout, jinak do sebe nabourají a skončí to tragicky pro oba. A víte, jaká je nejlepší strategie, abyste vyhráli? Nasadit si černé brýle, urvat volant a prostě jet. Protože v tu chvílí si ten druhý člověk řekne, že jste se zbláznili a uhne. Dva teenageři jsou samozřejmě metaforou na jaderné velmoci.

Američtí představitelé říkají, že vůči Rusům komunikují, jaká by byla západní reakce na jejich použití jaderných zbraní. Neznáme obsah konverzací, ale co by ideálně měli říkat? Je poučení z metafory, kterou jste teď popsal, že je lepší být odpovědnější a nestupňovat sázky? Není naopak třeba vůči Rusku potřeba ukázat tvrdost?

Problém je, že v logice jaderné strategie musí být jakákoliv hrozba především věrohodná. Pokud nejste věrohodný, vždy riskujete, že to druhá strana vyhodnotí jako bluf a zkusí to na vás. A vy jste pak v situaci, že jste hrozili něčím, co jste vlastně nikdy nechtěli udělat a máte už před sebou jen špatné možnosti - protože pokud i tak hrozbu nesplníte, vaše věrohodnost do budoucna klesne. Představte si například, že by USA před měsícem řekly, že pokud Rusko anektuje okupovaná území, použije jaderné zbraně proti Moskvě. Někdo by mohl říct, že je dobré to udělat, protože to Rusko od anexe odradí. Ale Rusko by to zcela jistě nevyhodnotilo jako věrohodnou hrozbu, risklo by to - a USA by buď musely provést potenciálně sebevražedný jaderný útok, nebo odejít z krize ponížené. Každý jaderný stát se tak snaží vytvářet hrozby buď dostatečně vágní, anebo naopak otevřeně hrozit tím, co jsou skutečně odhodlány v případě neuposlechnutí udělat. USA se snaží dobře balancovat tak, aby to byla hrozba dostatečně silná – třeba použití konvenčních zbraní na Ukrajině proti ruským pozicím je reálně velmi silná hrozba, je to de facto hrozba války mezi NATO a Ruskem. Ale zároveň nehrozit věcmi, kterým druhá strana neuvěří.

Ruská mezikontinentální balistická střela ltošní na květnové přehlídce ke Dni vítěztsví  • Autor: ČTK / AP / Alexander Zemlianich
Ruská mezikontinentální balistická střela ltošní na květnové přehlídce ke Dni vítěztsví • Autor: ČTK / AP / Alexander Zemlianich

A měl tedy být Západ ten rozumnější?

Rusko, co se věrohodnosti hrozeb týče, je v o něco silnější pozici – jednoduše proto, že mu jde v rámci konfliktu o víc než USA, má tam vyšší sázky a bude potenciálně ochotné víc riskovat. Pro Spojené státy je samozřejmě velmi důležité, aby Ukrajina zvítězila, ale pro Moskvu by ruská porážka byla mnohem větší politickou tragédií než ukrajinská porážka pro Washington. A tohle všichni v té hře vědí. To také vysvětluje, proč by se situace radikálně změnila, pokud by Putin zaútočil na členský stát NATO. Tam všichni aktéři jasně vnímají, že věrohodnost hrozby přímého zapojení Spojených států je nesrovnatelně vyšší. A proto také USA říkají, pokud by Rusko použilo jaderné zbraně proti členskému státu NATO, například Polsku, bude následovat jaderná odveta.

 Když jste zmiňoval možnou americkou odpověď v podobě konvenčního útoku na ruské pozice na Ukrajině, o té mluví třeba některé penzionované špičky amerického vojenského establishmentu. Bývalý generál David Petreus například uvedl, že by USA mohly v případě ruského jaderného útoku zničit černomořskou flotilu a ruské pozice na Ukrajině. Je tohle věrohodná hrozby? Byly by toho USA schopné?

 Schopné toho jsou. Asi bychom si neměli představovat, že by tam nastoupila americká pěchota bojovat bok po boku s Ukrajinci, můžeme si spíše představit něco ve stylu leteckých úderů či používání střel s plochou dráhou letu odpalovaných z moře. Byla by to podpora Ukrajině, aby se ruské pozice zhroutily, cílení na klíčové ruské pozice. Pořád ale platí, že jsou to jen diskutované varianty, není možné s jistotou říct, že by k tomu skutečně došlo. V každém případě platí, že Spojené státy i Rusko mají velmi silnou motivaci, aby k tomuto scénáři vývoje nakonec nedošlo.

Na co by taková západní reakce přišla? Byla by odstupňovaná podle toho, co by Rusové konkrétně udělali? Nebo coby odpověď na jakékoliv použití jaderných zbraní přijde tak razantní útok, o kterém jsme mluvili?

USA se zatím vyvarovaly toho, aby odpověď více konkretizovaly, protože si samy jsou vědomy toho, že se situace může vyvíjet různě. Všichni chápeme, že jakékoliv použití jaderné zbraně – i té takzvaně „taktické“ – je porušení mezinárodního tabu a mělo by dramatické konsekvence. Ale zároveň chápeme, že je něco jiného, když Rusko demonstrativně odpálí jadernou zbraň nad Černým mořem, a když použije jaderné zbraně přímo proti vojenským cílům na Ukrajině, nebo dokonce proti civilní infrastruktuře či ukrajinským městům. Spojené státy si tak možnosti reakce nechávají do značné míry otevřené.

Zleva ruský ministr obrany Šojgu, prezident Putin, náčelník generálního štábu Gerasimov • Autor: Profimedia
Zleva ruský ministr obrany Šojgu, prezident Putin, náčelník generálního štábu Gerasimov • Autor: Profimedia

Byla by to reakce USA, nebo NATO?

Předpokládám, že NATO. Těžko si představit, že by takový krok nebyl proveden v součinnosti s ostatními členy aliance. Ale samozřejmě konkrétní provedení by bylo primárně na několika státech, jako jsou USA, Velká Británie či Francie; většina států NATO jednoduše nemá pro tento druh akcí odpovídající kapacity.

Jak by takový střet mohl vypadat?

Ve Spojených státech se tyto situace hodně modelují v rámci válečných her a simulací. Již před válkou na Ukrajině probíhaly v americkém Pentagonu simulace, kde se testovaly různé formy odpovědi na ruské použití jaderných zbraní. Řešily se i varianty jako rychlý odvetný konvenční útok proti základně, z které byla jaderná zbraň odpálená. Z toho, co víme z otevřených zdrojů a z rozhovorů s účastníky simulací, jaderná varianta odpovědi v těchto hrách nikdy nevedla k lepším výsledkům, naopak. Každopádně si nepředstavujme, že teď Spojené státy v záloze připravenou jednu jasnou variantu odpovědi. Je to spíše série kontingenčních plánů, ke kterým se můžete na základě aktuálního vývoje přiklonit, ale vždy pracujete s více možnostmi vývoje.

Joe Biden údajně absolvoval hodně těchto simulací a říká se, že dobře chápe třeba logiku jaderného soupeření. Navíc velkou část politického života prožil během studené války, kdy bylo jaderné soupeření mnohem víc přítomné než dnes.

Určitě, Biden je člověk, které má v této oblasti poměrně dobré znalosti. Téma jaderných zbraní ho navíc vždy zajímalo, nejen během studené války. I v Obamově administrativě to byla agenda, kterou se aktivně zabýval. V oblasti kontroly zbrojení a jaderného odzbrojení dokonce prosazoval i podstatně radikálnější kroky než sám Obama, byl jedním z lidí, kteří velmi silně podporovali, aby se USA zavázaly ve své doktríně, že jaderné zbraně nikdy nepoužijí jako první. Obama to vážně zvažoval, ale vyvolalo to velký vnitropolitický odpor a stavěli se proti tomu i někteří američtí spojenci.

Jak už zaznělo, pokud by došlo ze strany Ruska k použití jaderné zbraně, bylo by to poprvé od roku 1945 v nějakém konfliktu. Řada expertů varuje, že právě proto máme tak málo reálných příkladů a nejsme schopní dohlédnout všechny následky, které by mohly nastat; jde zkrátka o velmi komplikované fyzické reakce. Jak přemýšlet nad neočekávanými následky?

Politické důsledky je těžké odhadnout, ohledně možných fyzických dopadů toho víme o dost víc. Jaderných výbuchu jako takových proběhlo během studené války hodně, jen USA a Rusko mají na kontě bezmála dva tisíce jaderných testů v atmosféře i pod zemí. Mimo jiné se testovalo i to, v jaké vzdálenosti budovy ještě zůstanou stát po výbuchu, jaký materiál vydrží, jaké dopady to bude mít na vojenskou techniku, jak se bude šířit radiace. Znalosti těch čistě fyzických dopadů tak na obou stranách existují, ale v mnoha ohledech jde samozřejmě o fyzikální proces, který je těžko zcela předvídatelný. Koneckonců i v rámci zmíněných studenoválečných testů došlo opakovaně k přešlapům, kdy byla například finální exploze mnohem silnější, než se plánovalo. Tím spíše je komplikované predikovat radioaktivní spad, protože velmi záleží mimo jiné na povětrnostních podmínkách.

Narazila jsem na debaty, že například odpálení jaderné zbraně v atmosféře nad Ukrajinou by mělo za efekt i zničení elektrotechniky na ukrajinském území.

Ano, jaderná exploze může mít za následek elektromagnetický impuls, který je schopen zničit nechráněnou elektroniku, a mít tedy naprosto dramatické důsledky pro moderní společnost. Za tímto účelem je možné využít exploze ve velmi vysoké výšce nad povrchem, řádově v desítkách až stovkách kilometrů, kde tento efekt může zasáhnout i skutečně velmi rozsáhlou oblast. Opět je ale třeba zdůraznit, že nic nenasvědčuje tomu, že zrovna k tomuto použití jaderné zbraně by se Vladimír Putin přiklonil. Během studené války se toto použití diskutovalo především jako komplement k rozsáhlejšímu jadernému útoku, který by měl za cíl zneškodnit kritickou infrastrukturu na potenciálně velmi rozlehlém území. Pokoušet se o tento druh útoku proti sousednímu státu, navíc přímo sousedícímu se státy nepřátelské jaderné aliance, s sebou nese pro Rusko velká dodatečná rizika, které je předem jen velmi obtížné předvídat.

Jak dobré vědecké zázemí pro analýzu jaderných zbraní Rusko má?

Kromě Spojených států neví nikdo o jaderných zbraních tolik jako Rusko. Jednoduše proto, že obě země měly nejvíc času a prostoru jejich efekty testovat. Strávily touto praxí několik dekád, i po moratoriích na jaderné zkoušky v 90. letech pokračují v modelech a simulacích na základě dat, která mají z té doby k dispozici. Všichni si teď dělají legraci z toho, že ruští vojáci dostávají zrezavělé ruční zbraně, ale co se týče jaderných zbraní, Rusko je – bohužel pro nás – technologicky velmi pokročilý stát. Byla by chyba si namlouvat, že jsou v rozkladu a že nevědí, jak s nimi nakládat.

Ruská armáda překvapila svými chybami, nedostatky i určitou slabostí tváří tvář ukrajinské armádě, kterou mnoho lidí nečekalo. O ruském jaderném arzenálu se říká, že je to nejmodernější složka ruské armády. Pokud se naše analýzy pletly, co se týče stavu ruské konvenční armády, jsme si jisti hodnocením jaderných zbraní?

Pletli jsme se ve spoustě věcí, ale pořád jsme věděli, že konvenční síly Ruska jsou dlouhodobě v úpadku a že se ruská armáda potýká s řadou systémových problémů. Po studené válce si koneckonců Rusko samo uvědomilo, že nemá na to držet se Západem krok v konvenčním zbrojení. Prostě na to nemělo prostředky. Je to zajímavý posun, protože po většinu studené války naši předchůdci řešili přesný opak – že Sovětský svaz má v Evropě obrovskou konvenční vojenskou převahu, které se Evropa bez pomoci Spojených států není schopná ubránit. Byli paradoxně tehdy především Západ, který v tomto směru kladl velký důraz na jaderné zbraně a možnost odstrašit Sovětský svaz pomocí hrozby, že by na sovětský konvenční útok odpověděli taktickými jadernými zbraněmi.

Po konci studené války přestalo být Rusko schopné držet krok - a přibližně od roku 2000 začalo výrazně kvalitativně vylepšovat své jaderné síly a klást na ně mnohem větší důraz ve své širší vojenské strategii. V uplynulých dvou dekádách také na modernizaci svého jaderného arzenálu vynakládala ruská vláda obrovské finanční prostředky. Spolehlivost ruských jaderných systémů je tak na zcela jiné úrovni, než je tomu u řady systémů konvenčních, kde se Rusko skutečně potýká s mnoha problémy. Stejně tak není důvod se domnívat, že by mělo Rusko zásadně větší problémy s funkčností a údržbou samotných jaderných bomb a hlavic než Spojené státy, na což koneckonců opakovaně poukazují i američtí experti. Nemáme důkazy, že by ruské zbraně byly v nějakém významném rozsahu nefunkční. A i kdyby to tak bylo, nemyslím, že je vhodné stavět naši strategii na nepodložených spekulacích o opaku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].