Výzkum začal v roce 1983, kdy turecký vědec Mahmut Miski vyrazil na úbočí sopky Hasan Dagi ve střední Anatolii. Dva chlapci z rodiny místních farmářů mu tam ukázali prazvláštní rostlinu.
Měla žluté květy a dlouhé, silné stonky, ze kterých vytékala trpká pryskyřice. Miski brzy rozpoznal, že se jedná o vzácnou bylinu z rodu ločidel zvanou Ferula drudeana. Tak vzácnou, že se předtím objevila jen v jediném dalším zápisu z roku 1909.
Miski, který je dnes profesorem na Istanbulské univerzitě, zasvětil výzkumu záhadné byliny skoro čtyřicet let své kariéry. Ale teprve nedávno přišel s překvapivou teorií. Co když se ve skutečnosti jedná o silfium – tajemnou rostlinu, o které se píše v antické literatuře, ale kterou už stovky, možná tisíce let nikdo nespatřil?
Loni ve vědeckém časopise Plants publikoval studii, ve které vysvětluje, jak se svým týmem zkoumal podobnosti feruly a silfia. A je i dnes přesvědčený, že jeho původní odhad byl správný. Píše o tom National Geographic.
Lék na zuby i epilepsii
Bylina, které staří Řekové dali název silfium, byla ve své době považována za doslova zázračnou. Antičtí lidé s ní ochucovali jídlo, přidávali ji do parfémů, ale nejvíc užitku přinesla lékařům. Předepisovali ji na nejrůznější neduhy od bolavých zubů po epilepsii, na kožní nemoci, ale třeba i na podporu růstu vlasů, jako afrodiziakum nebo antikoncepci.
Kyrénská mince měla na přední straně portrét krále Magase, na zadní straně obrázek „zázračného“ silfia.
Podle dobové literatury rostlo silfium nejspíš výhradně v okolí Kyrény, starořecké osady na území dnešní Libye. Odtud se vozilo do jiných částí Řecka a pro oblast Kyrény to byla tak cenná vývozní položka, že měla hodnotu své váhy ve stříbře. Rytiny silfia se dokonce dochovaly na stříbrných mincích.
Později se objevilo také v egyptských hieroglyfech. A poslední dochovaná zmínka o zázračné rostlině je od římského filozofa a přírodovědce Plinia staršího. V encyklopedii Naturalis historia píše, že v prvním století našeho letopočtu se našel poslední exemplář, a ten dostal darem císař Nero.
Více než náhodná podobnost
Ve středověku, ale i v moderní historii botanici zkoušeli rostlinu znovu a znovu hledat. Vždy bez úspěchu. Proto dlouho panovalo přesvědčení, že lidé silfium ve starověku jednoduše vyhubili.
Mahmut Miski a jeho tým však tvrdí, že rostlina ze svahů Hasanu přesně odpovídá starověkému popisu i dochovaným rytinám. Má masivní rozvětvené kořeny, podobné jako u zázvoru; listy podobné celeru; dlouhý a silný stonek, drobné žluté květy a plody ve tvaru obráceného srdce, které na dotek připomínají papír.
Odpovídá i nahořklá pryskyřice, které Řekové říkali laser a přisuzovali jí spoustu zdravotních benefitů. Také v Turecku nalezená Ferula drudeana podle vědců obsahuje protizánětlivé a dokonce protirakovinné složky. Zatím v ní identifikovali třicet tzv. sekundárních metabolitů – organických látek s prokazatelnými léčivými účinky – a očekávají, že další analýza jich odhalí ještě víc.
Silfium nešlo jen tak přesadit
Ani chemickým složením podobnosti nekončí. Podle starověkých textů se rostlina začala objevovat poblíž Velké Syrty (záliv na jihu Středozemního moře u libyjského pobřeží) „bezprostředně poté, co zem promočila průtrž mračen“ a rychle dosahovala velkých výšek.
Miluje ji i dobytekKdyž Mahmud Miski rostlinu na hoře Hasan studoval, místní obyvatelé mu vyprávěli, že ji mají ve zvláštní oblibě ovce a kozy. Tahle zajímavost zase odpovídá popisu ve starověké Pliniově encyklopedii. Plinius uvádí, že se ovce a kozy nejraději pásly právě tam, kde silfion rostl. Ovce prý po jeho pojídání poklidně usnuly, u koz vyvolával kýchání. |
Miski sice rostlinu našel víc než tisíc kilometrů od místa, kde měla růst původně, ale i pro jeho nález platí, že zničehonic raší po velkých aprílových deštích. Za měsíc vyroste až do výšky 1,8 metru. Vědec argumentuje také tím, že obě lokality v Turecku, kde se tento druh feruly objevil, staří Řekové obývali a mohli sem rostlinu zanést.
Uznává však, že museli mít buď velké štěstí, nebo výjimečné zahradnické schopnosti, protože podle starověkých zdrojů bylo silfion téměř nemožné kultivovat. Musel se sbírat ve volné přírodě. Hippokratés zmiňuje dva pokusy rostlinu přesadit na řeckou pevninu – oba selhaly. Podobně se nedařilo ani Miskimu a jeho týmu, kteří se rostlinu Ferula drudeana snažili vypěstovat ve skleníku. Povedlo se jim to až díky technice zvané studená stratifikace, při které se semena vystavují chladným a vlhkým podmínkám.
Je to opravdu ona?
Podle Lisy Briggsové z Britského muzea existuje jen jedna možnost, jak ověřit, že se jedná o jednu a tutéž rostlinu. Je nutné porovnat dnešní ferulu s archeologickými pozůstatky silfionu.
Aby byly relevantní, muselo by jít například o nádobu s nápisem „silfion“. Takový nález je podle Briggsové možný – archeologům doporučuje libyjský přístav Susa, ostrov Malta nebo okolí řeckého města Pireus. Všechno to jsou místa, kde by mohly být vraky lodí, které silfion ve starověku převážely.
