Rozhovor měsíce: Vertigo po dvaceti letech

Novou desku si kapela nadělila tak trochu jako dárek, letos je to totiž už dvacet let, co Vertigo působí na tuzemské jazzové scéně. Pohromadě je tak dlouho drží „nadpřirozeně vysoká míra tolerance a to, že nás prostě baví dělat hudbu dohromady,“ uvažuje Vojtěch.

V pořadí sedmé studiové album Nic, kolekce dvanácti skladeb rámovaná intrem a outrem, jako celek připomíná výlet s Vertigem, s kratšími nebo delšími zastávkami v rozličných částech jeho časoprostoru. Při poslechu skladby Trip si tak posluchač možná zavzpomíná na úplné začátky skupiny. „Vlastně jsme se s ní vrátili k té naší melancholii, ze které jsme později tak trochu utekli, ke zvuku ovlivněnému ECM a polskou scénou,“ říká Marcel.

Skladba, kterou složil basista Rastislav Uhrík, je také jedinou, ve které je slyšet kontrabas. „Spousta věcí, které teď píšeme, vyzní líp s baskytarou. Rastík na této desce mnohem víc používá efekty, což je také čím dál víc součástí našeho zvuku,“ vysvětluje Vojtěch Procházka. 

Východoněmecké varhany

Sám si při natáčení pochvaloval své oblíbené východoněmecké tranzistorové varhany z druhé poloviny 70. let, Vermona ET6-2. „To jsou klávesy, které u nás ve zkušebně stály v rohu, nikdo si jich nevšímal, asi deset let. Jednoho dne jsem je otevřel a moc se mi zalíbily, vypadaly hezky, vůbec jsem ještě nevěděl, co to dělá, jak to hraje. Mají takový živý zvuk, svůj vlastní pružinový reverb, jsou hrozně hlučné, to mě posunulo. A pak také repasované elektrické piano Wurlitzer, které už jsme asi dvě desky zpátky jednou v Sonu využili, ale tehdy nebylo v úplně dobrém stavu. Teď ho máme ve více skladbách.“

Na pořadí skladeb, které jako celek působí semknutě, jako by vyprávěly nějaký příběh, se prý všichni docela shodli. Tento celek však nebyl předem připravený, vznikl až během natáčení.

Čtěte také

Vojtěch Procházka: Neotřelost norské scény mi učarovala.

„Dalo by se říct, že ty skladby byly tentokrát připravené kvůli časovému tlaku asi nejmíň, některé vznikaly hodně narychlo, načrtly se těsně před natáčením a výsledný tvar jsme našli až ve studiu,“ přibližuje Marcel s tím, že sám se jako autor skladeb možná posunul k větší stručnosti. „Jsou to takové skeče. Každý z kapely tak dostane prostor, aby se mohl nějak realizovat, což mě baví. Myslím, že jazz by měl v sobě tohle mít, kolektivnost, otevřenost,“ dodává.

Důležité bylo podle něj také rozhodnutí kapely, že na desce nebude zpívaný text. „Měli jsme pocit, že je to už trochu klišé a zároveň Dorka už má taky léta svou kapelu, svoje trio, kde se v tomto ohledu realizuje. Zpěv samozřejmě funguje dál, protože u Dorky je to jeden z hlavních nositelů muziky.“ 

S trpaslíky na obalu

Přebal alba zdobí fotografie jakýchsi trpaslíků. „Směrem na Vary je taková legendární odbočka na Rakovník a tam je tržnice se stovkami trpaslíků a různými nádhernými českými výrobky. Léta jsem jezdil kolem a asi před půl nebo tři čtvrtě rokem jsem se tam poprvé zastavil. Úplně mě to fascinovalo, když jsem vstoupil mezi ně, a nafotil jsem fotky, aniž bych měl v plánu z toho udělat obal desky,“ vzpomíná Marcel.

Čtěte také

„Žánrově neurčitý“ Muff slaví, čtěte rozhovor s Marcelem Bártou

Když pak s Vertigem řešili, jaký obrázek spojí s nahrávkou s názvem Nic, poslal fotky, napůl z legrace, napůl vážně, kapele. „Všichni tu noc napsali: Jo, mě to baví, fajn. A shodli se nad tím i Petr Ostrouchov s Alešem Najbrtem, který to samozřejmě ještě se svým týmem trochu vylepšil, vybrali detail, kolorovali to,“ říká.

Jaký má vztah k legendárnímu americkému trumpetistovi Donu Cherrymu, jemuž vzdal na desce Nic hold, a co má Don Cherry společného s Oskarem Törökem? Jaké další projekty mimo Vertigo v současnosti Marcela s Vojtou zaměstnávají? Nejen to se dozvíte v kompletním záznamu pořadu.