(Se Samem jsme si povídali prostřednictvím videohovoru. Působí tak upřímně a přátelsky, že jsem si dovolil při přepisu z angličtiny zvolit tykání. - pozn. aut.)

Na první pohled působíš tak nějak plaše, něžně, skoro jako kluk od vedle. Člověk by neřekl, že máš za sebou koncerty po celém světě a na poličce nějakou tu cenu. Považuješ se za slavnou hvězdu? Poznávají tě třeba lidi na ulici?

(smích) Vždycky jsem překvapený, když mě někdo pozná, a mám z toho radost, ale sám sebe považuju za obyčejného chlapa.

Takže se nebráníš rozdávat autogramy, dělat selfíčka, ...

Rozhodně se nebráním, dělám to fakt rád.

V jednom z rozhovorů jsi prohlásil, že víc než muzikantem jsi aktivistou. Jak by Sam Lee vypadal, kdyby to bylo naopak - kdyby byl víc muzikantem než aktivistou?

Ono je to tak, že ten aktivismus je cíl, kterého chci dosáhnout prostřednictvím své hudby. Z toho pohledu jsou vlastně všichni muzikanti zároveň aktivisty - snaží se v lidech aktivovat nějaké pocity, nějakou aktivitu, třeba je roztancovat nebo rozezpívat, pobavit nebo rozesmutnit. Cíl mé hudby je jediný: probudit v lidech povědomí o svých vztazích. O vztazích, které mají s vlastním srdcem, se svou zemí, s přírodou. Můj aktivismus se tak promítá to písní, ale stejně tak se může promítat do mých vyprávění nebo do článků. A všechny tyhle věci tvoří dohromady to, kým jsem, takové portfolio mého života.

Když poslouchám tvoje alba, vnímám posun ve zvuku od elektroničtějších nahrávek směrem k akustice...

(úsměv) Je to legrační, protože na deskách nepoužívám elektroniku - všechno jsou to akustické nástroje. Ale máš svým způsobem pravdu, na posledním albu jsem se snažil zdůraznit úspornější akustický zvuk - piano, kontrabas, housle, trošku elektrické kytary... to byl asi jediný elektronický nástroj, který jsem kdy použil.

Jak tedy bude znít příští studiovka? Kam se posuneš?

Zrovna na ní dělám a jsem asi uprostřed prací. Jsi možná první, komu to řeknu. (úsměv) Stejně jako tu předchozí ji bude produkovat opět Bernard Butler a myslím si, že ve výsledku si budou obě docela podobné. Našli jsme zvláštní společné souznění, ale dost možná bude všecko nakonec jinak, kdo ví.

Jsi známý taky pro svou lásku ke slavíkům. Vzpomeneš si na svoje první setkání s tímto ptákem?

Bylo to už před mnoha lety. Když jsem zpěv slavíka uslyšel poprvé uprostřed noci, doslova mě to odpálilo. Každý rok jsem se pak vracel na to místo a poslouchal. V roce 2014 jsem pak s sebou do lesa vzal partu muzikantů. Přidali jsme se ke zpěvu slavíků svými nástroji a k našemu překvapení ptáci neuletěli, takže to byl takový společný koncert. Hned mě napadlo, že se musím příště vrátit s dalšími hudebníky a publikem a udělat z toho takový rituál.

Čím tě tento pták tak fascinuje? Co ho tak odlišuje od jiných?

Slavík má specifický zpěv. A navíc vnímá člověka a odpovídá mu. Ty vztahy, které vznikají v lesích, jsou doslova magické. No, a pak jsou tu kulturní vazby - slavík se objevuje v mnoha příbězích, mýtech, básních a lidových písních, je to vlastně celebrita.

Za zmínku stojí taky tvoje videoklipy - jsou hodně artové, mnohdy symbolické. Jak moc se podílíš na jejich vzniku? Jsou to tvoje nápady, nebo dáváš režisérům a režisérkám volnou ruku?

V tomhle ohledu jsem control freak. Přínos režiséra je samozřejmě v každém klipu odlišný, ale obecně je myšlenka každého videa moje vlastní. Pocházím ostatně z fotografické rodiny, takže mívám přirozeně určité vize toho, jak by měl snímek vypadat.

Co je na těch klipech - pro žánr, který hraješ - nezvyklé, je určitá queer rovina. Považuješ se za queer umělce?

Ano.

Je pro tebe queer téma důležité? Považuješ to za další součást svého aktivismu?

Neřekl bych, že se vyloženě snažím uvádět v klipech nějaká konkrétní témata, spíš je to tak, že ve filmu se cítím pohodlněji než v hudbě. Jinými slovy - ve videoklipech můžu být víc sám sebou, je to pro mě příležitost otisknout do nich sám sebe. A tak toho využívám k normalizaci různých identit, myšlenek a výrazů týkajících se queer témat. A pak vytvářím jejich asociace k tém starým písním a zároveň ke dnešní kultuře.

Víš o dalších muzikantech, kteří dělají to samé, co ty?

Vím, hlavně v Americe je řada hudebníků, kteří jsou hodně expresivní a otevření k různým sexuálním identitám. Vlastně o tom moc často nemluvím, už proto, že se to moc netýká hudby a já si docela hlídám svoje soukromí. A pro mě je to soukromá věc. Takže když tvořím hudbu, nemyslím primárně na tahle témata, přestože je nepopírám. Rozhodně jsou tu jiní, kteří se jim věnují poctivěji a inteligentněji.

Lidstvo má za sebou docela turbulentní roky, poznamenané především pandemií covidu-19. Jak vnímáš jako muzikant tyhle změny?

Tak o tom bych mohl mluvit hodiny. Vnímám to přirozeně hlavně z pohledu ostrovní scény. Británie si prochází, řekněme, velkou trojkou - brexitem, covidem a teď ekonomickou krizí. Takže umění je v troskách a pro hudebníky, ale i pro organizátory to jsou opravdu krušné časy.

Na druhou stranu třeba v Česku jsem se setkával doslova s euforií poté, co se protiepidemická opatření uvolnila a lidi zase mohli chodit na koncerty...

Tohle se hodně liší místo od místa. Navíc ve chvíli, kdy se všechno otevřelo, chtěli vystupovat všichni zároveň, takže třeba míň populární umělci v téhle konkurenci pak neměli šanci.

A když vystupuješ ty, máš raději festivaly, nebo kluby?

To záleží... Miluju festivaly. Znám takové, kde bych klidně strávil celou dobu a kam bych rád zajel, i kdybych tam nevystupoval. A mám i svoje oblíbené kluby, kam se rád vracím. Tou největší poctou je ale mít publikum. A to se liší - do klubu lidi přijdou jen na tebe, zatímco na festivalu jsou fanoušci různých skupin a na tvůj koncert třeba přijdou náhodou. Obojí má ale svoje kouzlo.

Liší se lidi i podle národností? Jsou třeba Češi coby publikum nějak specifičtí?

A jak! Už třikrát jsem hrál na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou a musím říct, že to je jeden z mých nejoblíbenějších festivalů. Tam jsou úžasní lidé, taková organická a šťastná komunita...

Spoluzakládal jsi hnutí Music Declares Emergency. O co přesně se snažíte a čeho jste už dosáhli?

Je to velmi mladá organizace, která se snaží mimo jiné dosáhnout čistých nulových emisí uhlíku v hudebním průmyslu do roku 2030 a propojit celou tuto scénu s povědomím o změnách v životním prostředí. A úspěchy předčily naše očekávání. Připojila se třeba Billie Eilish a používá naše logo prakticky na všem, co dělá. A přidávají se další muzikanti, ale i festivaly a myšlenky našeho hnutí předávají nejen obyčejným lidem, ale třeba i zástupcům vydavatelství a podobně. Všude se dají dělat změny.

Souvisí s tím třeba i takzvaný environmentální žal? Byly tyhle úzkostné stavy, které se u řady lidí nyní objevují, jedním z důvodů vzniku MDE?

Určitě. Těch důvodů ale byla hromada, mohl bych o tom povídat hodiny a hodiny. Vem si třeba to, že podle propočtů expertů je reálná šance, že do roku 2050 lidstvo přestane existovat. Jsme - s prominutím - v prdeli, a já se ptám: Když tohle víme, jak to, že s tím nikdo nic nedělá? Svojí dceři teď nemůžu zaručit, že se dožije mého věku. I proto vzniklo Music Declares Emergency.

Pojďme to raději tedy opět trochu odlehčit. Zmínil jsi, že jsi otec. Jak se to dá skloubit s aktivismem a tvorbou hudby?

Je to žonglování, to potvrdí asi každý, kdo to má stejně. Mám štěstí, že mám ve své práci dostatek volnosti. A navíc mám obrovskou podporu od matky mé dcery. A to je skvělé. Být rodičem je požehnání a mně osobně to přináší radost do mého aktivistického života. (úsměv)

Kolik je dcerce?

Čtyři a půl roku.

Bude z ní taky muzikantka? Zdědila talent po tobě?

Má v sobě rozhodně hudbu, jako všechny děti. Její matka i já jsme velmi muzikální, tak uvidíme.

Co dělá Sam Lee nejraději, když nemusí dělat nic?

To se mi nestává, mám pořád co dělat. Ale třeba teď přichází ta část roku, kdy je mou nejoblíbenější činností chození na houby.

Vážně? Někde jsem četl, že není mnoho národů, které sbírají houby, že Češi jsou jedním z mála...

Pravda, není to součástí britské kultury, ale v mé rodině a mezi mými přáteli je to velmi rozšířená kratochvíle.

Nedávno jsem narazil na úsměvnou historku, kdy si jeden z kolegů publicistů pronajal při svých cestách pokoj, a nakonec zjistil, že ten pokoj je součástí tvého domu a že ho pronajímáš přímo ty. (Sam se rozesměje.) Propaguješ ho nějak? Něco jako Sam Lee's House nebo tak?

(smích) Byla to tehdy neuvěřitelná shoda náhod, měl jsem na krátký čas volný pokoj a rozhodl se ho pronajímat... Ale bylo to skvělé. Rád na tohle setkání vzpomínám.

Takže pokoj už volný není?

Není, bydlí tu jeden z mých přátel. (úsměv)