Ralph Vaughan Williams, vůdčí osobnost britské hudby, se narodil před 150 lety

Dnes je tomu přesně 150 let, co se narodil vlivný anglický skladatel Ralph Vaughan Williams. Jeho tvorba znamenala v britské hudbě rozhodující odklon od kompozičních stylů 19. století, v němž převládalo německé prostředí.

Anglický skladatel Ralph Vaughan Williams se narodil jako třetí dítě 12. října 1872 v Down Ampney do dobře situované rodiny. Jeho otcem byl vikář Arthur Vaughan Williams (1834–1875) a matkou Margaret (1842–1937), praneteř britského přírodovědce Charlese Darwina. Když se mladý Ralph ptal své matky na Darwinovo tvrzení v knize O původu druhů, odpověděla mu: “Bible říká, že Bůh stvořil svět za šest dní. Velký strýc Charles si myslí, že to trvalo déle: ale nemusíme si s tím dělat starosti, protože je to stejně úžasné tak jako tak.”

V roce 1878 se začal učit hře na klavír u své tety Sophy Wedgwood. V témže roce složil svou první skladbu s názvem The Robin’s Nest. Protože ho klavír dostatečně neuspokojoval, o rok později se začal učit hrát na housle. Ve svých osmi letech absolvoval korespondenční kurz hudby na Edinburské univerzitě. V září 1883 odešel do přípravné školy Field House v Rottingdeanu na jižním pobřeží Anglie a v lednu 1887 přešel do veřejné školy Charterhouse. V roce 1888 uspořádal ve školním sále koncert, na němž zaznělo jeho Klavírní trio G dur (dnes ztracené), skladatel hrál na housle.

V září 1890 nastoupil na Royal College of Music v Londýně. Po povinném kurzu harmonie u Francise Edwarda Gladstona, profesora varhan, kontrapunktu a harmonie, studoval varhany u Waltera Parratta a skladbu u Huberta Parryho. V roce 1892 dočasně opustil Royal College of Music a nastoupil na Trinity College v Cambridge, kde strávil tři roky studiem hudby a historie, souběžně pokračoval v týdenních lekcích u Parryho, studoval skladbu u Charlese Wooda a varhany u Alana Graye. V roce 1894 získal titul bakaláře hudby a v následujícím roce titul bakaláře umění. Po odchodu z univerzity se vrátil na Royal College of Music, kde dokončil své studium.

V letech 1895–1899 zastával v kostele svatého Barnabáše ve vnitřní londýnské čtvrti South Lambeth funkci varhaníka a sbormistra (za plat 50 liber ročně). Tuto práci neměl rád, ale úzká spolupráce se sborem byla cennou zkušeností pro jeho pozdější počiny. V roce 1899 složil v Cambridge zkoušku doktora hudby (titul mu byl oficiálně udělen v roce 1901). V dubnu 1902 poprvé vyšlo tiskem jeho dílo – píseň Linden Lea. Psal články do hudebních časopisů. V letech 1904–1906 byl hudebním redaktorem nového zpěvníku The English Hymnal.

V letech 1903–1904 soustavně komponoval písně, sborovou hudbu, komorní díla a orchestrální skladby a postupně nacházel počátky svého vyzrálého stylu. Se svou skladatelskou technikou byl nespokojený a tak poté, co neúspěšně žádal o lekce Edwarda Elgara, uvažoval o studiu u Vincenta d’Indyho v Paříži. Místo toho ho kritik a muzikolog Michel-Dimitri Calvocoressi seznámil s francouzským impresionistickým skladatelem Mauricem Ravelem, u kterého nakonec studoval skladbu v letech 1907–1908.

V roce 1910 zazněla jeho hudba na dvou největších a nejprestižnějších festivalech – v katedrále v Gloucesteru zazněla v premiéře Fantazie na téma Thomase Tallise a na festivalu v Leedsu A Sea Symphony. Do první světové války byla jeho nejrozsáhlejším dílem první verze Londýnské symfonie (1914). V témže roce napsal The Lark Ascending v původní podobě pro housle a klavír.

V roce 1914 se po vypuknutí první světové války dobrovolně přihlásil do vojenské služby. Vstoupil do Královského armádního zdravotnického sboru jako vojín a jezdil se sanitními vozy ve Francii a později v Řecku. Válka ho citově poznamenala, ztratil mnoho přátel. V roce 1917 byl jmenován poručíkem královského dělostřelectva a od března 1918 působil ve Francii. Neustálý hluk děl mu poškodil sluch a v pozdějších letech ohluchl. Po uzavření příměří v roce 1918 sloužil jako hudební ředitel britské první armády až do demobilizace v únoru 1919.

Během války hudbu opustil a po návratu do civilního života nějakou dobu trvalo, než začal opět skládat. Přepracoval některé starší skladby a věnoval se jiným hudebním aktivitám. V roce 1919 nastoupil jako profesor hudby na Oxford, kde působil dalších dvacet let. Teprve v roce 1922 vytvořil novou významnou skladbu, Pastorální symfonii – dílo bylo poprvé provedeno v květnu v Londýně pod taktovkou Adriana Boulta a v červnu mělo americkou premiéru pod jeho vedením. Po celá 20. léta pokračoval v komponování, dirigování a vyučování. Zkomponoval například Mši g moll (1922), balet Old King Cole (1923), opery Hugh the Drover a Sir John in Love (1924 a 1928), suitu Flos Campi (1925) a oratorium Sancta Civitas (1925). V roce 1932 byl zvolen prezidentem organizace propagující anglickou lidovou hudbu a lidový tanec English Folk Dance and Song Society. Od září do prosince téhož roku byl v USA jako hostující lektor na Bryn Mawr College v Pensylvánii.

Během druhé světové války se aktivně podílel na civilní válečné činnosti. V roce 1940 složil svou první filmovou hudbu k propagačnímu filmu 49th Parallel. V roce 1943 dirigoval premiéru své Páté symfonie na Proms. V roce 1951 byla v Covent Garden v rámci Festival of Britain uvedena Vaughan Williamsova poslední opera The Pilgrim’s Progress. Ke korunovaci královny Alžběty II. přispěl úpravou nápěvu staroslověnského žalmu a novou úpravou písně O taste and see z 34. žalmu, která zazněla při bohoslužbě ve Westminsterském opatství.

Během své šedesátileté kariéry komponoval opery, balety, komorní hudbu, světská i náboženská vokální díla (hymny, úpravy lidových písní a rozsáhlé sborové skladby) a orchestrální skladby včetně devíti symfonií. Jeho tvorba, silně ovlivněná tudorovskou hudbou a anglickou lidovou písní, znamenala v britské hudbě rozhodující odklon od kompozičních stylů 19. století, v němž převládalo německé prostředí. Napsal mnoho skladeb pro amatérské a studentské provedení. V průběhu druhé světové války komponoval filmovou hudbu pro propagační filmy. Svou poslední symfonii vytvořil několik měsíců před smrtí v pětaosmdesáti letech. Jeho díla zůstala základem britského koncertního repertoáru a všechny jeho významné skladby i mnohé z těch menších byly nahrány. Mezi jeho nejznámější koncertní díla patří Fantasie na téma Thomase Tallise (1910) a The Lark Ascending (1914). Žádná z jeho oper se sice nestala oblíbeným repertoárovým dílem, ale jeho balet Job: A Masque for Dancing (1930) byl úspěšný a byl často inscenován.

Během studia v Cambridge se seznámil s Adeline Fisherovou, dcerou historika Herberta Fishera, starého přítele rodiny Vaughana Williamse. Po odchodu z Cambridge v červnu 1897 požádal Adeline o ruku a později se vzali. Na svatební cestě strávili několik měsíců v Berlíně, kde studoval u Maxe Brucha. Manželství bylo bezdětné. V roce 1938 navázal milostný vztah s mnohem mladší Ursulou Woodovou (1911–2007), vdanou za armádního důstojníka, kapitána Michaela Forrestera Wooda. V roce 1942 Michael Wood náhle zemřel na selhání srdce. Na Adelininu žádost byla ovdovělá Ursula pozvána k Vaughan Williamsovým a pomáhala s péčí o nemocnou manželku Adeline, která trpěla artritidou. Adeline nakonec v roce 1951 zemřela. V únoru 1953 se Vaughan Williams a Ursula vzali.

Vaughan Williams, který se těšil výbornému zdraví, náhle zemřel 26. srpna 1958 v časných ranních hodinách na Hanover Terrace ve věku 85 let a o dva dny později byl po soukromém pohřbu v Golders Green zpopelněn. Dne 19. září byl při přeplněném smutečním obřadu jeho popel uložen poblíž Purcellových a Stanfordových hrobů v severní chórové lodi Westminsterského opatství.