Zvládnete je všechny? Znepokojivé, šokující a depresivní filmy, které z publika vysají i poslední kapku energie – 1. část

Film je médium, které dosahuje zdaleka největších emočních reakcí ze všech druhů umění. Tvůrci a tvůrkyně jsou si toho jsou dobře vědomí a vedle povzbudivých hřejivých příběhů, které burcují naše sebevědomí či vůli po sebezdokonalení, předkládají publiku také černočerné bezútěšné vize, v nichž se naděje na lepší zítřky krčí kdesi v koutě, často zakrvavená a znásilněná. Nejvíce znepokojivé snímky mohou mít mnoho podob, jelikož každý trne hrůzou z jiných představ nebo jej ovlivnila vlastní nepříjemná zkušenost.

Na následujícím seznamu nebudou chybět filmy slavné a všeobecně uznávané, které dobře podřizují formální aspekty své nelichotivé a pesimistické výpovědi. Neopomeneme ani snímky historicky hodnotné, jejichž sdělení poukazuje například na válečná zvěrstva a svou šokující náturou slouží jako důrazné varování. Ale stejně tak se dostane na tituly nechvalně známé a kontroverzní, které skýtají fyzické znechucení a jejichž šokový efekt vystupuje do popředí i na úkor triviálnějšího příběhu. Řadit je budeme podle data výroby.

Psychologický horor, jímž se v Hollywoodu prosadil polský režisér Roman Polanski, sází na pozvolné budování nejistoty a úzkosti. Rosemary má děťátko můžete číst různě – buď klasicky jako nadpřirozený příběh o semenu satana, nebo jako krizovou příručku těhotenství, které ženu zcela odtrhne od okolí a především od nechápavého manžela.

Kouzlo filmu tkví hlavně v nepodbízivosti hororových motivů, jež Polanski servíruje podprahově. Publikum často znervózňuje či pohlcuje jen chytrými úhly kamery v interiérech nebo nepatrnými gesty, jako když manžel v podání Johna Cassavetese ucukne od manželky (Mia Farrow), která mu zrovna chtěla přiložit ruku k břichu ukrývajícímu obávaný zárodek života.

Adaptace povídky Daphne Du Maurier nás zavádí do jindy kouzelných Benátek, kde se manželský pár (Donald Sutherland a Julie Christie) rehabilituje po tragickém úmrtí dcerky. Utonulé děvčátko se ale zjevuje v jasnovideckých vizích jejich výstřední známé a manžel v zákrutech úzkých uliček vídá tajemnou postavu v červeném.

Teď se nedívej je zřejmě nejznámější dílo anglického režiséra Nicolase Roega, jenž zde navazuje na modernistický střih filmů Michelangela Antonioniho a rozvíjí paranoidní thriller o zlé předtuše i niterním štěpení reality. Tajuplnost a zlo číhají za každým rohem a protagonista se propadá do mysteriózního labyrintu spletité benátské infrastruktury. Vše podtrhuje nečekaná a nekompromisní pointa, v níž se zrcadlí očividné i utajované aspekty naší existence.

Jeden z nejslavnějších hororů všech dob je pro tvůrce všech duchařských filmů, v nichž se konfrontuje nevinné lidské tělo s démonickou bytostí, jako vzorová ikonografie. William Friedkin totiž natočil mnohovrstevnaté dílo, jež vyvolává strach ze samotné podstaty tématu, nikoli jen sérií lekacích scén.

Vymítač ďábla je příběh nejen o satanských relikviích a rozměru lidské víry, ale především o ženské protagonistce – osamocené matce, jejíž dceru na prahu puberty doslova posedl zlý démon. S postavami se snadno ztotožníme a všechny hrůzy, které se hromadí a pomalu a metodicky stupňují, s nimi intenzivně prožíváme. Mrazivé atmosféře přispívá i zneklidňující soundtrack a šokující verbální i tělesné projevy dvanáctileté Lindy Blair, jejíž pokojíček se stává nejděsivějším místem planety.

Osmdesátiminutový snímek o duševním i sexuálním vztahu jednoho neobyčejného muže se zcela obyčejnou prasnicí jste pravděpodobně nikdy vidět netoužili. Belgický autor Thierry Zéno měl bujnou fantazii a Svatební vázu natočil na odlehlém statku s jediným hercem (Dominique Garny), přičemž dílo lze číst různě. Buď jako exploatační romantiku s duševně chorým protagonistou, nebo jako parafrázi dávných legend o poslední či naopak první žijící lidské bytosti, která chce svůj druh rozmnožit.

V bezútěšném prostředí a za znění mnohohlasých chorálů muž provádí kruté věci holubům či slepicím, avšak Zéno nearanžuje samoúčelně šokující záběry. Kající se hrdina sice v závěru požírá vlastní výkaly a zvrací, ale Svatební váza rovněž citlivě a poeticky pojednává o mužské nekompetentnosti. Zatímco prasnice žije na své poměry důstojně a stará se o mladé, muž z pohledu civilizovaného člověka odpudivě živoří a jako otec tří narozených selátek selhává. Více než násilné a exploatační je tohle avantgardní dílo neskonale smutné a posledních dvacet minut namíchává silný odvar z pocitů lidské samoty a selhání.

Jeden z nejvlivnějších hororů historie, který se letos dočkal již osmého následovníka, nabízí nízkorozpočtový a napětím tepající střet mladých idealistů z velkoměsta s iracionálním vraždícím strojem. Texaský masakr motorovou pilou se obejde bez klišé a laciných zvratů a disponuje takovým žánrovým i tematickým podhoubím, že bude rezonovat i za dalších padesát let.

Režisér Tobe Hooper do příběhu o mladých lidech, kteří se vydávají navštívit rodné obydlí jednoho z nich a naráží na krutost buranských sousedů, otiskl ducha tehdejší doby, který se ale v průběhu let pouze aktualizuje a obměňuje. Napětí mezi obyvatelstvem USA je stále hmatatelné a lidé vstupují do válek jako krávy na porážku. Což je metafora, již snímek nejprve předesílá prostřednictvím několika záběrů z jatek, načež ji uvádí v platnost ve scénách s maskovaným vrahem. Proti přímočaré krutosti vraha jsou aktéři bezmocní.

Nechvalně proslulá labutí píseň italského režiséra, scenáristy a básníka Piera Paola Pasoliniho spadá mezi nejkontroverznější snímky všech dob. Saló vychází z románu Markýze de Sade a po vzoru Danteho čtyř kruhů pekla znázorňuje ty nejnižší lidské pudy. Čtyřčlenná skupina „urozených“ fašistů unese během druhé světové války ty nejkrásnější mladé lidi z okolí a v honosné vile je zneužívá k ukájení svých zvrácených a oplzlých tužeb.

Film přechází od sexuálních motivů až k brutálnímu násilí a tím, že publiku vnucuje perspektivu trýznitelů, je interpretačně bohatší než běžné horory založené na týrání psychologicky definovaných obětí. V Pasoliniho světě jsou totiž všichni oběťmi naší konzumní fašistické společnosti a před nepopsatelnými hrůzami není úniku. Nakonec nevyvázl ani samotný tvůrce, neboť ještě před premiérou filmu v listopadu 1975 byl brutálně zavražděn za dosud nevyjasněných okolností.

Celovečerní debut mysteriózního klasika Davida Lynche pojednává o tiskaři, jemuž nevěrná snoubenka porodí stvoření, jež připomíná hororovou zrůdu. Film není dějový v klasickém smyslu a více než na dialogy Lynch spoléhá na strohou inscenaci, která vyniká ponořením do stínů, rušivou zvukovou stopou a působivými zmnoženými expozicemi.

Mazací hlava může být noční můrou podobně jako snem o naději, avšak forma sdělení zůstává ryze nepříjemná. Znepokojivý je každý pohled na hnisavé stvoření i na různě deformované lidské jedince, s nimiž Lynch v této obtížně uchopitelné vizi nešetří. Stanley Kubrick prý Mazací hlavu pouštěl členům štábu při natáčení Osvícení, aby navodil správně bezútěšnou atmosféru, což mluví za vše.

Notoricky známý snímek řada diváků odsuzuje jako neetické exploatační dílo, natočené pouze s úmyslem šokovat. Italský režisér Ruggero Deodato tomu přizpůsobil i formu a příběh o ztracené expedici, která v amazonské džungli padla za oběť domorodému kanibalskému kmenu, podává prostřednictvím tehdy novátorského stylu found footage. Hodlal tím evokovat dojem reálné a na kameru zachycené události, což se podařilo. Násilný film byl okamžitě stažen z distribuce a herci byli předvedeni před soud, aby se jejich přesvědčivý skon na kameru vyvrátil.

Tento naturalistický efekt si Kanibalové zachovávají, ovšem s postupem času vzbuzují vedle kontroverze také obdiv cinefilů pro jejich účelné a nadčasové provedení. Snímek sice padá na krutých výjevech zahrnujících reálné násilí na zvířatech, ale znepokojení umí navodit také sofistikovaně – ukazuje totiž šílenství a krutost civilizovaného člověka, jenž si tváří v tvář domorodým obyvatelům nic jiného než naporcování vlastně nezaslouží.

Polský režisér Andrzej Żuławski proslul filmy, jejichž zaměření na hororové a erotické elementy nebylo komunistické vládě komfortní. Posedlost natočil v koprodukci Francie a západního Německa v době, kdy procházel rozvodem s herečkou Małgorzatou Braunek, a otiskl do ní veškeré vnitřní démony. Snímek lze interpretovat pouze optikou alegorie, která zahrnuje jednak sociopolitický kontext – děj se odehrává v Berlíně poblíž zdi a důležitý je motiv dublování obydlí i životních partnerů –, jednak psychologii vztahového rozkladu.

Sam Neill zde ztvárňuje špiona Marka, jemuž se náhle rozpadl vztah s manželkou Annou (Isabelle Adjani) a odpovědí se dožaduje tím, že ženu nechá sledovat. Dozví se jen to, že se Anna zjevně paktuje s nadpřirozenými silami – žije v jiném bytě s podivným stvořením, oddává se hysterickým výlevům a neváhá všechny slídily povraždit. Někteří kritici Posedlost charakterizují jako film o rozvodu, který se překlápí v psychologický teror ve stylu Romana Polanského (Hnus, Rosemary má děťátko) a nakonec i v avantgardní noční můru plnou tělesného hororu jako u Davida Cronenberga (Mláďata).

Britský televizní snímek, který chladnokrevně prezentoval nejtragičtější možné vyvrcholení studené války, jsme si zevrubněji představili už dříve. Režisér Mick Jackson prolíná dokumentární postupy charakterizované vševědoucím vypravěčem nebo číselnými statistikami s fiktivním příběhem o jaderném útoku na anglický Sheffield.

Vlákna mají děj i hlavní postavy, ale jejich výpověď je spíše edukační a varovná. Autenticitu navozuje představení průmyslového města jakožto pravděpodobného terče útoku i pragmatická komunikace s publikem – od začátku filmu zní z rádií či televizorů zprávy o vyostřeném konfliktu na Blízkém východě, jimž aktéři nevěnují moc pozornosti, dokud se jim nad hlavami neobjeví atomové hřiby.

Popisovaný konflikt mezi Východem a Západem připomíná dnešní mezinárodní napětí, globální propojení společnosti vede k řetězové reakci a návratu do časů středověku. Vizuální provedení je možná strohé, avšak děsivé. Nadčasová Vlákna nenalézají v atomové válce žádný pozitivní scénář a podávají táhlý pád do beznaděje.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.