V letošním roce uplynulo 115 let od spuštění a zároveň 50 let od uzavření Bohnické úpravny vody, jedné z mnoha lokálních pražských vodáren, které tvořily složitý pražský vodovodní systém. Úpravna vody určená pro Královský Český ústav pro choromyslné (dnešní Psychiatrickou nemocnici Bohnice) byla pro historii Prahy důležitá nejen jako využití originální vodárenské technologie, ale především jako funkční provoz, který zajišťoval dodávky vody až do roku 1972.
Bohnická obec, vesnice daleko za okrajem tehdejšího hlavního města, až do začátku 20. století využívala obecní studánky a soukromé studně. Se založením léčebny se situace dramaticky změnila. Náhlý nárůst spotřeby vody bylo nutné vyřešit a tehdejší místní zdroje k tomu nestačily. Nebo alespoň ne zcela. Nový ústav, navržený architektem Václavem Roštlapilem, měl oproti původnímu osídlení enormní spotřebu, a proto již od samého počátku využíval dva různé zdroje.
Od roku 1907 byla na břehu Vltavy u Tříkrálky spuštěna úpravna vody na užitkovou vodu. Voda byla jímána z osmi filtračních studní na břehu řeky a dále čerpána dvěma rourami profilu 150 milimetrů do areálu léčebny. Zde jeden řad končil v pozemním vodojemu o objemu 300 kubíků a druhý od roku 1909 v místním věžovém vodojemu.
Věž bohnického ústavu je dodnes na území hlavního města určitou zvláštností. Uvnitř těla věže se totiž nachází tři nádrže pro vodu různého určení. Z čerpací stanice byla nejprve akumulována v horní nádrži na studenou vodu o objemu 290 kubíků. Odtud byla přečerpávána přes dvě expanzní nádrže o objemu 2 x 5 kubíků do nádrže o objemu 90 metrů krychlových dvě patra níže. Zde se, po ohřátí výdechovou parou z parních strojů, akumulovala o teplotě 70°. O další patro níže se nachází nádrž o obsahu 56 kubíků na vodu o teplotě 40°, která vznikala smícháním vody studené a horké, a sloužila pro potřeby ústředních lázní.
Pitnou vodu ústav zajišťoval od roku 1908 čerpáním vody ze tří studní, které se dodnes nachází v parku před ústavním komplexem, a ze studny v Čimicích. Z vodojemu umístěného u vrátnice byla voda vedena do centrální a závodní kuchyně v objektu divadla a do přilehlého pavilonu. Do zbylých míst bylo nutno vodu přenášet z výtokových stojánků, umístěných v areálu.
Systém postupně přestával stačit, a to jak kapacitou, tak kvalitou čerpané vody. Filtrační schopnost vsakovacích studní postupně klesala, podobně jako v případě podobných zařízení, používaných na území města. Zároveň byla užitková voda nejspíše od roku 1912 dodávána i do přilehlé vesnice. Z toho důvodu došlo v roce 1925 ke spuštění nové úpravny vody, umístěné těsně vedle původní čerpací stanice na Tříkrálce. Jednalo se o moderní provoz, využívající filtrační systém Puech-Chabal, široce využívaný pro jímání užitkové vody. Úpravna byla založena na zpracování vody z jímacích studní přes trojici otevřených filtračních komor sestávajících z hrubého a jemného štěrku a provzdušňované rozstřikem vody na jejich ploše. Po přidání chloru byla voda čerpána do areálu léčebny. Výsledný produkt byl tak kvalitní, že se po převaření dal používat jako voda pitná, nicméně k tomu se nikdy nepřikročilo. Nová úpravna zároveň sloužila jako experimentální provoz pro zkoušky systému v malém měřítku před tím, než byl uveden do provozu v Podolské vodárně.
Celý popisovaný systém byl v provozu až do roku 1972, kdy byla léčebna a vesnice Bohnice přepojeny na městský rozvod vybudovaný pro sídliště Bohnice. Původní studny na pitnou vodu jsou v parku stále k vidění, budovy úpravny vody u řeky ale prošly zásadní změnou. Původní čerpací stanice z roku 1907 byla přebudována na byty, nová stanice je využívána místními technickými provozy. Její strojní vybavení bylo odstraněno, zbylé budovy a samotné filtry byly postupně zničeny a zavezeny a dnes by je na jejich místě již nikdo nehledal. Věžový vodojem funguje nadále, byť jsou v provozu jen jeho dvě původní expanzní nádrže, které zajišťují regulaci tlaku v tepelné soustavě ústavu.
(Kryštof Drnek, historik PVK)
Převzato z webu m.praha8.cz.