Usilovat o přehledný a kultivovaný písemný projev není samoúčelné. Smlouvy, podání či rozhodnutí totiž nepíšeme pro sebe, ale pro druhé, a mělo by nám tedy záležet na tom, jak se čtenářům bude náš text číst. Ke kvalitnímu psaní by nás měla motivovat už jen naše profesní poctivost… A protože bych vás chtěla přesvědčit o tom, že každý z nás může přispět k tomu, aby právní texty lépe plnily svůj účel: aby neodrazovaly neprávníky, jimž máme pomáhat vyznat se v právu, a abychom si i my právníci lépe rozuměli navzájem, připravila jsem pro vás miniseriál „Právnická čeština“, v němž vás seznámím s nejčastějšími prohřešky, jichž se dopouštíme, a poradím, jak je napravit. V šestém pokračování našeho seriálu vás seznámím s tím, jak důležité je používat v souvětí správné spojky.

 

Stržený závit univerzální matice aneb Každá spojka má v souvětí jiný význam

Jedna věc je napsat větu tak, aby obstála sama o sobě. Stejně důležitým úkolem však je správně ji zapojit do souvětí – a tím i do celku textu – tak, aby se čtenář mohl soustředit na výstavbu naší argumentace a plynule směřoval k přesvědčivému závěru. V proudu sloves by se čtenářova loďka neměla bezcílně pohupovat po celé šířce koryta, ale měla by jet tou nejhladší a nejpřímější cestou, tedy přes plavební propusti (šlajsny), které jsou k tomu určeny. Takovými propustmi jsou v textu spojky; ty dávají našemu sdělení správný směr.

Nebo si můžeme představit jednotlivé věty v souvětí (tedy jednotlivé myšlenky) jako šrouby, na které musíme nasadit tu správnou matici, aby v textu pevně a bezpečně držely. Ne vždy však na takové spojení dbáme. Matice pečlivě nevybíráme, naopak je používáme ledabyle. Nevhodně zvolený závit sice drhne a skřípe, ale co, nějak to drží…

Stržený závit v nadpisu kapitolky je nejspíš metafora až příliš dramatická, protože ve skutečnosti se text nikdy nerozpadne úplně: čtenáři, který je na něj odkázán, totiž nezbude než se dopátrat toho, jaký vztah mezi větami jsme asi chtěli vyjádřit. Znovu však apeluji na to, abychom toho čtenáře ušetřili – pohlídat si hladkou návaznost vět je naše práce coby autorů a není od nás slušné delegovat ji na adresáty. Je-li naším čtenářem nevstřícná protistrana či unavený soudce, riskujeme, že se návaznosti vět nedoberou a část naší argumentace jim unikne. Proto bychom měli vždy použít právě tu spojku, která se nejvíc hodí, ne se bez přemýšlení spokojit s nějakou „univerzální“, kterou nám v různých jazykových situacích podsouvá okolní jazykové prostředí.

 

Nic jako univerzální matice totiž neexistuje! K některým spojkám se tak však autoři chovají. Ve skutečnosti každá spojka – stejně jako každé jiné slovo – dokáže postihnout jen velmi omezený okruh vztahů.

 

Když a kdy

Tyto dva počestné a potřebné spojovací výrazy (kdy totiž není spojka, ale zájmeno) se staly v rukách právníků, nestyďme se to říci, onucemi, a vyložená neúcta k těmto výrazům trvá už desítky let.

Abychom nezabředli do bohemistické terminologie, zkusím spíše jen uvést příklady správného a nesprávného užití a stručně je popsat.

Kdy se nejčastěji vyskytuje v těchto ustálených vazbách: v okamžiku/v době, kdy…; v případech, kdy…; v situaci, kdy…; za stavu, kdy… Výraz kdy je tedy neoddělitelně spjat s výrazem těsně před čárkou. Pokud slovo před čárkou nevyjadřuje časový údaj, ani se jím neoznačuje důležitá průvodní okolnost, tedy kontext (při jednání, kdy… u výslechu, kdy… během sporu, kdy…), ani to není případ, situace, stav (či podobný abstraktní výraz opět vyjadřující jakýsi pomyslný prostor, v němž se děj odehrává), zřejmě není výraz kdy užit vhodně. V následujících větách tedy rozhodně ne:

 

Obžalovaný vznáší námitky proti osobě znalce, kdy vyjadřuje pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Ve stížnostech bylo uplatněno mnoho námitek, kdy k některým z nich již soud zaujal stanovisko ve svém předchozím usnesení.

Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda právní úprava obsažená v zákoně o evidenci tržeb obstojí v konfrontaci s ochranou soukromí daňového subjektu a jeho právem na informační sebeurčení, a to právě s ohledem na judikaturní závěry vlastní i Soudního dvora Evropské unie (kdy oba soudy zohledňují judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ale také například Spolkového ústavního soudu SRN).

 

Jaký je vztah mezi znalce – kdy, mezi námitek – kdy, nebo mezi závěry – kdy? Správně, žádný, a kdy tu tedy nemá co pohledávat. Poslední věty všech tří souvětí jsou volně připojenou informací, která by patřila za čárku, za středník nebo za spojku a. Případně tato informace blíže rozvíjí některý z členů první věty, což se ale dělá jinak než pomocí výrazu kdy. Třeba takto:

 

Obžalovaný namítá, že znalec je podjatý.

Ve stížnostech bylo uplatněno mnoho námitek; k některým z nich již soud zaujal stanovisko ve svém předchozím usnesení.

Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda právní úprava obsažená v zákoně o evidenci tržeb obstojí v konfrontaci s ochranou soukromí daňového subjektu a jeho právem na informační sebeurčení. Ve svých úvahách soud vychází z vlastních závěrů i z judikatury Soudního dvora Evropské unie (oba soudy pracují s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, ale také například Spolkového ústavního soudu SRN).

 

U když si stačí zapamatovat tři obvyklé způsoby použití:

1. Pokud je věta jím uvozená odpovědí na otázku kdy? (tj. jde o větu časovou): Když proběhlo veřejné projednání návrhu, byl územní plán upraven.
2. Pokud by se dala spojka když nahradit spojkou pokud nebo jestliže (tj. jde o větu podmínkovou): Soud pochybil, když žalobu odmítl pro nedostatek podmínek řízení. (= jestliže odmítl, pokud odmítl)
3. Pokud věta odpovídá na otázku co? Je výhodné, když vás zastupuje advokát.

V jiných typech vět nám když chybět nebude. Naopak se zřetelně nehodí sem:

 

Není zřejmé, zda se soud zabýval hodnocením důkazů, když z odůvodnění rozhodnutí to nevyplývá.

Stanovisko, které stavebník obdržel, však bylo nesouhlasné, když hlavním důvodem nesouhlasu s umístěním stavby byl rozpor s nově přijatým územním plánem.

Daň z přidané hodnoty je relativně mladou daní, když její počátky lze sledovat v 60. letech minulého století.

 

Stejně jako v případech s kdy jde i tady o volné připojení vedlejší věty, která nemá ke své předcházející sousedce žádný speciální gramatický vztah. Když lze beze všeho škrtnout a obě sousedící věty rozdělit tečkou – nebo, pro elegantnější styl, méně důrazným interpunkčním znaménkem, třeba dvojtečkou, pomlčkou nebo středníkem. Nádavkem k vypuštění když, které v těchto případech nedává žádný smysl, získáme buď samostatné kratší věty (to vždy stojí za to), nebo souvětí s větami zřetelně oddělenými, které se k sobě nesnaží tisknout za každou cenu.

Někdy se mi zdá, že nesprávné používání spojovacích výrazů kdy a když je už na ústupu. Ale je to asi příliš optimistický pocit. A i kdyby tomu tak bylo, oběma výrazům v posledních letech zdatně konkuruje spojka přičemž, kterou mnozí autoři používají úplně stejně – tedy k volnému řetězení informací nebo také k vytěsňování jiných (přesnějších) spojovacích výrazů.

 

Přičemž

Podle slovníku znamená tato spojka (která je tu označena za hovorovou) a zároveň, a přitom. Tento význam plní třeba ve větě Maximální výše příspěvku činí 50 000 Kč, přičemž celková výše příspěvku nesmí přesáhnout 70 % celkových nákladů. Nic proti tomu, jenže takto bývá spojka užita jen málokdy, a navíc se jí bezmyšlenkovitě nadužívá. Ve většině výskytů (v právních textech, stejně jako v textech publicistických) nemá tato spojka užitečnou funkci, ale naopak škodí. Často dává vzniknout zbytečně dlouhým souvětím tam, kde by lépe posloužily samostatné stručné věty oddělené tečkou. Dále se ráda roztahuje v místech, kde ještě donedávna skromně postávala nenápadná spojka a. Ochotně také nahrazuje vedlejší věty vztažné (ty začínají zájmeny jako která, jehož apod. a blíže rozvíjejí některý člen předešlé věty). To vše z ní činí nežádoucího parazita našich textů. Podívejte se, jak snadno se této pseudospojky můžeme zbavit:

 

Návrh stavební uzávěry byl řádně zveřejněn, přičemž navrhovatelka měla právo podat proti němu námitky, což také učinila.	Návrh stavební uzávěry byl řádně zveřejněn. Navrhovatelka proti němu mohla podat námitky, což také učinila.
Jedná se o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.	Jedná se o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, jehož intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.
V případě úroku z prodlení je třeba poskytnout daňovému subjektu přiměřenou lhůtu k dobrovolné úhradě, přičemž tato lhůta se odvíjí od doručení deklaratorního platebního výměru na úrok z prodlení.	Je-li daňovému subjektu předepsán úrok z prodlení, je třeba mu poskytnout přiměřenou lhůtu k dobrovolné úhradě; ta se odvíjí od doručení deklaratorního platebního výměru na úrok z prodlení.

 

 

S tím, že

K náhražkovým spojovacím výrazům patří i s tím, že. Eva Macháčková ve svém článku z roku 1992[1] líčí, že výraz se nejprve objevoval v projevech úředního stylu, poté pronikl i do publicistiky. Výraz „bývá užíván častěji z pohodlnosti mluvčích než z nějaké snahy po sevřenějším vyjadřování; mluvčí tak nahrazuje spojovací výraz speciálnějšího významu“.

Autorka popsala celkem asi sedm navzájem odlišných významů, které na sebe bere tato chameleonovitá vazba. Taková mnohost možných významů nemá být důvodem k obdivu, ale naopak ke kritickému zamyšlení. Uživatelé se neuchylují k této vazbě proto, že by v češtině nebyl vhodnější výraz, nýbrž proto, že je jim zatěžko o správném výrazu přemýšlet. Jinými slovy je jim zatěžko přemýšlet o tom, jakou pohnutku aktérů má vlastně jejich věta vyjádřit. Přitom tu jde o velmi různé stavy mysli: s vysvětlením; s jistotou; v přesvědčení; se záměrem; s výhradou…

Vazbou s tím, že se podle Evy Macháčkové jen vyjadřuje (blíže neupřesněná) obsahová závislost jednoho faktu na druhém, stírají se jí však různé užitečné významové odstíny. Nadměrné užívání této vazby může vést „k stereotypnímu vyjadřování (…), k jednotvárnosti a šedivosti jazykového projevu“.

Protože tato vazba umožňuje nepřemýšlet a nevyjadřovat se přesně, je oblíbená i mezi právníky. V příkladech uvidíte, že se používá k nahrazení slovesa, vztažné věty, tečky za větou…:

 

V květnu 2015 nějací lidé vyhrožovali jeho dceři a manželce s tím, že žadatel musí přijít na policii.	V květnu 2015 nějací lidé vyhrožovali jeho dceři a manželce a tvrdili, že žadatel musí přijít na policii.
Správce daně odkázal na své rozhodnutí s tím, že se v něm vypořádal s existencí daňového podvodu.	Správce daně odkázal na své rozhodnutí, v němž se s existencí daňového podvodu vypořádal.
Navrhovatelka požádala úřad, aby jí sdělil informaci ohledně stádia řešení přestupku paní Hrubé s tím, že je osobou dotčenou.	Protože se navrhovatelka pokládá za osobu dotčenou, požádala úřad, aby jí sdělil, v jakém stádiu je řešení přestupku paní Hrubé.

 

 

Nicméně

Slovník spisovného jazyka českého označuje tento výraz (s významem přesto, přece však) za knižní. Současná vysoká frekvence jeho užití tomu nenasvědčuje: již několik desetiletí je výraz na vzestupu, a to jak v mluveném, tak v psaném jazyce.[2]

Myslím, že nicméně se vkrádá do našich textů stejně lstivě jako přičemž nebo s tím, že: všechny tyto výrazy mohou být totiž docela praktické ve spontánním mluveném projevu. Při řeči obvykle nemáme čas na promýšlení volby slov (zvláště těch neplnovýznamových, jako jsou spojovací výrazy) a jde nám hlavně o to, abychom neztratili myšlenku a aby se v toku naší řeči neztratil posluchač. S tím, že a přičemž umožňují přejít k další myšlence a příliš se nezatěžovat tím, jaký přesný vztah je mezi předchozí a navazující větou. Nicméně dává mluvčímu už díky svým třem slabikám cenné vteřiny k tomu, aby se rozhodl, co vlastně bude říkat dál. V toku řeči je toto slovo také mnohem zvukově výraznější než výrazy jedno- či dvouslabičné (ale, však, přesto): důrazněji tak upozorňuje na to, že bude následovat nějaký ústupek od právě vysloveného tvrzení nebo jeho zpřesnění.

Patrně pro svou délku a nápadnost (které umožňují rétoricky účinné zpomalení či modulaci hlasu) začalo nicméně sloužit i jako pouhý uvozující výraz, kterým mluvčí navazuje na předchozí myšlenku nebo se snaží polemicky reagovat na svého partnera v diskusi[3] (až budete příště poslouchat nějaký publicistický diskusní pořad, zkuste si schválně dělat čárky, kolikrát řeknou aktéři nicméně).

Všimněte si ale, že stále je řeč o spontánním a mluveném projevu. Jak už jsem zdůraznila v úvodu, pro něj platí jiná pravidla než pro psaný odborný text. Co je účelné při poslechu (nebo co se při něm aspoň snese), může při četbě vadit. Naši čtenáři čekají, že budeme při psaní právních textů volit odborný styl, nikoli styl publicistický – a že nebudeme psát tak, jak mluvíme (tedy spontánně a ne zcela uspořádaně).

V textu neplní výraz nicméně tu funkci, pro niž je vyhledáván v mluveném projevu. Působí tam naopak těžkopádně, zdlouhavě a zbytečně složitě. (Není náhodou, že angličtina považuje slova nevertheless a nonetheless, která našemu výrazu odpovídají, za typické výrazy tzv. legalese, tedy právničtiny.) Uchylujeme se k němu dost často jen proto, že je módní (tedy se nám podvědomě vnucuje); přitom se skoro vždy dá nahradit jednodušším výrazem:

 

K věcnému projednání návrhu soud nicméně nepřistoupil, neboť zjistil, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení.	Soud však návrh neprojednal, neboť zjistil, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí je poměrně stručné, nicméně policie dostatečně popsala, jak rumunský azylový systém posoudila.	I když je odůvodnění napadeného rozhodnutí poměrně stručné, popsala policie dostatečně, jak rumunský azylový systém posoudila.
Vnitřním rozkazem byla příslušníkům stanovena povinnost dostavit se na signál na určené místo. Nicméně jim nebylo určeno místo, kde by se měli v době služební pohotovosti zdržovat.	Vnitřní rozkaz sice příslušníkům stanovil povinnost dostavit se na signál na určené místo, ale neurčil jim místo, kde by se měli v době služební pohotovosti zdržovat.

 

 

Pokud jde o…/Co se týká…

I tyto vazby jsou užitečné, když mluvíme; méně už, když píšeme. V řeči, kde se náš posluchač nemůže ani na chvíli vrátit k předchozímu sdělení, pokud se nechce ztratit, pomáhá tato vazba upozornit na to, že přichází nové téma – tedy pomáhá opět vrátit posluchače do děje pro případ, že se na chvíli zamyslel a poněkud sešel z cesty. V textu je to ale spíš projev lenosti autora a nezájmu o čtenáře.

Tento nešvar zatěžuje hlavně texty argumentační – ať už jsou to podání stran k úřadům a soudům, nebo samotná úřední a soudní rozhodnutí. Autoři mají tendenci uvádět každé nové téma, každou námitku, a tedy každý odstavec, do omrzení právě takto: pokud jde o prekluzi… pokud jde o vady při provádění daňové kontroly… pokud pak jde o samotný titul pro doměření daně… Přitom se nabízí formulovat úvodní myšlenky odstavců nikoli stereotypně, ale konkrétně. Text tak bude působit úderněji a přesvědčivěji: Zaprvé je daň prekludována…Dále správce daně pochybil při provádění daňové kontroly…Konečně neobstojí ani samotný titul pro doměření daně… Stejně tak účelně lze každý odstavec uvést – namísto stereotypní formulky – konkrétním (pod)nadpisem.

 

Aniž/bez toho, že

Základní význam spojky aniž najdeme ve verši z Krylovy Piety: „Potom odjeli/aniž zaplatili/na cestě železnicí usínali.“ Znamená to tedy potom odjeli, a (přitom) ani nezaplatili. Kdyby se Kryl řídil dnešní převládající jazykovou praxí, musel by zpívat potom odjeli bez toho, že by (bez toho, aby) zaplatili. Proč je spojka aniž takto vytlačována? A má to nějaký dopad na žádoucí kultivovanost našich textů?

Jazykovědci vyjadřovali nelibost nad tím, že spojení bez toho, že nahrazuje spojku aniž, už před osmdesáti lety.[4] Vyslovovali domněnku, že kritizované spojení je mechanickou nápodobou buď francouzského sans que, nebo německého ohne dass, tedy výrazů používaných v jazycích, které jsou od češtiny dost odlišné. Pravdě blíž je asi tvrzení, že do češtiny výraz připutoval z jazyka nám blízkého, totiž ze slovenštiny. Jak uvádějí Naďa Svozilová a Ludmila Uhlířová,[5] výraz typu bez toho, že je ve slovenštině i v dalších slovanských jazycích nezbytný, protože bez něj nelze ve vedlejší větě vyjádřit zápornou okolnost. Čeština však má k tomuto účelu speciální – a navíc jednoslovnou – spojku aniž, kterou autorky doporučují tím spíše, že výraz bez toho, že češtinu nijak neobohacuje (nepřináší novou funkci). Autorky ovšem připouštějí, že mnozí uživatelé pociťují spojku aniž jako knižní.[6]

Pro doporučení, které vám chci v této kapitolce nabídnout, jsou nejvýznamnější závěry bohemisty Josefa Šimandla.[7] Ten konstatuje, že výraz bez toho, že se nejčastěji vyskytuje v publicistických textech: ty totiž odrážejí mluvenou praxi v médiích. Vlivem publicistiky tak začíná tento výraz „pronikat z běžně mluveného jazyka do hovorové vrstvy spisovného jazyka“.

Naše odborné – právní – texty mají být psány pokud možno současným (nikoli knižním), a sice přesným, ale současně jednoduchým (nikoli pseudoodborným) jazykem. To ovšem neznamená, že by se v nich měly vyskytovat výrazy hovorové a publicistické. Hovorové výrazy do právního textu nepatří – a jak už jsem několikrát zdůraznila výše, neměli bychom do něj bez rozmyslu vnášet ani výrazy publicistické. Ty obvykle nezvyšují přesnost vyjádření ani jeho kultivovanost.

Doporučuji proto používat spojku aniž: je stručná, výstižná, a navíc tradiční (to by v právním textu nemělo škodit). Pokud by vám přece jen připadala knižní, vězte, že velmi často se jí lze vyhnout; chce to jen se trochu zamyslet nad formulací. Obecně platí, že čtenář vstřebá význam věty s „kladnou“ spojkou a slovesem v záporném tvaru velmi snadno – kdežto nad konstrukcemi se zápornou spojkou aniž a slovesem v kladném tvaru se může trochu zadrhnout:

 

Tím, že uvedený zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, aniž by o jeho přijetí Poslanecká sněmovna opětovně hlasovala, došlo postupem Poslanecké sněmovny k porušení čl. 50 odst. 2 Ústavy.	Uvedený zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů, přestože Poslanecká sněmovna o jeho přijetí opětovně nehlasovala. Tímto postupem porušila Poslanecká sněmovna čl. 50 odst. 2 Ústavy.
Důvod, proč nezaplatil soudní poplatek, sdělil až v kasační stížnosti (aniž by jej ale jakkoli doložil).	Důvod, proč nezaplatil soudní poplatek, sdělil až v kasační stížnosti (nijak jej ale nedoložil).
Krajský soud rozhodoval na základě sdělení odpůrce o přerušení řízení, aniž by bylo navrhovateli zasláno k vyjádření.	Krajský soud rozhodoval na základě sdělení odpůrce o přerušení řízení, opomněl je však zaslat navrhovateli k vyjádření.

 

Pokud byste se však neztotožnili s mým doporučením v této kapitolce: prosím, nepoužívejte aspoň bez toho, aniž (by)! Toto spojení je o to nakažlivější, oč je nesmyslnější. Nejde tu už o stylistickou vhodnost či kultivovanost (což jsou kategorie do jisté míry subjektivní), ale o prostou jazykovou logiku. Spojka aniž v sobě zahrnuje zápor, ostatně proto si ji publicistika překládá výrazem bez toho, že. Podivná srostlice bez toho, aniž tedy znamená bez toho bez toho, že… (Je to podobné, jako byste poměr odporovací vyjadřovali dvojicí ale avšak, nebo poměr důsledkový slovy proto tedy. Nebo dvojicemi ale ale či proto proto.)

Bohužel slýcháme toto absurdní spojení nejen od moderátorů a jejich hostů ve sdělovacích prostředcích, ale i z úst právníků, a dokonce se tento výraz běžně vyskytuje i v soudních rozhodnutích. Nenechte se tím zmást. Je to nesmysl a nesmyslem to zůstane, byť to i znělo z míst nejvyšších (tedy z budov nejvyšších soudních instancí).

 

Předchozích pět dílů miniseriálu Právnická čeština naleznete ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

 

Autorka Mgr. Michaela Bejčková je soudkyní Nejvyššího správního soudu
Foto: canva.com a archiv NSS

 

---

[1] E. Macháčková: Stereotypní spojovací prostředek s tím, že, Naše řeč č. 3/1992, str. 141–144, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7074.

[2] E. Macháčková: Renesance výrazu nicméně, Naše řeč č. 4/1990, str. 219–220, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6957.

[3] M. Slezáková: Více, či méně? Nicméně! (aneb malá slova – velké změny), Naše řeč č. 4/2002, str. 199–206, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7692.

[4] Bez toho, aby…, Naše řeč č. 3/1941, str. 94–95, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3577.

[5] N. Svozilová, L. Uhlířová: Bez toho, aby/že versus aniž, Naše řeč č. 1/1993, str. 51–53, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7115.

[6] Tak i F. Štícha: Ke dvěma méně běžným spojovacím prostředkům v současné češtině (poté, co a bez toho, aby/že): korpusová analýza. Naše řeč č. 2/1997, str. 73–80, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7363.

Spojky aniž se naopak zastávají J. Hoffmannová a J. Šimandl: „Euročeština“ v lucemburských překladech dokumentů Evropského parlamentu, Naše řeč č. 3/2008, str. 113–126, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7992#120.

[7] J. Šimandl: Vedlejší věty vyjadřující nerealizované okolnosti se spojovacími výrazy bez toho, aby a bez toho, že, Naše řeč č. 4/2009 str. 184–195, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=8055.