Do Santiaga de Compostela se nejen chodí – 2.část

V nádherné horské lesnaté krajině ve vesnici O´CEBREIRO končí španělské autonomní společenství Kastilie-León a začíná autonomní společenství Galicie.

Vesnice leží na Svatojakubské francouzské cestě. Poutníkům poskytuje ubytování a občerstvení všem příchozím. Ve zdejším kostele z 9. století má být uložen galicijský svatý grál, ale bylo zamčeno

GALICIE, osídlena po tisíce let, dostala své jméno od Římanů podle zdejších Keltů (Galů). Stala se pak součástí římské provincie Hispania Tarraconensis, po jejímž rozdělení na počátku 4. století vznikla samostatná provincie Gallaecia.

 Galicie si však nadále a až dodnes uchovala své keltské tradice, kulturu a mýty. Nebylo to vždy během historie lehké. Zažila dlouhá chudá období, hladomory, velkou emigraci a potlačování své kultury. Dnes tu ale lidé zase běžně mluví galicijsky a nápisy jsou dvojjazyčné.

Jako ve všech zemích s keltskou kulturou jsou i pro Galicii typické keltské dudy (několik druhů) a keltské melodie. Takové za deště hrál i mladík v podloubí jednoho domu v Santigo de Compostela.

Dudy jsou poznávacím znamením zemí s keltskou minulostí. Na základě tohoto faktu byl v roce 1967 (u příležitosti 600 let Strakonic) založen Mezinárodní dudácký festival, který se tu od té doby koná každé dva roky za účasti dudáků z mnoha zemí, v nichž keltská tradice zanechala své stopy. Je to vždy báječná událost. Spoluzakladateli festivalu byli můj otec Lubomír Soukup, etnograf a literární historik, redaktor rozhlasu, a strakonický dudák Josef Režný. Více než vlídný vztah ke Keltům jsem rovněž zdědila.

Město LUGO založili na keltském území Římané roku 25 př.n.l. a o 300 let později okolo něj postavili hradby (UNESCO) – dlouhé 2117 m, vysoké až 10 m, s 85 věžemi a 10 branami. Jedná se o nejzachovalejší starověké hradby na světě. Dnes jsou nedílnou součástí města.

Poblíž hradeb stojí katedrála ze 12.–13.století, která v roce 2015 byla přijata na seznam UNESCO jako část Svatojakubské cesty.

Také v Lugu mají Plaza Mayor – náměstí s radnicí. V jednom jeho rohu příchozí vítají dva Římané.

 Snímky pořízené v Lugu jsou mj. ukázkou typického rychle se proměňujícího galicijského počasí.

LA CORUŇA (galicijsky A CORUŇA) je největším galicijským přístavem. Velice krásné město se rozkládá mezi několika zálivy, které poskytovaly ochranu a útočiště lodím po dva tisíce let. Novodobé hospodářské zaměření města je podstatně širší. Pochází odtud i řada významných tvůrců módy a několik módních řetězců, především Zara.        

Centrum města s přístavem leží na poloostrově, kolem kterého vede po obou stranách 13 km dlouhá promenáda. Na ochranu proti zdejšímu větrnému počasí a občas hodně bouřlivému moři přibyl domům typický prvek a symbol města – prosklené lodžie, které pokrývají domy někdy úplně po celé ploše.

V době naší návštěvy tu probíhaly pětidenní oslavy galicijské policie. Velká sláva se konala na Plaza Mayor a u přístavu pěkní hoši ve slušivých uniformách předváděli své všestranné schopnosti.

Ani v La Coruni, kterou rovněž prochází jedna trasa Svatojakubské cesty, nechybí krásné kostely a kláštery.

Herkules na pobřeží města je jméno nejstaršího a jediného dosud funkčního římského majáku (UNESCO). Postavit jej nechal římský císař Traján pro potřeby navigace římských lodí, ovšem legenda hovoří o Herkulovi a proto tu má sochu.

Růžice pod majákem ukazuje směr dalších keltských území (mj. Irsko, Bretaň či Wales).

Z nedaleké vyhlídky, která bývala strategickým vojenským prostorem, lze jedním směrem vidět celý poloostrov s městem La Carunňa a opačným směrem část severozápadního pobřeží, která se nazývá Pobřeží smrti – u zdejších skalnatých útesů během staletí ztroskotalo mnoho lodí.

Galicie je také kraj, kde se dosud věří v nadpřirozeno, v různé mytologické postavy a také čarodějnice zvané meigas. Jedním z nejvýraznějších svátků města La Coruňa je Svatojánská noc neboli pálení čarodějnic.  

Pohanský zvyk keltského původu se udržel i u nás. Stejně jako Keltové zapalujeme očistné ohně 30. dubna, v den, který Keltové považovali za skutečný konec zimy a začátek jara, za dobu setí.

Na keltské zvyky navázali později křesťané a ve Španělsku tato oslava připadá na noc z 23. na 24. června – na dobu letního slunovratu a svátek Jana Křtitele. Tyto oslavy byly za Frankovy vlády zakázány, ale po konci jeho éry opět obnoveny. Obyvatelé La Coruni se scházejí na městské pláži a oslavy trvají až do ranních hodin.

Na tuto pláž s divokým Atlantikem jsme si vyšli s mými hravými kamarády Jarkou a Péťou, kteří se brzy přesvědčili o nevypočitatelnosti a síle zdejšího přílivu. Ještě, že bylo teplo a šaty rychle uschly.

Centrem SANTIAGA DE COMPOSTELA  (UNESCO )  je velké náměstí Praza do Obradoiro („zlaté dílo“), cíl poutníků.

Dominuje mu katedrála. Další stran náměstí tvoří Hotel de los Reyes Católicos, který nechali postavit Katoličtí králové jako ubytovnu a nemocnici pro poutníky – dnes luxusní hotel státní sítě Parador. Třetí strana patří Koleji sv. Jeronýma (dnes rektorát univerzity) a poslední stranu tvoří Rajoyův palác, jehož štít zdobí reliéf bitvy u Clavija a socha sv. Jakuba na koni.

Během dne v cílovém městě se počasí dramaticky změnilo mnohokrát. Hustě lilo a pak zase svítilo slunce. Tomu odpovídá vzhled snímků.

.

Katedrála je obrovský překrásný, zlatem zdobený chrám s ostatky sv. Jakuba, s mnoha různými zákoutími a trvale plný lidí. Podobně jako v dalších chrámech, se kterými jsme se cestou španělským severozápadem setkali, do prostoru hlavní lodě vyčnívají píšťaly varhan.

Součástí katedrály je ještě Muzeum církevního umění a také tři patra kapituly a ochoz věže. Z ní byl krásný výhled na náměstí s přicházejícími poutníky, kteří tento den před katedrálou svou mnohadenní pouť končili,

Symbolem Svatojakubské poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, symbol tohoto světce, nádoba na vodu vyrobená z tykve, klobouk se širokou krempou proti slunci, pláštěnka se širokým límcem a poutní hůl z větve, s vyřezaným prstencem a kuličkou na konci rukojeti.

Ttadičním suvenýrem ze Santiaga de Compostela je černý kámen azabache, gagát vzniklý za miliony let rozkladem dřeva za vysokého tlaku. Nesprávně se mu také říká černý jantar. Dřív chránil místní obyvatele proti uřknutí.

            Celé staré město je plné chrámů, klášterů a obytných domů postavených mezi 12. a 19. stoletím. Všechno si detailně prohlédnout v rozumném čase nelze, ale vynechat bych nedoporučovala benediktinský klášter San Martín Pínario. Nachází se v něm úchvatný galicijský poklad – sochařské dílo Matea de Prado zhotovené v letech 1639–1647 z ořechového dřeva, za kterým se nachází neméně nádherný chór.

Poutníci ze všech tras končí svoji Svatojakubskou cestu na náměstí před katedrálou. Během odpoledne docházejí, sedají si na zem čelem ke katedrále a prožívají skvělý pocit, že to dokázali, sami sobě dokázali. Jsou unavení, ale šťastní.

Mnozí ale putují ještě dál – až do Finisterre, tedy na konec světa. Tak se nazývá vesnice a u ní ležící stejnojmenný mys.

Tam roku 1465 došlo také poselstvo 40 českých pánů a rytířů, které vedl Lev z Rožmitálu, bratr Johany, druhé manželky krále Jiřího z Poděbrad. Úkolem poselstva bylo přesvědčit francouzského krále Ludvíka XI., aby stál v čele spolku křesťanských králů. Byla to součást pokusu o realizaci vize Jiřího o vytvoření unie evropských křesťanských států a jejich společných branných sil.

Na své rok a půl trvající cestě české poselstvo navštívilo také Santiago de Compostela a vesnici Finisterre, tehdejší domnělý konec světa. Pouť do Santiaga byla ve středověku populární i v českých zemích.

Cestu poselstva podrobně popsal ve svém deníku člen družiny Václav Šašek z Bířkova a románově pak roku 1890 zpracoval Alois Jirásek s názvem Z Čech až na konec světa.