S kolegou Václavem Vydrou tvořila Jana Paulová herecký pár už mnohokrát v televizi či ve filmu, ovšem na divadelním jevišti se spolu setkávají až nyní v komedii Norma Fostera Nikdy není pozdě. „Shodli jsme se na tom, že představení je skvělé, úspěšné a že s ním budeme muset objet celou republiku,“ říká rodačka z Prahy. Ovšem cestování, to pro Janu Paulovou není stres. Však si putování užije dost a dost díky své vnučce.
Máte vnučku s krásným jménem Allegra Jana, za kterou cestujete poměrně daleko až na Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu. Užíváte si roli babičky?
Ano, bydlí o něco dál, ale vzhledem k tomu, že cestování miluju a svou vnučku a dceru ještě víc, tak nemám problém za nimi jezdit tak často, abych nepřišla o nic důležitého v jejím dětství, a ona s maminkou zase jezdí za námi. Má vnučka ve svých patnácti měsících už čtrnáctkrát letěla letadlem.
Líbí se vám na ostrovech, kde dcera Anežka s rodinou žije?
Žijí v místě, kde lidi pečují o každý metr svého prostoru. Důsledně recyklují odpad, opečovávají okolí svých domů, a nejen svých, chovají se k sobě pozorně a laskavě a představte si, že se na sebe prostě jen tak usmívají. No kdo by nechtěl na takovém místě žít. Ale musím pracovat, protože jinak bych zlenivěla, hlava mi přestala myslet a tělo by ochablo, a tak za nimi lítám sem a tam.
Jana Paulová ■ Narodila se 19. února 1955 v Praze. ■ Pochází z umělecké rodiny, otec František Paul a matka Eva Šenková byli herci a operetní zpěváci. ■ Vystudovala herectví na DAMU. Hrála například v divadle Semafor, v Hudebním divadle v Karlíně, Divadle E. F. Buriana, v Městských divadlech pražských atd. ■ Z filmů je známá z trilogie Zdeňka Trošky Kameňák či ze seriálů Ordinace v růžové zahradě, Vinaři, Nemocnice na kraji města nebo v poslední době z Pálavy. ■ Žije s hudebním skladatelem Milanem Svobodou, mají spolu dvě dcery. |
Co si vybavíte při vzpomínkách na dovolené ze svého dětství?
Rodiče byli skvělí, že se v našem počtu čítajících šest osob a kanára, vydávali bez auta na nádherné dlouhé letní dovolené. Měli divadelní prázdniny, stejně jako my školní, a tak jsme každý rok jezdili po krásných místech u nás i na Slovensku, pokaždé jinam. Ale každý rok jsme alespoň nějaký čas trávili ve Studené u Telče, kde jsme měli spoustu kamarádů a přátel, a to je místo, které bylo pro mě tím opravdovým dětstvím. Tam jsme lezli na stromech, hráli si na indiány, nosili domů koše hub.
Chtěla jste se stát herečkou už tehdy jako malá holčička?
Tatínek byl operní pěvec, maminka hrála především v divadlech… Napadlo mě to poprvé někdy ve třinácti letech, když jsem přišla s kamarádkou do dramaťáku k paní Stránské a ta mě přesvědčila, že bych pro tuhle profesi měla vlohy. Do té doby jsem chtěla být každý den něčím jiným a pak mě napadlo, že vlastně jediná profese, která tohle umožňuje, je právě herectví.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Rozmlouvali vám rodiče uměleckou dráhu?
Myslím, že žádnou konkrétní představu neměli, ale rozmlouvali mně to stejně jako mým třem starším sourozencům, jenomže na rozdíl od nich u mě neuspěli. Udělala jsem zkoušky na konzervatoř, aniž by to věděli, a tak se s tím, ač neradi, smířili.
Dostala jste na počátku své kariéry nějakou radu, za kterou jste dodnes vděčná?
Jedno z mých prvních angažmá bylo v Semaforu, kde jsem hrála s Josefem Dvořákem a každé představení s ním byla velká škola, i když jsem to tenkrát ani tak nevnímala. Ale později, když jsem začala hrát v komediích, tak mi došlo, jak vážně jsme tu srandu brali, jak jsme řešili každou reprízu a snažili se dobrat toho, co funguje a co ne. Josef byl pro mě jeden z nejlepších učitelů.
Máte mezi rolemi nějakou, kterou byste označila za nejoblíbenější?
Nemám žádnou nej. Všechny jsou moje děti, které večer, co večer představuju obecenstvu a přeju si, aby každou mělo rádo a každé se také smálo.
Jaké postavy se vám hrají nejlépe?
Všechny ty, co mají v sobě humor, co si umí dělat ze sebe legraci a také ty, které jsou uvěřitelné.
Při čem si po práci odpočinete?
Bydlím v lese a ten je mojí nabíječkou, do které se skoro každodenně chodím dobíjet. Mám velkého psa, takže tím dělám radost i jemu. A pak, když je toho volna jen malinko víc, odjíždím někam, nevím kam, dělat nevím co.
A co nějaké vzdálenější dovolenkové destinace?
Dnes začínám lenivět, a protože jsem celý rok pořád na cestách, tak si už pár let pronajímáme v létě dům na Korfu, kam za námi jezdí přátelé – a tam opravdu odpočíváme. A pak je ve mně ještě pořád kus cestovatele, a protože jsem teď dva roky nikam pořádně nemohla, tak vymýšlím, kam se ještě chci podívat. Už se začínám těšit a plánovat. Ale znáte to „Řekni bohům své plány a oni se ti vysmějí“, takže se definitivně rozhoduju až úplně na poslední chvíli.
Prý se chystáte se svým častým hereckým kolegou Václavem Vydrou objíždět Česko karavanem…
Ano, ano, můj kamarád a kolega Václav Vydra je člověk neuvěřitelně nápaditý a velkorysý. Když jsme spolu nazkoušeli nové představení Nikdy není pozdě, shodli jsme se na tom, že je skvělé, že je úspěšné, ale že s ním budeme muset objet celou republiku. A Václav přišel s nápadem, že můžeme jezdit s karavanem. A tak jsem objevila kouzlo „domečku na cestách“ a zajímá mě, co je v tomhle směru nového.
Z raubířky i proti vůli rodičů vyrostla populární herečka Herečka, zpěvačka a moderátorka Jana Paulová je nejmladší ze čtyř dětí Františka Paula, který byl operním pěvcem, libretistou, režisérem a zahrál si i v několika filmech. Maminku Evu Šenkovou si jistě pamatují příznivci karlínského divadla, objevila se však také v menších filmových rolích. Starší sestry se divadlu ani filmu nevěnují a také bratr František, který v 70. letech podlehl zhoubnému onemocnění, šel jinou cestou. Nejmladší Jana, o které rodiče říkali, že je pěkný raubíř, si prosadila svou. Rebelující slečna nejdříve nastoupila na konzervatoř a ve druhém ročníku přestoupila na DAMU. Po dvouleté známosti se provdala se za Milana Svobodu, jazzmana s dlouhými vlasy, který se mamince vůbec nelíbil. Letos v únoru spolu oslavili safírovou svatbu (45 let) a stále se milují. Jana Paulová několikrát navštívila Indii, kde na jihu země ve městě Tadpatri založila se starší dcerou Adélou a jejím manželem Emilem školu pro sirotky, u které je i domov nejen pro ně, ale i pro seniory. |
