Za vlastní peníze tak začali v roce 2000 vydávat fanzin Aargh!, kde mohli publikovat nejen oni, ale i jejich soukmenovci. „Představa, že by v té době člověk nakreslil komiksové album a pak ho někdo vydal, byla úplně utopická,“ vypráví komiksový historik Prokůpek.
Dnes po 22 letech a 21 číslech je Aargh! nejdéle vycházející porevoluční komiksové periodikum u nás. Sborník je financovaný granty ministerstva kultury a brněnského magistrátu, každý rok do něj přispívají autoři z celé Evropy.
„Já vždycky říkám, že komiksy čtou v dětství všichni, já jsem jen prošvihl moment, kdy přestat,“ glosuje Prokůpek, který v útlém věku četl Čtyřlístek, později se přesunul ke sci-fi komiksům v ABC, aby vzápětí začal číst polského Thorgala z knihovny svého kamaráda. „Vždycky jsem narazil na něco, co mě v dané etapě zajímalo,“ vysvětluje, proč ho komiksy nepřestaly bavit.
Zlomové pro něj bylo setkání na studiích s Tomášem Kučerovským, s nímž jej pojila právě láska ke komiksům. „Zatímco Tomáš tíhnul ke kreslení, což je na architektuře celkem logické, já jsem trochu méně logicky tíhnul ke psaní textů,“ líčí Prokůpek. Oba spolužáci dali hlavy i ruce dohromady a začali spolu tvořit. „Jenže vymyslet komiks je rychlé, zatímco nakreslit ho trvá. Aargh! byl pro nás plán B, chtěli jsme se něčím zabavit,“ přibližuje Prokůpek.
Strach z jedničky na obálce
Na konci devadesátých let jezdili do Polska na komiksové festivaly. Tamní scéna byla proti Česku mnohem napřed a totéž platilo o scéně fanzinů. Právě z Polsku pramenila jejich hlavní inspirace v podobě magazínu AQQ. „Chtěli jsme udělat něco podobného. Když jsme dali dohromady první číslo, báli jsme se dát na obálku tu jedničku, protože projektů, které skončily po prvním čísle byla spousta,“ vtipkuje Prokůpek.
První číslo Aarghu! se však prodávalo dost na to, aby duo mohlo vydat další. „Postupně se Aargh přesunul z undergroundového módu do trochu profesionálnějšího,“ říká Prokůpek. Stále šlo o neziskovou publikaci a autorům se nevyplácely honoráře, ale profesionalizovala se produkce. Proto k sobě přibrali třetího člena, Jiřího Mitáčka, který jim pomáhá s administrativní stránkou.
Chvíli jsem si připadal jako pán Brna, líčí autor komiksu o nočních linkách |
Postupem času se zprofesionalizovali i autoři, ze kterých se postupem času stali úspěšní tvůrci nejen v Česku. Mezi takové patří například Dan Černý nebo Pavel Čech.
„Dan Černý je typický příběh autora, který začínal v undergroundu. Do Aarghu! začal svojí postavou Fanouše přispívat už od prvních čísel. Jeho příběh je příběhem hvězdné kariéry, pokud o něčem takovém můžete v komiksu mluvit,“ popisuje Prokůpek. Dnes je Černý nejen jednou z největších tvůrčích sil magazínu Čtyřlístek, ale začal také kreslit pro nizozemskou pobočku Disney.
Živit se komiksem je ovšem velmi obtížné a málokomu se to podaří jako Černému. Pavel Čech, laureát ceny Magnesia Litera, na to jde z jiného konce. „Primárně se živí malováním. Své obrazy prodává za takové sumy, že když se rozhodne, že se bude půl roku věnovat komiksům, funguje jako svůj vlastní mecenáš,“ odhaluje Prokůpek.
Dějiny československého komiksu
Aargh! otevřel dveře k úspěchu i jemu, i když ne v takové podobě, jak by zprvu čekal. „Jednou z důležitých částí Aarghu! je mapování historie českého komiksu. Na jeho začátku jsem zjistil, že existuje spousta českých komiksů, o kterých se neví, ale jsou hrozně zajímavé. To mi úplně změnilo život,“ sděluje.
Prokůpek začal o těchto komiksech publikovat texty a na jejich základě se mu začali ozývat lidé z akademického světa. „Tři roky jsem z něj žil. Chodil jsem po knihovnách, navštěvoval staré kreslíře a jejich rodiny, sbíral materiály. Výsledkem byla kniha Dějiny československého komiksu 20. století,“ popisuje svůj splněný sen.
Po deseti letech nastoupil do Moravského zemského muzea, kde se stal vedoucím oddělení dějin literatury. „Já jsem věčný amatér, který se pořád někam vlamuje,“ komentuje vystudovaný architekt se smíchem své působiště. „Muzeum, respektive oddělení dějin literatury, získalo pozůstalost Ondřeje Sekory. Její součástí byly kromě textů i obrázky a potřebovali někoho, kdo je zpracuje. No a pak jsem tam zůstal.“
V muzeu ho drží i podpora kolegů. „Jsou na mě hodní a moje chvíle nad komiksem chápou jako součást literárně-vědného bádání,“ podotýká Prokůpek. Mezi plody jeho bádání patří i výstava Český komiks a jeho svět v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu v Brně. „Je to i ukázka toho, čemu se věnuji v muzeu. Důkaz, že se neflákám.“
I když se nyní komiksu věnuje hlavně teoreticky, na svoje začátky nezapomíná. „Pořád mám sen, že budu světově slavný scenárista, i když jsem si čím dál víc vědom, že to je jen sen,“ vtipkuje.
V nejmladší generaci převažují autorky
Zatímco psaní o komiksu je podle Prokůpka velmi racionální aktivita, k tvoření scénářů přistupuje naopak. „Lovím ze svého podvědomí nějaké obrazy, které poté rozvíjím. Je to úplně jiný způsob práce a je příjemné to prostřídat,“ líčí s tím, že jde i o dobrou metodu, jak nechat mozek odpočinout.
Jeho posledním scenáristickým projektem je soubor příběhů, který vyšel jako Aargh! Pampeliškový speciál a kreslily do něj jen ženy. „Pro českou scénu je typické, že v té nejmladší generaci je více autorek než autorů, což platí i v okolních zemích. Jelikož v nových příbězích vystupuje hrdinka, přišlo mi logické oslovit kreslířky,“ zdůvodňuje Prokůpek.
Jak komiks dopadl, se zájemci mohli přesvědčit minulý víkend na brněnském komiksovém festivalu KOMA, kde měl Prokůpek vernisáž. Zároveň přednášel o ukrajinském komiksu, čímž navázal na jeden z hlavních cílů Aarghu! „Od začátku nám přišlo důležité a inspirativní sledovat, jak se komiks vyvíjí v okolních zemích Evropy, které měly jako my přerušenou kontinuitu vývoje během komunismu,“ připomíná Prokůpek.
Ten říká, že Aargh! mu změnil život, a doufá, že ho mění i dalším. „Chtěli jsme platformu pro naše vrstevníky, ale už do něj přispívají autoři, kteří by mohli být našimi dětmi,“ vtipkuje Prokůpek.
Na otázku, proč uspěl tam, kde plno jiných magazínů selhalo, a je dodnes stálicí české komiksové scény, má komiksový historik jasnou odpověď. „Jsme s Tomem a Jirkou nejzatvrzelejší. Možná hrálo roli, že jsme byli první, ale na granty mohli dosáhnout i ti po nás. Dělat něco dvacet let je fuška, ne každý to vydrží,“ oznamuje Prokůpek.
„Je to mezi mnou a Tomášem Kučerovským trochu jako v manželství. V některých směrech jsme se každý posunuli jinam, ale v základních věcech se pořád shodneme,“ uzavírá.
