Jakub Helebrant a Karel Müller jsou evangeličtí faráři, kteří vystupují pod pseudonymem Pastoral Brothers – jsou tak známí především z YouTube a Twitteru, kde různými formami řeší víru a vyjadřují se k aktuálním tématům. Za svůj „originální přístup k tradičnímu“ obdrželi 28. září medaili předsedy Senátu. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz komentují toto ocenění, směřování víry v moderní době i postoj konzervativních křesťanů vůči LGBTI+ lidem.

Rozhovor Praha 18:31 23. října 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zaujal mě váš nedávný tweet, ve kterém jste napsali, že „někdy, když nám někdo všechno vyčítá, máme chuť napsat: ‚Faráři nemohou za vaše po***ný životy.‘ Ale pak si vzpomeneme na ty, kterým fakt život faráři po***li a zase to smažeme.“ Na co jste tím naráželi?
Jakub Helebrant: Za mou devítiletou farářskou dráhu se mi stalo už několikrát, že člověk přišel a vyčetl mi, že jsem něco udělal nebo naopak neudělal. Takových věcí bylo víc a spíš jsem si to odůvodňoval tak, že lidi si do nás promítají ledacos. Mají o faráři nějakou představu, kterou my zrovna nesplňujeme.

Karel Müller: To ani nemůžeš splňovat.

Helebrant: Je to každotýdenní zkušenost – když máme kázání, jsou lidé, kterým se líbí, a kterým ne. Další týden je to zase naopak, protože jsem třeba trochu změnil tón…

Müller: …Nebo sis vzal jiné ponožky.

Helebrant: Nebo jsem si je nevzal vůbec a paní se pak nemohla soustředit na kázání. Jsou to takové drobnosti, u kterých si ale člověk říká, jestli mají opravdu lidé zapotřebí nám je vyčítat. A ono se to tak nakupilo, že jsem napsal tu první půlku tweetu a chtěl ji zveřejnit. Pak mi ale došlo, že je ale spousta lidí, u kterých farář za zničený život opravdu může.

Müller: Reagovala nám na to třeba paní, kterou farář dlouhodobě zneužíval. Ten za to může.

Jak moc podobné činy jednotlivců církvi škodí? A jak to pak dopadá na vás?
Müller: Když někdo něco vede, klidně to může být sportovní oddíl, lidé si do něj promítají, jaký by měl být. Zároveň jsme jen lidi, každý občas udělá chybu, a když to vyjde najevo, ovlivní to obraz celého spolku. Často to ale jsou excesy.

Na druhou stranu některá prostředí umožňují, aby se ty excesy tolerovaly víc než jinde. Když se různá zneužívání ututlávají nebo se neřeší otevřeně, nedivím se pak, že lidé ztrácejí v takové organizace důvěru.

Helebrant: Farář ale nemusí zneužívat svoji moc nebo náboženskou autoritu jenom v oblasti sexu. Je toho víc. Ať už je to obyčejné vedení farnosti nebo sboru, kde si farář uzurpuje právo rozhodovat o všem. To je taky špatně.

Pořád ale nejsme bezchybní, i já udělám botu. Jednou jsem kázal o spravedlnosti a modlil se v modlitbě za soudce, aby soudili spravedlivě. Po mši za mnou přišla soudkyně, která tam byla, a řekla, že nemůže soudit spravedlivě, ale podle zákona. Od té doby jsem ji v kostele neviděl. Klidně ji mohlo zasáhnout, že já ji tam moralizuji, přitom je kolikrát svázaná zákony.

Touha po spravedlnosti

Co se spravedlnosti a trestu týče, v křesťanství odpradávna hraje zásadní roli hřích a odpuštění. Na toto téma na konci září vystoupil ruský patriarcha Kiril, hlava pravoslavné křesťanské církve. Ruské věřící oslovil s tím, že „pokud zemřou na Ukrajině, zbaví se svých hříchů“. Jak velký vliv může mít apel tak vysoko postaveného církevního představitele na běžného věřícího? Co si člověk řekne?
Müller: Pokud bychom řešili konkrétně ruské prostředí, tak bych řekl, že to je součást jejich kultury a s náboženstvím má pramálo společného. Je tam spřažený trůn s oltářem, on proto válku musí podporovat.

Obecně ale záleží, jak jsou věřící ochotni svým představitelům naslouchat. Někdo si může říct, že mu to je jedno a myslet si své. Jako představitel vystupujete z pozice moci. Pokud ale říkáte, že když budete bojovat na Ukrajině, půjdete do nebe, tak je to prasárna a zneužití náboženství.

Helebrant: Je to vlastně takové prodávání odpustků, ale v jiné verzi.

Má vůbec pro dnešního člověka slovo hřích nějaký význam?
Helebrant: Já myslím, že ano. Běžně tomu asi říkáme spíš vina, kterou člověk nějakým způsobem řeší. Může to být i průšvih, co jsem udělal, že jsem třeba někomu ublížil. A dobrá zpráva o odpuštění má pořád určitou váhu.

Müller: Co u věřících lidí vnímám, tak je pořád velká touha po spravedlnosti. I když se zeptám dětí ve škole, kde je většina nevěřících, v co věří, tak když se zamyslí, nejčastější odpovědí je karma. A za tím vším cítím hlubokou touhu po tom, aby byl svět spravedlivý a aby moje skutky byly odměněny.

Kněžský celibát přitahuje lidi, kteří mají problém s vlastní sexualitou, upozorňuje teolog Petráček

Číst článek

Helebrant: Navíc mám pocit, že lidi chtějí být přijatí takoví, jací jsou. Nedávno jsem dělal svatbu a po obřadu jsme se fotili. Já si tam stoupl ještě v tom taláru a paní, co stála vedle, se ptala: „Můžu vedle vás vůbec stát? Já jsem taková hříšnice!“ Na to jsem jí řekl, že jasně, že jsem taky hříšník.

Vidím za tím ostýchavost, že když se řekne hřích, je to spojené s tím, že mě Bůh jako hříšníka odmítá. Přitom to ale je v křesťanském učení naopak, že vás právě přijímá takové, jací jste. Naopak vám hřích odpouští.

Müller: No ale „Bůh nenávidí hřích a miluje hříšníka“.

Helebrant: Ano, to nám vždycky říkají, když se zastáváme homosexuálů. Taková krásná floskule, která je ale úplně pitomá.

Jsou tohle právě hlavní argumenty, které slýcháte, když se vyjádříte na podporu něčeho, proti čemu konzervativní křesťanská větev vystupuje? 
Müller: Nejnovější argument byl, že tyto lidi svádím na scestí, že je neusvědčuju ze hříchu. 

Helebrant: A to je přesně to, co máš dělat.

Müller: Přesně tak. To, co máme dělat, je vysvětlovat homosexuálům, že jsou hříšní a špatní lidé a že půjdou do pekla. A my pak půjdeme ještě do hlubšího pekla, protože je z toho neusvědčujeme a říkáme jim, že jsou v pořádku a že je má Bůh rád.

Z jaké skupiny tyto argumenty slýcháte častěji? Jsou to dejme tomu konzervativně ladění řadoví věřící, nebo spíš představitelé a výš postavení členové církve?
Müller: Naposledy to byl řadový konzervativní člověk z církve, ale těžko říct, jestli to v nich představitelé neprobouzejí. Jako kněz, farář, máte velkou moc volit témata. Můžete mluvit o homosexualitě nebo třeba o stvoření. Jejich argumenty vždy opakují, že „v Bibli se jasně píše“. Já na to ale říkám, že to tak jasné není.

Helebrant: Je zajímavé, že často jde současně o lidi, kteří věří konspiračním teoriím. Přitom jsou ale fundamentalisté, co se Bible týče. Věří všem možným alternativním výkladům světa, ale Bible se bere doslova.

Müller: Ano, prolíná se to. Protože takový přístup dává jistotu – když je něco černé na bílém, tak to prostě platí.

‚Bible o homosexualitě nepíše‘

Do jaké míry lidé do výkladu Bible jen promítají svůj názor, vlastní pohled na svět? Například v té otázce LGBTI+ lidí.
Helebrant: V samotné Bibli, kterou nám lidé často argumentují, se o homosexualitě vůbec nemluví. Respektive se tam nemluví o homosexuální orientaci, kterou vnímáme jako vrozenou.

Müller: Oni nám vždy přednesou svůj argument z Bible v jedné větě, a my pak musíme udělat přednášku o kontextu, dobovém pozadí, o tom, jak ji číst…

Helebrant: V Bibli se o lidech, kteří se narodili s tím, že je přitahuje stejné pohlaví, vůbec nepíše. Jsou v ní texty, které se ozývají proti homosexuálnímu jednání heterosexuálů, ale šlo o dobu před dvěma a půl tisíci lety. V té době, až do poloviny 19. století, lidstvo vnímalo homosexualitu jako úchylku a myslelo si, že se všichni rodí jako heterosexuálové.

Autoři biblických textů to tak vnímali stejně, navíc se ozývají pouze proti homosexuálnímu jednání, které je spojené s agresivitou, respektive se znásilněním. Proto sodoma gomora, tam šlo v podstatě o znásilnění andělů, proto máme asi tři čtyři přikázání, která vždy souvisí se zneužitím moci.

Navíc se ve Starém zákoně píše jenom o mužích. O lesbách vůbec. Jako by neexistovaly, to jsou přece dobré kamarádky, co spolu bydlí… V Novém zákoně se sice apoštol Pavel proti lesbickému sexu ozývá, ale opět u heterosexuálů.

Co by měl dělat člověk, který nějakým způsobem řeší svou sexualitu, ale zároveň se pohybuje v podobně konzervativním prostředí? Od kněze slýchá, že je to něco špatného, o čem by se mluvit nemělo, stejné reakce přichází třeba i ze širšího okruhu věřících…
Müller: Dnes už naštěstí mají lidé možnost, že existuje web S barvou ven, který jim pomáhá, když se cítí sami nebo se chtějí vyoutovat a nevědí jak. Existuje také instagramový účet Jsem teplá věřící, kde autorka otevřeně řeší víru a homosexualitu, a jak s tím ona bojuje.

Poradil bych asi vydržet to do doby, než se budu moct svobodně dostat do prostředí, kde mě nikdo takhle soudit nebude. Někteří mladí lidé třeba musí do kostela chodit, rodiče je tam berou, a přitom se ten člověk hledá. Pokud jde o konzervativní prostředí, najednou se cítí sám, není si jistý sám sebou a neví, co dál. Nechce odejít, protože tam má třeba kamarády. Proto je důležité k těmto lidem dostat informace, že tam nemusí být navždy a mohou to zkoušet jinak.

Helebrant: K tomu je nutná dávka odvahy. Bojovat, neustále vysvětlovat a snášet podobné útoky. Úplně stejná dávka odvahy by ale patřila i člověku, který by prostě změnil církev. To je těžký krok sám o sobě.

Müller: I církve se dnes v tomto ohledu proměňují. Homosexualita pro mladé přestává být téma. Berou to jako samozřejmost a řeší se mezi nimi už spíš trans nebo nebinární témata. Některým konzervativním křesťanům tak i v té nenávisti ujíždí vlak.

Je o vás známé, že spojujete podobná témata právě s vírou, ať už jde třeba o podporu LGBTI+ lidí nebo obětí sexuálního násilí. Myslíte si, že to může být také důvodem, proč jste obdrželi medaili předsedy Senátu?
Müller: Asi ano.

Pěvkyně Pecková, novinářka Rakušanová nebo tanečník Yemi obdrželi medaili předsedy Senátu

Číst článek

Helebrant: Ale ne absolutně. To, že nějakým novým způsobem představujeme víru, tam ale roli asi hraje. Odůvodnění pana (Miloše) Vystrčila (šéf Senátu za ODS, pozn. red.) bylo, že přistupujeme „originálním způsobem k tradičnímu“.

Müller: Ta témata patří k našemu inherentnímu nastavení, duchovnímu působení. To, že si toho někdo všiml a ještě nám byl ochoten dát za to nějaké ocenění, je pro nás úžasná zpráva. Vůbec ale nemáme pocit, že bychom si to nějak zasloužili. Je to ale potvrzení, že nás část společnosti vnímá pozitivně a že i křesťanství pro ně může být aktuální.

Helebrant: Nám vadilo, jak je křesťanství ve veřejném prostoru prezentováno. Když proběhlo neslavně proslulé kázání, které měl Petr Piťha v katedrále sv. Víta (v roce 2018, pozn. red.), kde se ozval proti Istanbulské úmluvě a hlásal, že nám budou homosexuálové brát děti, naštvalo nás to.

Müller: To bylo v době, kdy nás nikdo nesledoval. Mě nejvíc naštvalo, že tu nebyl nikdo, kdo by řekl pravý opak a ukázal, že ne všichni křesťané jsou takoví. Až o rok později jsem měl rozhovor, kde jsem řekl, že kostel tu je pro všechny. Najednou si lidé začali všímat, že tu není jenom Piťha a Duka. Postupně se nám rozjely i sociální sítě a dnes můžeme něco tweetnout s větším dosahem, než Duka vůbec má.

Helebrant: O to nám také šlo. Aby povědomí lidí o křesťanství nebylo jen tohle.

Jak na medaili reagovali ostatní lidé z církve?
Müller: Hodně nám gratulovali a měli z toho s námi radost. Nedostal jsem žádný „hate“, spíš se divili proč. To my taky.

Helebrant: Je tu spousta lidí, kteří si to zaslouží víc. My to ale vnímáme jako ocenění celkové farářské práce. To, co děláme na internetu, dělá spousta našich kolegů a kolegyň, akorát to neprezentují veřejně.

Hledání víry v konspiracích

Lidé za poslední roky čelili několika rozsáhlým krizím. Máte pocit, že by se s nimi vyrovnávali třeba i větším příklonem k víře? Ať už v tom tradičním slova smyslu nebo ne.
Müller: Podle mě spíš přichází celkový odklon od autorit a institucí. Lidé během pandemie už nechtěli věřit ani doktorům. Proto si myslím, že nebudou tak ani chodit do církví, které jsou také symbolem autorit, ale že víru budou hledat. Jenomže v církvích už je taková jistota, že to je protříbené, slepé uličky už jsme prošli a nechceme se do nich vracet.

Může s tím souviset i víra v různé konspirace, o kterých jste mluvili?
Müller: Ano. Dnes pozorujeme velkou spirituální vlnu konspirací, které dost často pracují s různými židozednáři, vesmírnými entitami, reptiliány… To všechno jsou prakticky skoro náboženské oblasti. Snaha vysvětlit nevysvětlitelný svět, nese to znaky spirituality. Lidé si cestu k ní hledat budou, protože ji potřebují, ale nebudou chodit za námi do kostelů.

Helebrant: Možná, že ale Pastoral Brothers někomu víru určitým způsobem nahrazuje, že mu naše tvorba pro nasměrování stačí. S tím může být spokojený. A kdo není, musí si vždy najít nějakou instituci.

Nová výstava představuje 27 příběhů mučedníků, které zavraždily totalitní režimy. Jsou mezi nimi i Češi

Číst článek

Mohou tomu tradiční církve nějak kontrovat?
Helebrant: Ani nevím, jestli je potřeba kontrovat. Mít potřebu neustále proti ostatním zápasit. Karel už to řekl, máme tu prošlapanou cestičku a jsme jedna z nabídek.

Müller: Musíme být dostatečně atraktivní. Tedy ne kontrovat, ale možná konkurovat. Ať u nás vidí třeba jistotu, že to není každý týden nová konspirace, která vylučuje tu předchozí. Ale že tradiční církve nabízí jistotu, stabilitu a rozvážnost. Zároveň tím ale nemůžeme být tak přitažliví, protože to není bombová teorie, která vám všechno vysvětlí.

Helebrant: Zrovna ale ta současná situace je podobná té, která byla při počátku křesťanství. Jako církev jsme jedni z mnoha, křesťanů je v Česku asi milion. Jedni z mnoha také být máme. To, že křesťanství bylo jediné možné náboženství v Evropě od čtvrtého století, byla obrovská chyba a vedlo to k mnoha průšvihům.

Müller: Zároveň to nikdy konspirace nevymýtilo. To jsou všechny ty pověry a pranostiky.

Helebrant: Myslím, že to, že jsme jedni z mnoha, si máme uvědomovat a zároveň užívat. Naší prací je víru hlásat a sdílet ji s těmi, které oslovi.

A může být v křesťanství právě protestanství tím směrem, který pro lidi bude v kontrastu konspiracím přitažlivý, na rozdíl od katolictví? Třeba díky liberálnějším postojům k různým tématům…
Müller: Ne, podle mě to je mnohem složitější. Člověk musí hledat v církvi hloubku. I co se týče naší tvorby, naleznete katolíky, kteří by se pod nás podepsali a evangelíky, kteří by nás nejradši poslali do pekla. Tam se to dnes neláme, dnes je to rozdělení spíš na liberální a konzervativní.

Helebrant: Té zpětné vazby ale máme docela dost. Je to pořád dokola: „Do kostela sice nechodím, ale kdybych měl, tak za vámi dvěma.“

Müller: Ano spousta lidí nám píše: „Jsem ateista, ale vy jste docela v pohodě.“

Miroslav Harant Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít