ATENTÁT 80: Před osmdesáti lety byli v Mauthausenu popraveni spolupracovníci čs. parašutistů

Když se 3. října 1941 v Londýně Josef Gabčík a Jan Kubiš v Londýně dozvěděli, že jejich úkolem je odstranit zastupujícího říšského protekto­ra Reinharda Heydricha, šéf československých zpravodajců František Moravec je ujistil: „Dostane se vám pomoci všech našich dobrých lidí, na které se obrátíte.“ Měl pravdu. Stovky vlastenců jim pomáhaly s vědomím, že je to může – a pravděpodobně také bude – stát život. V koncentračním táboře Mauthausen bylo 24. října 1942 popraveno 262 spolupracovníků a příbuzných československých parašutistů.

+4

Sokolský odbojář Augustin Rebec na začátku října 1942 napsal do motáku: „Je válka a ta si žádá oběti. Proč zrovna nám by se to mělo vyhnout?“ Náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček řekl spoluvězni v Malé pevnosti Terezín: „Ničeho nelituji, věděl jsem, co mne čeká.“

Nacistický vyšetřovatel Heinz Pannwitz ve své zprávě ze září 1942 uvedl, že zatčení „při výsleších prohlašovali, že česká krev prolitá během prvního stanného práva na podzim 1941 musela být pomstěna. … Dosud zjištěný počet pomahačů a podporovatelů atentátníků je vyšší než tři sta osob.“

Tito lidé byli popraveni v koncentračním táboře Mauthausen, na střelnici v Kobylisích a dalších popravištích. Někteří odbojáři – Jan Zelenka-Hajský, Marie Moravcová, Břetislav Lyčka a František Kotrba – si při zatýkání vzali život sami. O ostatních lidech, kteří na jaře 1942 pomáhali parašutistům, se gestapo naštěstí nedozvědělo. Smrti tak unikly například manželky československých důstojníků Božena Kropáčková, Terezie Kasperová nebo vdova po popraveném generálovi Bílém Hana, které na jaře 1942 ukrývaly Adolfa Opálku.

Dvě stě devadesát čtyři spolupracovníků a příbuzných parašutistů bylo v nepřítomnosti odsouzeno německým Stanným soudem k trestu smrti. Z Malé pevnosti v Terezíně je odvezli na popravu do koncentračního tábora Mauthausen. Dvě šedesát dva lidí bylo popraveno 24. října 1942, další exekuce následovaly 26. ledna 1943 a 3. února 1944.

Jejich popel skončil na smetišti  za lágrem.

Muži, ženy i děti …

Moravcovi, Fafkovi, Novákovi, Khodlovi, Piskáčkovi, Smržovi, Hešovi, Vosmíkovi, Pleskotovi, Pechmanovi, Oktábcovi, Hejlovi, Královi a další, další a další… Lidé různých náboženských vyznání a různých profesí. Lékaři, dělnici, úředníci, řemeslníci… Sokolové, členové Masarykovy ligy proti tuberkulóze, pravoslavní duchovní. Bez jejich obětavosti a odhodlání by Josef Gabčík a Jan Kubiš svůj úkol splnit nemohli.

Mezi zavražděnými byly těhotné ženy i děti. Popravená Anna Vyhnisová byla v šestém měsíci. Jindřišce Novákové, kterou po atentátu maminka poslala pro Kubišovo kolo, bylo čtrnáct. Miroslavu Piskáčkovi, Karlu Svěrákovi a Evě Faltové bylo patnáct let. Iris Svěrákové a Jitce Kubišové bylo šestnáct.

Čtyřicet osm dětí ve věku od dvou do čtrnácti let skončilo v internaci v Praze na Jenerálce, později v táboře ve Svatobořicích a v Plané nad Lužnicí.

„Když se někdo po válce vychloubal, jaký byl za protektorátu hrdina, a přitom nic nedělal a nic se mu nestalo, utíkala jsem pryč. Nemohla jsem to poslouchat,“ vzpomínala Jaroslava Mokrá.

Její rodiče, Jarmila a Jaroslav Smržovi, patřili mezi blízké spolupracovníky výsadku ANTHROPOID. Jaroslav Smrž také půjčil  Kubišovi svůj bicykl. „Atentát na Heydricha byl sokolskou akcí. Tatínek pro Sokol žil, byl okrskový vedoucí dorostu ve Vysočanech. Maminka cvičila žákyně. Nebyli jsme nóbl rodina, maminka byla švadlena a tatínek čalouník. Padák parašutistů tatínek v zimě 1942 zašil do otomanu. Nejdřív se ho pokoušeli spálit. Nehořel. Když pak začaly prohlídky, strýc Václav Smrž vybavení parašutistů pohřbil v dětské rakvi na ďáblickém hřbitově. Na pohřbu byla jen tatínkova sestra Emanuela Khodlová.“

Nikdo nepřijel

Na Jaroslava Smrže se s žádostí o pomoc obrátil náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček. „Ty chlapce z Anglie bylo třeba někde ubytovat. U nás to nebylo možné, měli jsme malý byt, doma dvě děti, mně bylo jedenáct, bratrovi čtyři roky. Tatínek Gabčíka s Kubišem odvedl ke své sestře Emě Khodlové. Nosila jsem k tetě Emě mléko, vždycky si se mnou povídala, ale najednou mě nepustila dál. Párkrát jsem z předsíně zahlédla, jak nějací mládenci sedí v kuchyni. Nikdy jsem o tom ale nikomu neřekla. Maminka mi to zakázala.“

Jedenáctiletá Jaroslava na „Kubišově“ kole 13. července 1942 odvezla čtyřletého bratra k babičce a naposledy viděla svou maminku. „Měla na sobě modré kostkaté šaty a červený svetr. Rozloučila se s námi…“

O týden později přijelo gestapo i pro ni. „V Petschkově paláci mě konfrontovali s bratrancem Václavem Khodlem . Opakovala jsem, že o žádném kole nic nevím. Odvezli mě zpátky k babičce. Na konci léta si pro nás s bráškou přišli. Dědeček na kolenou gestapáky prosil, aby nás neodváželi. Nevšímali si ho. V internaci na Jenerálce se mě bráška nechtěl pustit. Musela jsem ho nosit na zádech.

Nepřipouštěla jsem si, že by se rodičům mohlo něco stát. Navíc se krátce po válce v rádiu spletli a ohlásili, že se vracejí rodiče dětí, které byly v táboře ve Svatobořicích. Utíkali jsme na nádraží. Nikdo nepřijel…“

Hana Benešová