Lavička, stromy, přednádraží, barva mostu. ‚Stokrát skoro nic‘ je práce oceněné městské architektky
Architektka města Řevnice Daria Balejová se označuje za „děvče pro všechno“ a svoji práci za „stokrát skoro nic“. I díky ní se ale tamním 3,5 tisícům obyvatelům lépe žije. Upravila třeba cestu do školy, která se z úzké uličky stala jakousi nálevkou, zasadila se o guerillovou výsadbu stromů před nádražím a doplnila lavičku tam, kde lidé čekají, až se zvednou závory.
Řevnice jsou město asi půl hodiny vlakem od Prahy. „Výhodou je blízkost volné krajiny, pro půlku Řevnic to je les, pro druhou řeka. Přijde mi, že je tady všechno, co člověk potřebuje k fungování: kostel, hřbitov, psychiatr, zvěrolékař, dětský doktor, škola, pro pár lidí možnost práce a divadlo,“ vyzdvihuje Balejová.
„Pochvala před sámoškou je dobrá. Když na vás pokřikují chlapi v hospodě, je to horší.“ Poslechněte si rozhovor s městskou architektkou Dariou Balejovou o zpětné vazbě na její práci, o spolupráci s politiky i s pány z technických služeb a o kráse Řevnic
Jako městská architekta se vnímá jako „děvče pro všechno“. „Pomáhám s koordinací údržbových prací na různých obrubnících, chodnících, lavičkách. Postupně se to měřítko zvětšuje až k rozhodování o rozvoji území, kde dělám pobočníka radnici,“ říká.
Když přebírala cenu Architekt obcí, popsala svoji práci jako „stokrát skoro nic“. „Na malém městě mám možnost realizovat drobné věci, kterých tím pádem může být hodně. Myslím, že v tom celku to zapůsobilo na radnici,“ soudí Balejová.
„Stokrát nic“ v jejím pojetí znamená třeba úpravu dvou vstupů do místní školy. „Podařilo se udělat nové nároží u školní jídelny, které vypadá, jako by tam bylo vždycky, na to jsem dost pyšná. A také vstup do prvního stupně: z úzké uličky, kudy prošel jeden dospělý člověk s jedním dítěte, se stala taková nálevka, kde se dá i spočinout a pobýt,“ těší městskou architektku.
Přednádraží s guerillovými stromy
Dosud největší projekt, na kterém se v Řevnicích Daria Balejová podílela, byla rekonstrukce prostoru před nádražím. „Asistovala jsem hlavnímu projektantovi, který to bral jako dopravní stavbu, ne místo pro lidi. Já si představovala, kde bude kdo koho vítat, kde bude čekat, protože to sama také dělám,“ přibližuje s tím, že do podobně velkého projektu by se v Řevnicích už pouštět neměla.
Jemnost, ozvuky funkcionalismu a pro odvážné kosočtverec. Šumperáky si lidé stavěli svépomocí
Číst článek
Přednádraží je ve výsledku dlážděný plácek se čtyřmi stromy, přístřešky a uzamykatelnými boxy na kola.
„Plácek je srdcem celého prostoru, dohromady měří asi půl kilometru. Jsou to dvě ulice, kudy se k nádraží jde. Z původního parkoviště jsme se snažili vytvořit trasu, kudy se dá chodit pěšky, aniž by se člověk prodíral mezi auty,“ vysvětluje Balejová.
Předchozí podobu přednádraží popisuje jako „zbytkovou plochu po autech“. Dnes ji těší, že tudy lidé chodí třeba venčit psa, to považuje za kladné hodnocení své práce.
Stání na kola bylo garantované evropskou dotací, Balejová pro ně ale postavila nad stojany stříšku a přidala zamykatelné boxy. „Do každého se vejdou dvě kola. Mají vrátka jako do kurníku nebo do prasečího chlívku,“ popisuje.
Před nádražím stojí také čtyři stromy. „To byla velká bolest projektování, protože ve stavebním povolení toho plácku, kde se nejvíce mají pohybovat lidi, dráha zakázala výstavbu s tím, že to má jednou sloužit jako staveniště pro rekonstrukci dráhy,“ přiznává městská architektka.
Město jako stavebník si nemůže dovolit porušovat rozhodnutí jiných úřadů, proto jsou všechny přístřešky pro kola a podobně demontovatelné. Se stromy to ale bylo jinak.
„Ve stavbě jsme udrželi všechno, co se týče přípravy, tedy jámy, hlínu, mříže v dlažbě. A když byla stavba hotová a zkolaudovaná, tak jsme mluvili s městskou zahradnicí, která ty stromy objednala a guerillově je zasadila, nikoho se na to neptala kromě mě. Bez nich by tady vůbec nešlo být v zimě ani v teple,“ vzpomíná Balejová a dodává:
„Výsledkem je, že plánované staveniště se posunulo jinam a ty stromy tady mohou být. Ale nebýt tlaku městského architekta, tak by nebyly. To se povedlo, tahle bitvička.“
Balejová přiznává, že přesvědčovat někoho a jednat s úřady jí paradoxně nejde. „Používám laskavý teror, jak říkají moji studenti. Pořád s tím začínám, když mi o něco nejde, že bych se styděla, kdybychom to neudělali. Pořád s tím otravuju. To se mi osvědčilo,“ uznává.
Stokrát skoro nic
Balejovou těší, když vidí v Řevnicích svoji práci. Třeba jemný vzorek v dlažbě. „Snažila jsem se ji zkultivovat, je to jedna z nejlevnějších dlažeb. Proto jsou tady pruhy z malých kostiček každé tři metry,“ říká.
Nebo lavička z několika prken tam, kde lidé čekají u závor. „Je to takový akupunkturní vpich. Minimální úsilí a ohromný efekt,“ těší městskou architektku.
„Odjakživa, desítky let jsou tady závory dole strašně dlouho. Člověk tady pokaždé čeká i patnáct minut. A to, že si u toho může sednout, úplně mění vnímání času. Jak to označil kolega, taková kravina a taková věc. Mám tohle místo ráda, protože vidím, že je užívané,“ má radost Balejová.
Z lavičky je vidět na řeku, přes kterou vede most – natřený na šedozeleno. Barva splývá s vodou a krajinou. Postaraly se o to ukrajinské uprchlice, které si město najalo. Balejová narychlo vymýšlela, jakou barvu zvolí.
„Barva byla vybrána do druhého dne, stihla jsem to, spěchalo se. Kdybych to neudělala já, tak se použije barva, kterou mají v technických službách,“ přiznává městská architekta. Původně byl most natřený jasně zelenou. „Myslím, že teď lépe zmizel a splynul s okolím.“
Mluvit s lidmi
Z čeho Balejová cítí rozpaky, jsou plány na proměnu areálu bývalé továrny Eurovia. Má se tam stavět, místní ale v referendu odmítli, aby tam vznikly byty, a odhlasovali variantu s nulovým podílem bydlení.
„Myslím, že tam nemůže vyrůst město bez bydlení, to by byl krok směrem, který se už dávno ukázal jako nefunkční,“ nesouhlasí městská architektka.
Dům za cenu bytu v paneláku a do zimy. Architekt postavil dům pro své rodiče ze dřeva a hlíny
Číst článek
Podle ní by bylo lepší, kdyby tam vznikly byty, provozovny a obchody, oblast je totiž nedaleko vlakové trati a centra města. „Bylo by to bombastické, bylo by to krásné bydlení i procházky pro dnešní obyvatele města,“ uvažuje.
Proč si tohle místní nepřejí, si Balejová vysvětluje tím, že město s lidmi málo debatovalo. A ti pak odmítli, co se jim navrhlo. „Když je člověk postaven před hotovou věc, tak jsou kolem toho emoce a to vzedmutí bylo znamením určité občanské společnosti, že se lidé zajímají o to, jak to vypadá kolem nich. Cesta by byla vtáhnout do toho lidi od začátku,“ navrhuje.
Občané totiž nejsou architekti, zdůrazňuje a dodává, že architekti ale musí s lidmi mluvit. „Když jdete na veřejné projednávání a myslíte si předem, že ti lidé tam jsou hlupáci, tak tam ani nechoďte. Jako architektovi mi pomáhá empaticky chápat, že lidé vnímají město ve svém úzkém výseku. A já mám zase svoji zodpovědnost. Musíme se nějak slyšet,“ dodává.
Poslechněte si celý rozhovor.
