Totter o Prostějovu, ultimátech i Růžičkovi. A co říká na Motor?
Aleš Totter
|
Foto: lhkjestrabi.cz
Občas ještě pořád patří Aleš Totter mezi přehlížené trenéry. Neprávem. Je to právě on, kdo stojí za loňským úspěchem Prostějova, kdy Jestřábi dokráčeli až do semifinále Chance ligy. Tehdy měl k dispozici zkušený tým plný starších hráčů. Dnes je situace diametrálně odlišná. Nejen o tom vypráví ambiciózní trenér v obsáhlém rozhovoru.
V aktuální tabulce Chance ligy jste s Prostějovem sedmí. Soutěž je ale velmi vyrovnaná, takže zatím nemá moc smysl dělat závěry, že?
Je to tak. Nemá cenu zbytečné podléhat euforii, ale ani depresím. První kolo jsme vyhráli, poté čtyřikrát prohráli a jeli jsme do Zlína, kde jsme vyhráli v prodloužení. V tu chvíli jsme byli o skóre poslední. Podařilo se nám ale udělat bodovou sérii, přičemž teď se v tabulce pohybujeme úplně někde jinde. Je to o tom, jak se na daný zápas připravíte a kolik tomu obětujete. Hrát může každý s každým. Zápasy jsou vždy 50/50.
Čekal jste takovou vyrovnanost?
Čekali jsme ji, nepřekvapilo nás to. Soutěž byla vyrovnaná už loni, kdy jsme se s Prostějovem dostali do play off na poslední chvíli, a nakonec jsme udělali semifinále. Letos jednotlivé týmy posílily, spadnul Zlín, který má kvalitní kádr a nikdo nepostoupil nahoru. Navíc týmy, které byly v tabulce poslední roky dole, tak sestoupily…Soutěž je proto hodně vyrovnaná a může být takhle vyrovnaná hodně dlouho, protože v ní není vyložený outsider. Všichni pravidelně bodují.
„Když jsme měli na jaře hodnocení sezony s Petrem Hubáčkem a majitelem klubu, vyšlo nám, že jsme trochu postrádali rychlost, drajv, výbušnost. Proto jsme si řekli, že tým omladíme."
Letos máte v Prostějově mladý tým, mladší než loni. Je z pohledu trenéra rozdíl pracovat s mladším, a naopak se zkušenějším týmem?
Rozdíly samozřejmě jsou. Vědělo se, že loni bude sestupovat hodně týmů, takže jsme od začátku vsadili na zkušenost, což se nám vrátilo v play off. Když jsme ale měli na jaře hodnocení sezony s Petrem Hubáčkem a majitelem klubu, vyšlo nám, že jsme trochu postrádali rychlost, drajv, výbušnost… Proto jsme si řekli, že tým omladíme. Pečlivě jsme jednotlivé hráče sledovali. Důležité pro nás bylo i to, aby šlo o kluky, kteří umí vyhrávat. Ze základní šestice obránců jsou teď u nás čtyři ročníku 2002. Nečekali jsme, že si všichni s adaptací na dospělý hokej takhle poradí, ale daří se jim a své místo si vybojovali. Myslíme si, že náš letošní tým je lepší, než byl ten loňský.
Chance liga je koneckonců soutěž hodně nahoru dolů, takže bez dobrých bruslařů a energie v ní uspějete jen těžko.
Je třeba mít dobrý mix, což se nám v Prostějově letos povedlo. V týmu máme zkušené hráče z extraligy, kteří jsou dobrými lídry na ledě i v kabině, což pro nás bylo hodně důležité. Právě tihle kluci mladým pomáhají a nevytváří na ně zbytečný tlak, když se jim zrovna něco nepovede. Mladí se díky tomu nebojí hrát. K tomu máme v týmu i střední generaci. Z našeho mixu mám opravdu fantastický pocit, pokud budeme zdraví, tak tým může dosáhnout čehokoliv. On sám to tak cítí. Ale abych se vrátil k otázce, tak ano, bruslaři jsou v Chance lize hodně potřeba. Je to vidět například na Litoměřicích, které mladickou energii mají a hrají v podstatě každý rok špičku tabulky.
Není právě drajv jedním z důvodů, proč to zatím nejde Zlínu? Jejich tým je nepochybně silný, ale z většiny je tvořený staršími hráči…
Nechci hodnotit jiné týmy, ale souhlasím, že na tomhle názoru něco bude. Zlín si ponechal jádro týmu, což bylo určitě správně. Mají hodně zkušených hráčů, kteří jsou určitě zároveň i nabruslení, ale atribut mladické energie jim zatím chybí. Hráli jsme s nimi zatím jen jednou, ale pořád je to velmi silný soupeř. Myslím si, že je jen otázka času, kdy se nastartují.
„Z našeho mixu mám opravdu fantastický pocit, pokud budeme zdraví, tak tým může dosáhnout čehokoliv."
Naopak zdá se, že v Prostějově jste se po nepřesvědčivém začátku sezony už nastartovat dokázali. V úvodu hrála roli asi zejména skutečnost, že jste skládali nový tým, takže si vše potřebovalo sednout, že?
Může to být jeden z faktorů, který hrál určitou roli, ale já osobně tohle beru spíš jako výmluvu a alibi. Tvrdou prací na tréninku a u videa se totiž dá i tento aspekt hodně urychlit. První zápas jsme proti Frýdku-Místku vydřeli. Poté ale přišly zápasy, kde jsme podle mě sice byli herně lepší, ale nedařilo se nám proměňovat šance. Zlom přišel ve Zlíně, kde jsme vyhráli v prodloužení, čímž kluci získali sebevědomí, i když na koncovku pořád dojíždíme. Jako v Porubě, kde jsme měli za stavu 2:2 šance překlopit zápas na naši stranu, ale nevyužili jsme je. Další věc je, že momentálně máme osm hráčů mimo. Až se nám marodka vyprázdní, věřím, že budeme ještě lepší.
Aleš Totter | Foto: Patrik Žák, hc-vsetin
Měl jste po čtyřech porážkách v úvodu ročníku obavy o místo?
Samozřejmě přemýšlíte i o takových věcech. My jsme v těch čtyřech zápasech uhráli jen jeden bod a v takových situacích víte, že se musí něco změnit. Jako realizační tým jsme s hráči mluvili, ale ještě víc mě potěšilo, že oni sami si v kabině sedli a něco si k předváděným výkonům řekli. Poté jsme byli u majitele, ale ten nám vyjádřil podporu. Říkal, že věří nastavenému procesu, že herně to vypadá dobře, ale prostě nedáváme góly.
„Ultimáta můžou vzájemnou důvěru narušit."
Je pravda, že spolupráci s majitelem Jaroslavem Luňákem jste si pochvaloval i v regionálním prostějovském tisku.
Je to tak. Redaktor z místních novin se mě ptal, co bylo nejhorší, a naopak nejlepší na první čtvrtině soutěže. Řekl jsem mu, že nejhorší byla marodka, která nás potkala a nejlepší soudržnost, kterou celý klub projevil. Od majitele po realizační tým i hráče. Neztratili jsme sebedůvěru a postupně pracovali na detailech, což se nám začíná vracet. Jsem moc rád, že naše organizace funguje tímto způsobem. Když to srovnám třeba s Motorem, kde jsem taky působil, tak v Motoru dostal trenér ultimátum na jeden zápas, který rozhodl o jeho budoucnosti. Nakonec rozhodovaly nájezdy, takže šlo o pár centimetrů, které hrály zásadní roli. Trenér se v takové situaci určitě necítí dvakrát dobře. Když se něco takového stane, tak to podle mě naruší jednotnost klubu jako celku, což je vždy škoda.
Celkově bylo za mě ultimátům vůči Jaroslavu Modrému nešťastné. Co by se asi stalo, kdyby po vítězném utkání proti Plzni třeba třikrát v řadě prohráli…
Souhlasím, o to větší respekt si zaslouží celý tým Motoru za to, jak se k tomu postavil a jak za Jardu Modrého i jeho kolegy hráči bojovali. Nebyla to pro ně snadná situace. Vedení Motoru si zároveň podle mě tak trochu zavřelo cestu k tomu, aby mohli realizační tým změnit. Můžou to samozřejmě kdykoliv udělat, ale teď by takový krok vysvětlovali veřejnosti o to hůř.
Čistě hypoteticky, pokud byste vy byl kdekoliv postavený před podobné ultimátum, neměl byste nutkání skončit rovnou? Ultimáta vzájemné důvěře obecně v životě moc nenahrávají.
Těžko se mi to hodnotí, nikdy jsem v takové pozici nebyl a doufám, že ani nebudu. Ale souhlasím s tím, že ultimáta můžou vzájemnou důvěru narušit. Asi bych nechtěl odcházet sám a předčasně, protože člověk se nerad vzdává, ale dost možná by pro mě po takovém ultimátu bylo obtížné v daném klubu pracovat dál. Atmosféra by zkrátka už nebyla stoprocentní.
„Vyhazov si zažije každý trenér. Když ho vezme za správný konec, může se posunout."
Tak či tak jsou předčasné trenérské vyhazovy v českém prostředí běžným jevem. Naposledy se o tom přesvědčil Vladimír Růžička.
Shodou okolností jsem viděl předposlední zápas Vladimíra Růžičky, který Litvínov odehrál v Olomouci, protože do Olomouce se jezdíme dívat poměrně často. První třetinu odehráli výborně, vedli 1:0 a na týmu bylo vidět, že chtějí vyhrát. Pak ale dostali góly ve druhé třetině, kterou nakonec prohráli 0:4, přičemž v ten moment jde psychika ohromným způsobem dolů. S Vláďou Růžičkou jsem měl možnost spolupracovat v Chomutově, takže vím, že je výborným trenérem. Předčasný vyhazov si čas od času zažije každý kouč, pokud ho ale vezme za správný konec, posílí ho to a namotivuje do další práce.
Našel byste příklad takového trenéra?
Třeba Jim Montgomery. Venca Prospal se s ním zná, když ho vyhodili z Dallasu kvůli problémům s alkoholem, tak si psali textovky a Venca mu vyjadřoval podporu. Jim mu na to napsal, že se do NHL vrátí jako ještě lepší trenér. Dneska je v Bostonu, s kterým vyhrál sedm z úvodních osmi utkání sezony. Stejně tak se může vrátit i Vláďa Růžička.
Aleš Totter | Foto: lhkjestrabi.cz
Vždycky jste na mě působil jako člověk, který se nebojí komunikovat. To byl koneckonců jeden z hlavních důvodů, proč jsem vás oslovil s žádostí o rozhovor. Jak důležitá je komunikace ve vztahu trenér – hokejová kabina?
Hodné důležitá. Postupem času zjistíte, že komunikace je dost možná důležitější než nakreslit nějaké cvičení a podobně. Alespoň k tomu jsem dospěl za 25 let trénování, během kterých jsem měl možnost spolupracovat se skvělými trenéry i lidmi. Byl jsem na různých sympoziích v zámoří, kde čekáte, že se z vás stane lepší trenér co do taktiky a podobně. Nakonec ale vidíte, že i tady se většina aspektů pohybuje kolem komunikace. Řešíte to, kdy máte ubrat a kdy neubrat, kdy pracovat tak, abyste nezatížil tým a podobně, takže komunikace je podstatným atributem.
„Postupem času zjistíte, že komunikace je dost možná důležitější než nakreslit nějaké cvičení."
Když o tom tak přemýšlím, tak trenér je pro hráče vlastně takovým tátou, ne?
Dalo by se to tak říct. Taky proto musíte s hráči komunikovat a musíte se do nich umět vcítit. Přišel za mnou kluk, že má problémy doma, že se hádá s manželkou, někdo jiný má v rodině nemoc, někoho jiného potká tragédie… Všechno tohle byste měl umět vnímat. Pak přemýšlíte o tom, jestli daného hráče máte nechat hrát, případně mu dát volno a podobně. Zároveň se musíte snažit, abyste byl v dobré náladě, protože když má trenér dobrou náladu a působí pozitivně, kabina hned žije jinak. Hráčům ale nesmíte lhát, cokoliv předstírat nebo je někam uměle směrovat. Jsou to inteligentní bytosti a vždycky něco takového poznají.
Zaujala mě vaše myšlenka, kdy hráči chodí za trenérem s osobními věcmi. Je lepší tohle řešit přímo na stadionu, nebo dochází i k situacím, kdy daného hráče pozvete třeba na kafe a popovídáte si nezatížení hokejovým prostředím?
Většinou se tohle snažím řešit přímo na stadionu ještě před tréninkem. Jsou ale chvíle, kdy vycítíte, že by rozhovor nebyl vhodný, tak hráči dáte najevo, že o tom víte, ať na tréninku maká a sejdete se s ním ve volném čase. Třeba loni takhle proběhlo nespočet kafí a v závažnějších případech sedm nebo osm večeří. Společnou večeři jsem s hráči absolvoval i před play off, kdy bylo důležité, aby věřili, že to můžeme někam dotáhnout.
Dá se z pohledu komunikace v kabině jednoznačně určit, kdy je vhodnější použít cukr a kdy bič?
Nedá. Jsou zápasy, kdy prohráváte 0:3, ale vidíte, že tým pracuje, blokuje střely, dělá to, co po něm chcete, ale prostě to není váš den. Pak jsou zápasy, kdy vidíte, že tým prohrává 0:3 a zároveň je lenivý a nedělá to, co dělat má, tak pak samozřejmě musíte hlas zvýšit. Obecně ale platí, že je dobré do týmu za jakékoliv situace neustále nalévat sebedůvěru. V zápase totiž vždycky přijdou momenty, kdy ho můžete otočit na svou stranu. Právě takové momenty musíte být připraveni využít.
„Hráčům nesmíte lhát, cokoliv předstírat nebo je někam uměle směrovat. Jsou to inteligentní bytosti a vždycky něco takového poznají."
V Prostějově jste hlavním trenérem, v extralize jste si vyzkoušel pozici asistenta trenéra. Vnímal jste rozdíl?
Rozdíl je velký. Jako hlavní trenér máte zodpovědnost za celý realizační tým. Přidělujete úkoly a musíte se snažit, abyste z každého dostal maximum. Asistent trenéra má většinou svou oblast práce, ve které se snaží vytvořit hlavnímu trenérovi maximální servis. Někdo má radši pocit zodpovědnosti na svých bedrech, jinému vyhovuje spíš role asistenta a to, že se může víc soustředit vyloženě na svou práci. Vyzkoušel jsem si obě role a obě mě obohatily. Teď jsem rád, že na sobě mám zodpovědnost a že jsem v Prostějově hlavním trenérem.
A co budoucnost? Je pro vás další kariérní metou stát se hlavním trenérem v extralize?
Snad pro každého trenéra je snem, aby jednou vedl tým v extralize. Jestli taková nabídka přijde, tak to můžu ovlivnit prací, kterou teď odvádím v Prostějově. To samé říkám hráčům: Pokud odevzdáte týmu maximum, můžete se příští rok posunout do extraligy. Být trenérem je krásná práce. Obětujete tomu spoustu volného času, osobní život a někdy i zdraví, ale když se vyhrává, tak je to pocit k nezaplacení. A co bude za rok? Něco takového nemá cenu moc řešit, protože za pět minut tady nikdo z nás nemusí být. Důležité je, abyste se zítra snažil být lepší než dnes. Každý den se člověk může zlepšovat, přičemž pokud tomu dáte maximum, život vám to vrátí.
Foto: Martin Vojtěch Víta, hc-vsetin.cz
Share on Facebook
