Jednou ráno před natáčením ke mně přišla a řekla, že cítí povinnost mi svěřit, co se s ní stalo, protože to bude mít patrně vliv na naši spolupráci. Tehdy mi oznámila, že už ji zatklo gestapo, ale že jí po intervenci našeho producenta dovolilo dotočit těch několik zbývajících dní, aby film mohl být dokončen a producent nepřišel o peníze. Do ateliéru ji gestapáci ráno přivezli a večer zase odvezli. A v takové situaci točila veselohru. Tak vzpomínal režisér Otakar Vávra na vznik komedie Přijdu hned (1942).
Utíkaly dny a měsíce a já jsem už začala doufat, že se Anda přece jen může vrátit. Všichni kolem mě přitom věděli, co se jí stalo, přesto mě tři roky těšili, že se Anda určitě vrátí.
