Když byly  pátek 4. listopadu 2022 při tradičním slavnostním aktu v pražském Karolinu opět předávány medaile Antonína rytíře Randy, udělované Radou Jednoty českých právníků, jedním z oceněných, který převzal stříbrnou Randovu medaili a na kterého připadla i čest vystoupit se slavnostní přednáškou, byl prof. JUDr. Jiří Přibáň, DrSc., profesor práva a sociologie na univerzitě v Cardiffu, autor mnoha odborných publikací a článků a člen řady prestižních zahraničních vědeckých a pedagogických institucí. Po skončení oficiální části programu poskytl profesor Přibáň Advokátnímu deníku krátký rozhovor:

Pane profesore, jménem celé redakce AD upřímně blahopřeji k Vašemu ocenění. Proč jste si jako téma své slavnostní přednášky zvolil právě „Právo jako povolání“?

My jsme si jako členové právnických profesí v mnoha ohledech cizí. Zvolené téma tak vlastně vzniklo z jednoduché otázky: Když děláme každý to své, advokát, notář, soudce, státní zástupce…, co nás tedy spojuje? Podle mě to je určitý souhrn znalostí, dovedností, interpretační techniky, ale především pohledů na to, co by právo mělo být. Jestli nás něco spojuje, je to schopnost vidět stejně vnitřní hodnoty práva. A to jsou hodnoty spravedlnosti, řádu a účelu v právu.

Pokud mohu navázat na co, co jste právě řekl, jsou podle Vás i s časovým odstupem obhajitelná restriktivní protikoronavirová opatření, když se dnes již nesporně ukazuje, jak negativní vliv měla na naše děti a mladé lidi?

To je výborná otázka, protože se týká právě těch třech zmíněných hodnot. Jak zachovat řád, stabilitu a bezpečnost ve společnosti a zároveň právo využít tak, abychom se ubránili těm nejhorším důsledkům pandemie? Nesmíme se dívat zpětně. Dnes víme o viru daleko víc, než jsme věděli před dvěma a půl lety. Když si vzpomenete, tak v první vlně šlo o to, že kdo dřív zavedl restriktivní opatření, minimalizoval náklady na zdravotní péči o ty, kteří covidem onemocněli, a také se vyhnul vysokému počtu úmrtí.

Velká Británie si v té první vlně myslela, že se jedná jenom o jednu z dalších virových epidemií, a trvalo několik týdnů, než vláda dostala čísla, která ukazovala na čtvrt milionu mrtvých a zcela zahlcené a zkolabované nemocnice, a teprve pozdě „šlápla na brzdu“. V důsledku toho měla Británie v první vlně koronaviru skoro nejvíce mrtvých.

Česko je pravým opakem. Tady se v první vlně pandemie velmi brzy stihlo šlápnout na tu brzdu, uvést společnost do lockdownu, takže mrtvých bylo minimum a zdravotní systém to dokázal dobře vyřešit, ale došlo tady k selhání jiné hodnoty. V okamžiku uvolnění po první vlně koronaviru a ve druhé vlně nejenom politici, ale celá společnost dospěla jakýmsi záhadným způsobem k neodůvodněnému závěru, že teď už nám nic nehrozí, a proto bychom neměli mít žádné restrikce, že už o nic nejde. Česko rezignovalo na potřebu zachování bezpečí a řádu a všichni si dělali, co chtěli, včetně vlády. Nebylo jasné, co se má a co se nemá, nikdo nedodržoval žádná ustanovení, a z České republiky se najednou stala země, která má sice mnohem lepší zdravotnictví než leckterá země v Evropě, ale přesto v počtu úmrtí patřila mezi deset nejhorších zemí na světě.

Takže právě pandemie je výbornou ilustrací toho, jak je nutné najít tu správnou rovnováhu mezi všemi třemi základními hodnotami. Velká Británie nenašla tu „správnou balanc“ první vlně pandemie a Česká republika ji nenašla v těch vlnách dalších.

Ještě aktuálnějším tématem než pandemie je dnes válka na Ukrajině. V roce 2014 prakticky nikdo nereagoval na ruskou okupaci Krymu. Proč podle Vašeho názoru došlo k tak fatálnímu selhání politických i intelektuálních evropských elit? 

Řekl bych to takto: v důsledku toho, že tehdejší reakce byla omezená, minimální a nedostatečná, máme dnes ukrajinskou válku.

Tehdy všichni vycházeli z toho, že je to nepochybně flagrantní porušení mezinárodního práva, že je to jistě porušení státní integrity Ukrajiny, ale i Budapešťského protokolu a všech dalších dohod, které Ukrajině poskytovaly záruku, ale že je to, koneckonců, konflikt, který se odehrává na území bývalého Sovětského svazu, a proto se nás netýká.

To je názor, který se ukázal jako zcela chybný, jako zcela zcestný, a všichni na něj dnes doplácíme. Protože okupace Krymu nebyla důsledkem rozpadu Sovětského svazu, kde těch konfliktů bylo víc – Čečna, Gruzie, Podněstří –, ale byla to předehra k současné válce. Takže všichni, kteří se tenkrát tvářili, že se nic neděje, nesou přímou odpovědnost za to, co se děje dnes.

Děkuji Vám za rozhovor a ještě jednou gratuluji ke stříbrné Randově medaili.

PhDr. Ivana Cihlářová, redaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku
Foto: redakce AD